ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.254.2001.1
sp. zn. 11 Tz 254/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. října 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 5 To 143/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 372/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 3. 2001, č. j. 1 T 372/2000-122, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1 , odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Stalo se tak na základě zjištění, že dne 3. 4. 2000 kolem 01.30 hod. jako řidič tahače zn. Volvo FM-12, s návěsem, provozovatele firmy D. N. – autodoprava, T., a majitele firmy F. C.R., spol. s. r. o., při jízdě po dálnici D 1 ve směru na Prahu v km 122,3 v katastru obce R., okr. J., se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval dostatečně situaci před sebou, v důsledku čehož nezareagoval včas na kolonu s výstražnými světly označených stojících vozidel a narazil do posledního z nich, a to do tahače zn. Tatra 815, s mrazícím návěsem, řízeného C B., náležícího firmě „C. B. A.“, Z. n. H., Slovensko, a toto vozidlo odhodil na další stojící vozidlo, a to na tahač zn. Scania, s návěsem, řízený P. S., náležející firmě T., a. s., T., Slovensko, a na vozidlo zn. Iveco, řízené U. N. a náležející firmě B., a. s., R., Lotyšsko, a způsobil tak řidiči C. B. a svému spolujezdci K. G. smrtelná zranění, na jejichž následky oba na místě zemřeli, dalšímu svému spolujezdci J. N. otřes mozku a zlomeninu druhého krčního obratle s dobou léčení a pracovní neschopností nejméně do 22. 9. 2000, a dále pak poškozením vozidel a nákladů způsobil firmě S. F. CR škodu ve výši 2 127 872 Kč, firmě „C. B. A.“ škodu ve výši cca 1 020 000 Kč, firmě T. škodu ve výši přesahující 2 000 000 Kč, firmě B. škodu ve výši cca 2 000 000 Kč a Ředitelství silnic a dálnic, středisku správy a údržby dálnic č. 3, V. B., škodu ve výši 37 845 Kč, tedy celkem škodu ve výši nejméně 5 205 717 Kč.
K odvolání obviněného P. H. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 5 To 143/2001, zrušil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a podle §260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Podle odvolacího soudu postupoval soud I. stupně v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti, pokud nevyhověl návrhům na výslech svědků - účastníků posuzované dopravní nehody. Poukázal na to, že obviněný před odvolacím soudem uvedl, že stojící vozidlo spatřil na vzdálenost 50 m před sebou a že i přes intenzivní brždění se mu nepodařilo zastavit, když přitom došlo až k utržení kabiny jím řízeného vozidla. Proto odvolací soud pokládá za nezbytné provést, za účasti znalce z oboru silniční dopravy a svědka P. S., na místě samém vyšetřovací pokus, při němž by bylo zjišťováno, na jakou vzdálenost a za jakých okolností mohl obviněný zpozorovat vozidlo před sebou a jaká byla přiměřená rychlost jeho jízdy s ohledem na dané povětrnostní a světelné podmínky. Znalec se vyjádří k průběhu nehodového děje, zejména k tomu, z jakých důvodů došlo k utržení kabiny vozidla řízeného obviněným. Dále pak k okolnostem nehody bude v případě potřeby nutno před vyšetřovacím pokusem vyslechnout i policisty dálničního oddělní Policie ČR, kteří prováděli ohledání místa nehody.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky podle ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného P. H. stížnost pro porušení zákona, neboť se závěry krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a zejména s požadovaným rozsahem došetření nelze souhlasit. Podle názoru ministra spravedlnosti je nesprávný závěr odvolacího soudu, že k náležitému objasnění věci je nezbytné provedení vyšetřovacího pokusu na místě samém. V tomto směru, bez ohledu na obtíže při zajišťování vozidel stejných typů, které byly zúčastněny na dopravní nehodě, by to znamenalo citelný zásah do dopravy na frekventované dálnici, což by mohlo ohrozit bezpečnost dopravy. Podle názoru stěžovatele skutečnosti, které mají být vyšetřovacím pokusem zjišťovány, lze přitom v dostatečném rozsahu dovodit z protokolu o nehodě v silničním provozu, fotodokumentace, plánku místa nehody a z výpovědí svědků. Z protokolu o nehodě je zřejmé, že k ní došlo na přehledném úseku dálnice a za dobré viditelnosti do dálky. Jestliže nebyly nalezeny žádné brzdné stopy vozidla řízeného obviněným, tak je zřejmé, že před střetem nebrzdil, anebo docházelo teprve k náběhu brzdného účinku. Z provedených důkazů také vyplývá, že před obviněným stála kolona osvětlených kamiónů, z nichž nejméně tři měly v činnosti výstražná světla. Z výpovědi P. S vyplývá, že pozoroval ve zpětném zrcátku zastavující vozidlo poškozeného C. B., takže je zřejmé, že i toto vozidlo bylo dostatečně viditelné. Jestliže obviněný měl ve své jízdní dráze řadu světelných zdrojů, z nichž většina byla výstražných, byl povinen tomu přizpůsobit své chování, a zejména rychlost jízdy, ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, a §7 odst. 1 zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti v provozu na pozemních komunikacích. Pokud tak neučinil, je důvodný závěr, že nevěnoval pozornost řízení a situaci v silničním provozu, a to v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) výše citované vyhlášky. Za nevěrohodné pak stěžovatel pokládá tvrzení obviněného učiněné před odvolacím soudem, že žádný kamion před sebou neviděl, případně že ho viděl na vzdálenost 50 m a že na něj reagoval prudkým bržděním. Podle názoru stěžovatele i bez závěrů znalce z oboru silniční dopravy, lze z konečného postavení vozidel a z polohy vysypaného nákladu vozidla řízeného obviněným dovodit, že pokud by obviněný nenarazil do vozidla řízeného C. B., narazil by do vozidla řízeného P. S. Vyšetřovacím pokusem by nemohlo být objektivně zjištěno, zda zadní část vozidla Tatra, do které obviněný narazil, byla osvětlena či nikoli. Z těchto důvodů pokládá stěžovatel provedení vyšetřovacího pokusu na místě samém za nadbytečné, stejně tak jako posouzení příčin dopravní nehody znalcem. Za nadbytečný a neúčelný lze považovat požadavek odvolacího soudu na výslech svědků policistů, kteří vypracovali protokol o nehodě v silničním provozu, a to zejména s ohledem na odstup doby, která uplynula od předmětné dopravní nehody. Naproti tomu lze souhlasit s požadavkem odvolacího soudu na výslech svědků P. S aj. N., kteří ovšem v přípravném řízení vyslechnuti byli. Za této situace měl odvolací soud věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě, a nikoliv do stadia přípravného řízení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl porušen zákon v §2 odst. 5, 6 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a §260 tr. ř. ve vztahu k §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. ve prospěch i v neprospěch obviněného P. H., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že k porušení zákona nedošlo, byť se Nejvyšší soud neztotožnil v celém rozsahu s důvody, jež vedly odvolací soud k vrácení věci do stadia přípravného řízení.
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání nebo uloženou mu podle zákona a způsobí tím škodu velkého rozsahu nebo těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Provedené důkazy přitom hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.).
Ustanovení §260 tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu, považuje-li to pro náležité objasnění věci za potřebné, vrátit věc státnímu zástupci k došetření, dojde-li ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu vad uvedených mimo jiné v ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (podstatné vady řízení, které předcházelo rozsudku), §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (nejasnost či neúplnost skutkových zjištění rozsudku či nevypořádání se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí) a §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. (existují-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat či provádět důkazy další, atd.).
Ve shodě se závěry nižších soudů není sporu o tom, že v nočních hodinách dne 3. 4. 2000 došlo na 122,3 km dálnice D 1 ve směru na Prahu, v katastru obce R., k dopravní nehodě s účastí obviněného P. H., při které došlo k usmrcení dvou osob (C. B. a K. G.) a k těžkému zranění J. N., jakož i ke způsobení mnohamilionové škody na několika vozidlech. Soudy obou stupňů v tomto směru správně vycházely zejména z protokolu o dopravní nehodě (č. l. 3 -10) a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 15 - 39). V tomto ohledu ani podaná stížnost pro porušení zákona ničeho nenamítá.
Naproti tomu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s argumentací stěžovatele, že na základě dosud provedených důkazů nejsou důvody k pochybnostem o příčině vzniku posuzované dopravní nehody v tom smyslu, že k ní došlo zaviněným porušením konkrétních povinností /§7 odst. 1zák. č. 12/1997 Sb., §5 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb./ ze strany obviněného P. H., že je tak plně opodstatněno jeho postavení před soud s tím, že odvolacím soudem oprávněně vytýkaná procesní pochybení soudu prvního stupně měla vést odvolací soud k tomu, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě, avšak nikoliv do stádia přípravného řízení.
Rovněž Nejvyšší soud, ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona, sdílí závěr odvolacího soudu o porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti v hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2001 před Okresním soudem v Jihlavě. V tomto hlavním líčení byla totiž přečtena pouze výpověď svědka U. N., zatímco důkaz výslechem dalších svědků proveden nebyl. Přitom zejména výslech svědka P. S - přímého účastníka posuzované dopravní nehody - byl naprosto nezbytný pro řádné objasnění věci. Zvláště pak za situace, kdy tento svědek nebyl v přípravném řízení vyslechnut ke všem podstatným okolnostem stíhaného trestného činu. V tomto směru odvolací soud správně poukazuje na to, že svědek nebyl vyslechnut zejména k tomu, zda a jak bylo osvětleno vozidlo řízené poškozeným C. B., jakož i k okolnostem jízdy tohoto vozidla. Stejně tak nelze ničeho namítat proti požadavku odvolacího soudu na výslech policistů dálničního oddělení Policie ČR, kteří byli přítomni na místě činu a vypracovali protokol o této dopravní nehodě, včetně fotodokumentace. V případě, že je to ještě vůbec reálné (s ohledem na odstup času) pak pochopitelně není od věci pokusit se opatřit tachografický kotouč k případnému posouzení rychlosti vozidla řízeného obviněným P. H.
Samozřejmě lze souhlasit s podanou stížností pro porušení zákona v tom, že potřeba provedení dokazování ve výše naznačeném rozsahu by se nijak nevymykala možnostem soudu prvního stupně, což by odůvodňovalo procesní postup, kterým by věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zvláště když některá z vytýkaných pochybení jdou evidentně na vrub tohoto soudu.
Přesto však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aplikace ustanovení §260 tr. ř. (tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření) neodporuje zákonu.
Obviněný P. H., který jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně využil svého práva k věci nevypovídat, teprve v rámci odvolacího řízení uplatnil obhajobu spočívající v tvrzení, že vozidlo poškozeného B. spatřil před sebou na vzdálenost pouhých 50 metrů a že přes intenzivní brždění se mu nepodařilo zabránit střetu s tímto vozidlem. Poukázal též na to, že o intenzitě brždění svědčí ten fakt, že došlo k utržení kabiny jím řízeného nákladního auta. Dosud provedené dokazování se touto obhajobou obviněného v zásadě nezabývalo. Je třeba připomenout, že došlo k poměrně závažné dopravní nehodě s tragickými následky. Jestliže obviněný vehementně popírá porušení povinností vyplývajících z příslušných ustanovení právních předpisů upravujících bezpečnost silničního provozu a přihlédne-li se k celkové důkazní situaci, pak je skutečně opodstatněný závěr odvolacího soudu o nutnosti opatřit znalecký posudek z oboru silniční dopravy k posouzení okolností dopravní nehody, jejích příčin a jejího průběhu. Z protokolu o dopravní nehodě ze dne 3. 4. 2000 a z pořízené fotodokumentace (č. l. 3 -10) je zřejmé, že u nákladního auta - tahače Volvo s návěsem- řízeného obviněným P. H. došlo k utržení zdemolované kabiny, která se po nehodě nacházela v místě označeném jako „6“ na plánku, který je součástí výše zmiňovaného protokolu (č. l. 6 spisu). Z jakých důvodů se tak stalo zatím objasněno nebylo, přičemž obviněný tvrdí, že k tomu došlo proto, že velice intenzivně brzdil. Naproti tomu z protokolu o dopravní nehodě se podává, že brzdné stopy zjištěny nebyly. Za této situace pak nelze bez dalšího akceptovat závěr, že výlučnou příčinou dopravní nehody bylo to, že obviněný „se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval dostatečně situaci před sebou“. K objasnění příčin a průběhu dopravní nehody pak může nepochybně přispět znalecký posudek z oboru silniční dopravy, jak to oprávněně zdůrazňuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Jestliže zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. je způsobení obecného nebezpečí porušením důležité povinnosti vyplývající pro pachatele z jeho zaměstnání nebo uložené mu zákonem, tak náležité objasnění příčin posuzované dopravní nehody je nepochybně základním předpokladem pro závěr o důvodnosti postavení obviněného před soud. Už z tohoto důvodu odvolací soud nijak nepochybil, pokud za této situace vyžil možnosti předvídané v ustanovení §260 tr. ř.
Z důvodů v podstatě uvedených v podané stížnosti pro porušení zákona ovšem ani Nejvyšší soud naproti tomu nepokládá za nutné provedení vyšetřovacího pokusu za účelem poskytnutí podkladu pro vypracování znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Jestliže k dopravní nehodě došlo před více jak jedním rokem na rovném přehledném úseku dálnice za účasti více těžkých speciálních nákladních vozidel, tak tyto okolnosti nenasvědčují nutnosti provádět vyšetřovací pokus, coby podklad pro technické posouzení příčin a průběhu nehodového děje. Proto Nejvyšší soud pokládá požadavek odvolacího soudu na provedení vyšetřovacího pokusu za neopodstatněný.
Z výše již citovaného ustanovení §180 odst. 3 písm. a) tr. zák. vyplývá, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je zjištění, že činem obviněného byla způsobena škoda velkého rozsahu. Náležitému objasnění této okolnosti nebyla věnována náležitá pozornost. Již orgány přípravného řízení v zásadě neopatřily žádné podklady pro posouzení této otázky. Vyjádření poškozených subjektů, popř. pojišťoven, je naprosto nezpůsobilé pro posouzení výše způsobené škody (srov. zejména č. l. 57, 62 - 64, 84 spisu). I v tomto směru je nutno dokazování doplnit a opatřit dostatečné podklady pro zjištění skutečné výše škody.
Z toho co bylo výše uvedeno je zřejmé, že odvolací soud neporušil zákon, pokud k odvolání obviněného P. H. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů předpokládaných v ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. I za situace, kdy se Nejvyšší soud plně neztotožnil s rozsahem odvolacím soudem nařízeného došetření věci, tak tomuto postupu nelze ničeho vytknout z hlediska předpokladů pro úspěšné podání stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku (§266 až §268 tr. ř.).
S ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona a povahu rozhodnutí vůči němuž směřuje je zřejmé, že stěžovatel se domáhá zhoršení postavení obviněného. Stížnost pro porušení zákona totiž napadá rozhodnutí, kterým byla věc vrácena až do stádia přípravného řízení s tím, že není potřeba provádět dokazování v takovém rozsahu, jak to nařídil odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Na základě toho lze dospět k závěru, že ve skutečnosti se jedná o stížnost pro porušení zákona podanou výlučně v neprospěch obviněného. Z důvodů výše již podrobně rozvedených Nejvyšší soud neshledal tuto stížnost pro porušení zákona důvodnou, neboť napadeným rozhodnutím k porušení zákona nedošlo a proto ji podle §268 odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání (§274 tr. ř.) zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík