ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.253.2001.1
sp. zn. 11 Tz 253/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. L. (alias L. L. ), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 1 To 1033/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 1 To 1033/2000, v části, jíž byl ponechán nezměněn v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 72 T 143/2000, výrok o trestu vyhoštění,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, jež mu předcházelo, též v ustanovení §36 tr. zák. a §57 odst. 1, 2 tr. zák., v neprospěch obviněného.
Napadené usnesení se ve vadné části z r u š u j e. Současně se zrušuje ve výroku o trestu vyhoštění rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 72 T 143/2000.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak se citovaná rozhodnutí ponechávají beze změny.
Obviněnému L. L. se za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 72 T 143/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 1 To 1033/2000, podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. ukládá vedle trestu odnětí svobody, za nějž byl uvedenými rozhodnutími odsouzen, trest vyhoštění ve výměře pěti let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 13 T 1/99, byl obviněný L. L., pod jménem L. L., uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. Okresní soud dne 28. 1. 1999 rozhodl tak, že se obviněný bere do vyhošťovací vazby, která začala dne 3. 2. 1999. Výkon trestu vyhoštění byl pak realizován vyhoštěním obviněného přes hraniční přechod dne 4. 3. 1999.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 72 T 143/2000, byl obviněný L. L. (již pod tímto jménem) uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku dopustil tím, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 13 T 1/99, uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let, po blíže nespecifikovanou dobu od 01.30 hod. dne 4. 7. 2000 pobýval na území České republiky.
Odvolání obviněného L. L., podané proti rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 1 To 1033/2000, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal dne 14. 9. 2001 ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. L. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím porušil zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, jež mu předcházelo, též v ustanovení §31 odst. 1, §36 tr. zák. ve vztahu k §57 odst. 1, 2 tr. zák.
V písemném vyhotovení svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že soudy se shora uvedenými zákonnými ustanoveními neřídily. Při pečlivém hodnocení všech skutečností rozhodných pro uložení trestu by soud musel vzít v úvahu, že právě předchozím rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 13 T 1/99, byl L. L. (pod jménem L. L. ) uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu pěti let, s jehož výkonem bylo započato dne 4. 3. 1999, takže konec trestu by připadl na 4. 3. 2004. Vzhledem k tomu, že dne 4. 7. 2000 byl opětovně L. L. přistižen na území České republiky, mohl do té doby maximálně vykonat pouze 14 měsíců trestu vyhoštění, takže v době nového rozhodování soudu mu zbývalo vykonat ještě tři roky a deset měsíců z tohoto trestu. Pomineme-li všechny ostatní kritéria významná pro stanovení druhu a výměry trestu, mohl tedy okresní soud uložit teoreticky trest vyhoštění v maximální výměře šesti let a dvou měsíců, neboť nejvyšší výměra, dovolená trestním zákonem u tohoto druhu trestu v jeho mírnější formě, nesmí přesáhnout hranici deseti let. Okresní soud tedy uložil trest vyhoštění v rozporu s uvedenými zákonnými pravidly v neprospěch odsouzeného. Krajský soud v Ostravě pak porušil zákon tím, že uvedené pochybení nenapravil. Uložený trest tak neodpovídá zákonným kritériím pro ukládání trestu a je zároveň ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a též poměrům pachatele.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil výše vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. (v znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a shledal, že napadeným usnesením a v řízení, jež mu předcházelo, skutečně došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a že se tak stalo v podstatě v rozsahu namítaném ministrem spravedlnosti v písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku.
K namítanému porušení zákona v ustanovení §36 tr. zák. je možno uvést, že podle tohoto ustanovení platí, že pokud soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal ještě před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem zásadně přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem právě pro uložený druh trestu. U trestu vyhoštění je nutno, ve vztahu k pojmu „trest stejného druhu“, rozlišovat ještě jeho dvě alernativy, a to trest vyhoštění časově omezený na dobu určitou a trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž obecně platí, že tyto dvě alternativy vzájemně nejsou trestem stejného druhu.
Z uvedených providel vyplývá, že pokud soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal ještě předtím, než byl trest vyhoštění uložený na dobu určitou (tedy od jednoho roku do deseti let) dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu opět trest vyhoštění v této mírnější alternativě, nesmí výměra tohoto trestu spolu s dosud nevykonanou částí trestu vyhoštění uloženého dřívějším rozsudkem zásadně přesahovat nejvyšší výměru dovolenou pro tento druh trestu ustanovením §57 odst. 2 tr. zák.
Okresní soud v Ostravě v rozsudku ze dne 4. 9. 2000, v řízení předcházejícím napadenému usnesení, však výše popsanou povinnost nerespektoval, čímž porušil zákon v ustanoveních §36 a §57 odst. 1, 2 tr. zák., a to v neprospěch obviněného.
Obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 13 T 1/99, uložen mimo jiné pole §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění ve výměře pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, doba výkonu uloženého trestu vyhoštění započala sice až dnem 4. 3. 1999 (faktickou realizací vyhoštění z území České republiky), avšak do doby výkonu tohoto trestu je nutno započítat i dobu, po kterou byl ve vyhošťovací vazbě sloužící k realizaci tohoto trestu (již vyhošťovací vazbou je plněn účel trestu vyhoštění). Dobu výkonu trestu vyhoštění je proto nutno počítat tak, jako by začala od 3. 2. 1999 a měla tak skončit dnem 3. 2. 2004. Před uplynutím této doby spáchal obviněný další trestný čin, za který byl odsouzen dne 4. 9. 2000 v nyní přezkoumávaném řízení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 143/2000.
Pro určení dosud nevykonané části trestu uloženého dřívějším rozsudkem ve smyslu §36 tr. zák. je rozhodujícím momentem den, kdy se rozhoduje o později spáchaném trestném činu, tedy kdy se ukládá další trest. V posuzovaném případě tedy den 4. 9. 2000. Do tohoto dne obviněný vykonal z předtím uloženého trestu vyhoštění celkem sedmnáct měsíců a jeden den, tj. ode dne 3. 2. 1999 do dne 4. 7. 2000, kdy byl zjištěn jeho pobyt na území České republiky, téhož dne byl zadržen a bylo zahájeno jeho trestní stíhání sdělením obvinění. Zbývalo mu tak vykonat ještě tři roky a téměř sedm měsíců tohoto trestu. Při respektování zásady uvedené v ustanovení §36 tr. zák. tak okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 72 T 143/2000 mohl uložit rozsudkem dne 4. 9. 2000 trest vyhoštění (s odhlédnutím od ostatních kritérií platných pro ukládání tohoto druhu trestu) maximálně jen v takové výměře, kterou činí sazba 10 let snížena o uvedenou dobu, která zbývala obviněnému vykonat z původně uloženého trestu vyhoštění. Tak však neučinil a uložil trest vyhoštění ve výměře celých deseti let.
Krajský soud v Ostravě pak porušil v neprospěch obviněného zákon jednak v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., neboť v procesním postavení odvolacího soudu nedostál své přezkumné povinnosti a jednak v ustanovení §256 tr. ř., neboť za tohoto stavu věci neprávem zamítl odvolání, podané obviněným proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. K tomuto je třeba uvést, že podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001 (tedy v době řízení a rozhodování odvolacím soudem), nezamítl-li odvolací soud odvolání podle §253, měl povinnost přezkoumat zákonnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Pro úplnost je třeba dodat, že trest uložený ve výměře, která překračuje meze vyplývající z ustanovení §36 tr. zák., je nutno vždy považovat za trest, jenž je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti pro společnost ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř., tedy za trest, jež odůvodňuje podání stížnosti pro porušení zákona, i když je podávána jen proti výroku o trestu.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného L. L. ministrem spravedlnosti, vyslovil, že byl ve vytýkaném směru porušen zákon v neprospěch obviněného a v rozsahu vysloveného porušení zákona vadné části napadených rozhodnutí v oddělitelných částech zrušil. Zrušil také všechna obsahově navazující rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu.
Nejvyšší soud dále zvážil svůj další postup po zrušení uvedených částí napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby sám uložil obviněnému odpovídající trest vyhoštění. V dosavadním řízení totiž byly vytvořeny dostatečné podklady pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona navíc podle §276 tr. ř. provedl šetření, z něhož vyplynulo, že v současné době obviněný není na území České republiky ve výkonu trestu nebo ve vazbě. Po odsouzení, které je nyní přezkoumáváno, nebyl soudy České republiky odsouzen.
Pokud jde o podmínky pro uložení trestu vyhoštění je především z provedených důkazů zřejmé, že obviněný není občanem České republiky, nebyl mu poskytnut azyl a ani mu nebyl v České republice povolen dlouhodobý pobyt. Poměry obviněného nejsou takové, aby bylo možno mluvit o tom, že má na území České republiky pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. V jeho případě ani nehrozí nebezpečí, že bude ve státě, do kterého má být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo že by vyhoštění jej vystavilo mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Pokud jde o stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnosti nápravy pachatele, jako kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu, je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný opakovaně nerespektuje rozhodnutí, kterými mu byl zakázán pobyt na území České republiky, a to v poměrně krátkém časovém rozmezí. Ke zjednodušení vstupu na území České republiky změnil své příjmení. Opakovaně se na našem území dopouští drobných výtržností. Je zřejmé, že předchozí nepodmíněný trest, který byl obžalovanému uložen v trvání tří měsíců, se zcela minul svým účinkem.
Výpovědí obviněného bylo zjištěno, že je svobodný, družku má na Ukrajině a stabilní bydliště v České repulice nemá, bydlí po ubytovnách. Kupuje zde ojetá auta, která prodává jiným ukrajinským občanům.
Těmto skutečnostem odpovídá podle názoru Nejvyššího soudu trest vyhoštění uložený v polovině sazby uvedené v ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. jako další trest k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který zůstal v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 23. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h