ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.106.2001.1
sp. zn. 11 Tz 106/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. června 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. 12. 2000, č. j. 2 Zt 897/2000-5, a rozhodl takto:
Podle §224 odst. 5 tr. ř. per analogiam se řízení o stížnosti pro porušení zákona přerušuje, neboť soud má zato, že ustanovení §272 tr. ř. je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a věc se předkládá Ústavnímu soudu.
Odůvodnění:
Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. 12. 2000, č. j. 2 Zt 897/2000-5, bylo podle §171 odst. 1 tr. ř., za použití §174 odst. 2 písm. c) tr. ř. postoupena trestní věc obviněného D. B., k projednání na Městský úřad ve Varnsdorfu, neboť výsledky přípravného řízení ukázaly, že jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Tohoto skutku, posuzovaného ve sdělení obvinění jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., se měl obviněný dopustit tím, že dne 18. 6. 2000 ve V., okr. D., v městském parku mezi ulicemi N. a O., fyzicky napadl příslušníka Policie ČR, J. V., a to údery do obličeje a kopy nohou do rozkroku v úmyslu zabránit dokončení jeho služebního úkonu.
Státní zástupce své usnesení odůvodnil tak, že policisté v rozhodném okamžiku nevykonávali pravomoc veřejného činitele, neboť obviněnému chtěli pouze předat písemnost od Okresního soudu v Děčíně, a že tedy z jejich strany nedošlo k úkonům, které by bylo možno označit za výkon pravomoci veřejného činitele. Poukázal přitom zejména na příslušná ustanovení zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.
Proti tomuto pravomocnému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. V této stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §89 odst. 9 tr. zák., dále v ustanoveních §171 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného D. B. Dále ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že tato stížnost byla podána za podmínek stanovených v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku se poukazuje na to, že se státní zástupce ve svém usnesení nevypořádal se skutečností, že příslušník Policie ČR J. V. v rozhodné době vykonával službu a v jejím rámci byl pověřen v souladu s ustanovení §62 odst. 2 tr. ř. doručit jako policejní orgán do vlastních rukou zásilku okresního soudu. Pokud příslušník policie koná procesní výkon v souladu s ustanovením §62 odst. 2 tr. ř. a v této souvislosti zjišťoval s využitím ustanovení §13 odst. 5, zákona o Policii ČR, totožnost osoby, podílel se jako příslušník ozbrojeného sboru na plnění úkolu společnosti a státu a používal při tom svěřené pravomoci. Pokud tedy obviněný na něj fyzicky zaútočil, dopustil se trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného mimo jiné i z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, a to způsobem, který by odůvodňoval vedle vyslovení porušení zákona i zrušení vadného rozhodnutí. V takovém případě Nejvyšší soud ke zrušení vadného rozhodnutí opravňuje ustanovení §272 tr. ř. a splnění podmínek tohoto ustanovení.
Ze žádosti o vyjádření zaslané podle §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dne 11. června 2001 Ústavním soudem předsedkyni Nejvyššího soudu, však bylo zjištěno, že III. senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti v jedné trestní věci a věc předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení ustanovení §272 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.
Po zjištění uvedeného postoje jednoho ze senátů Ústavního soudu k otázce ústavnosti citovaného ustanovení trestního řádu, jehož aplikace v projednávané věci připadá v úvahu, zvážil senát Nejvyššího soudu svůj další postup při projednání této stížnosti pro porušení zákona.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodnutí.
Lze tedy konstatovat, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky vystupují ještě více do popředí u stížností pro porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech, když jsou tímto mimořádným opravným prostředkem napadána meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákonnou možností Nejvyššího soudu České republiky zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení, aby v trestním stíhání pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno podle názoru senátu Nejvyššího soudu tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
Senát Nejvyššího soudu České republiky dospěl po těchto úvahách k závěru, že ustanovení §272 tr. ř., které dává Nejvyššímu soudu ve věci, ve které nebyl zákon porušen v neprospěch obviněného, vedle oprávnění přijmout tzv. akademický výrok o porušení zákona i zrušovací kompetenci, je v rozporu s uvedenými články Listiny a Úmluvy. Jelikož jde o ustanovení trestního řádu, jehož uplatnění v této trestní věci připadá v úvahu, přerušil Nejvyšší soud podle §224 tr. ř. per analogiam řízení o stížnosti pro porušení zákona a předložil věc Ústavnímu soudu, aby posoudil ústavnost tohoto ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch