ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.81.2001.1
sp. zn. 11 Tz 81/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. června 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch a ve prospěch obviněného MVDr. K. D., a obviněné V. D., proti usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Nymburce ze dne 29. 9. 2000, čvs. OVNB-404/Rš-00, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
MVDr. K. D. a V. D. bylo opatřením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Nymburce ze dne 19. 7. 2000 sděleno obvinění z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. tím, že dne 26. 4. 2000 v obci Ž., okr. N., u domu č. 64 fyzicky napadli J. D., a to tak, že MVDr. K. D. jej udeřil několikrát pěstí do obličeje a do oka a V. D. udeřila téhož poškozeného několikrát prknem do zátylku a do zad, následkem čehož poškozený utrpěl zlomeninu spodiny očnice vlevo, zhmoždění levé poloviny hrudníku a zhmoždění zad v bederní oblasti s následnou osmidenní hospitalizací v Nemocnici v Nymburce na oddělení ORL.
Po provedeném dokazování, zejména zajištění dokumentace z místa činu, dále po výslechu obviněných, poškozeného, svědků, provedení a vyhodnocení znaleckého dokazování, vyžádání odborných lékařských zpráv, jakož i vyjádření o pověsti obviněných z místa trvalého bydliště, vyšetřovatel OÚV PČR v Nymburce usnesením ze dne 29. 9. 2000, čvs. OVNB-404/Rš-00, uvedenou trestní věc proti oběma obviněným podle §171 odst. 1 tr. ř. postoupil Obecnímu úřadu v Ž., když na základě výsledků přípravného řízení dospěl k závěru, podle kterého v předmětné věci nejde o trestný čin, nýbrž o skutek, který by mohl být posouzen jako přestupek.
Uvedený závěr odůvodnil vyšetřovatel poukazem na výsledky svědeckého dokazování, na jejichž základě považoval za prokázané, že obviněný MVDr. K. D. se bránil fyzickému napadení ze strany poškozeného J. D., následujícího po předchozí verbální provokaci ze strany poškozeného, načež obviněnému D. pomohla útokem na poškozeného obviněná V. D., manželka obviněného D. Jednání obviněných na základě takto zjištěného skutkového stavu vyšetřovatel vyhodnotil jako jednání v nutné obraně.
Proti usnesení vyšetřovatele, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř., podal poškozený J. D. stížnost, která byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 1 Zt 346/2000, jako stížnost podaná osobou neoprávněnou, podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta. Toliko jako obiter dictum se státní zástupce v odůvodnění svého zamítavého usnesení vyjádřil i k meritu věci. Vycházeje z provedeného dokazování přisvědčil vyšetřovateli v jeho rekapitulaci skutkového děje, z pohledu jeho právního hodnocení je pak podle jeho názoru stupeň společenské nebezpečnosti jednání obou obviněných natolik nízký, že se z jejich strany nemůže jednat o trestný čin, když nedošlo k naplnění materiální stránky trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ani ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Usnesení vyšetřovatele OÚV PČR v Nymburce ze dne 29. 9. 2000, čvs. OVNB-404/Rš-00, jímž bylo rozhodnuto podle §171 odst. 1 tr. ř. o postoupení věci, nabylo právní moci ve vztahu k oběma obviněným dne 17. 10. 2000. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne 4. 4. 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona, a to na základě tvrzení, podle něhož jím byl ve prospěch i v neprospěch obviněných MVDr. K. D. a V. D. porušen zákon v ustanovení §171 odst. 1 tr. ř. a v řízení jeho vydání předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Ministr spravedlnosti vytýká řízení, jež stížností napadenému usnesení předcházelo, neúplnost důkazního řízení, tj. neprovedení dokazování v rozsahu potřebném pro objasnění věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pro uvedené pak dospěl vyšetřovatel k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, což mělo vést „k rozhodně předčasnému a důkazně nepodloženému rozhodnutí o důvodnosti trestního postihu obviněných\" (jelikož stížnost směřuje proti rozhodnutí, jež obsahuje právě opačný závěr, nelze, než tuto část stížnosti považovat za zjevný lapsus linguae).
Vycházeje ze skutečností, jež lze podle jeho přesvědčení považovat za prokázané, stěžovatel člení konflikt obviněných s poškozeným do dvou stadií. První považuje přitom za vzájemnou potyčku, v jejímž průběhu se střídaly nebo zcela splynuly obrana a útok. Účasti na takovém vzájemném fyzickém napadení nelze pak, jak se ministr spravedlnosti domnívá, přiznat beztrestnost jednání v nutné obraně. Uvedený závěr vztahuje i na jednání obviněné V. D., která do závěru této fáze potyčky zasáhla útokem vůči poškozenému dřevěnou latí. Druhé stadium potyčky pak hodnotí stěžovatel jako jednostranný útok poškozeného proti obviněnému MVDr. K. D. v situaci, kdy mu z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Pokud se obviněný MVDr. K. D. jednání ze strany poškozeného bránil stejným způsobem, ministr spravedlnosti připouští, že v tomto případě jednal v mezích nutné obrany. Za této situace, ale považuje za rozhodné, že vyšetřovatelem mělo být zjištěno, ve kterém stadiu skutkového děje a jakým zraňujícím mechanizmem byla poškozenému J. D. způsobena jednotlivá zjištěná poranění, a současně měla být objasněna i závažnost těchto jednotlivých poranění z hlediska aplikace ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Pokud by tedy poškozený v prvním stadiu konfliktu při vzájemné potyčce s obviněným MVDr. K. D. a v důsledku úderu latí ze strany obviněné V. D. utrpěl poranění, mající charakter újmy na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., byl by podle názoru stěžovatele trestní postih obviněných, kteří takové poranění v této fázi poškozenému J. D. způsobili, pro uvedený trestný čin důvodný. Možnost objasnění těchto okolností je pak podle něj spatřována ve znaleckém dokazování z oboru soudního lékařství. Na dopad takto provedených zjištění poukazuje ministr spravedlnosti i v souvislosti s posouzením naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Pokud by totiž v prvním stadiu potyčky poškozený neutrpěl zdravotní poškození intenzity dosahující újmy na zdraví, měla by tato skutečnost vliv i na posouzení naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví.
Pro uvedené, podle stěžovatele, nebylo důkazní řízení provedeno tak, jak to požaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pročež došlo i k nesprávnému hodnocení provedených důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený postup pak měl mít za následek chybné právní závěry a nezákonné rozhodnutí o postoupení věci ve vztahu k oběma obviněným podle §171 odst. 1 tr. ř. V závěru stížnosti pro porušení zákona je pak upřesňujícím způsobem k její znělce uvedeno, že rozhodnutím o postoupení věci ve smyslu §171 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatel tedy porušil zákon „především ve prospěch obou obviněných\".
Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. ř. (z hlediska obsahu návrhu je odkaz na uvedené ustanovení nepřípadný, správně by mělo jít o ustanovení §268 odst. 2 tr. ř.) vyslovil, že usnesením vyšetřovatele OÚV PČR v Nymburce ze dne 29. 9. 2000, čvs. OVNB-404/Rš-00, byl porušen zákon ve prospěch a v neprospěch obviněného MVDr. K. D. a obviněné V. D., a to v ustanoveních §171 odst. 1 tr. ř. a v řízení jeho vydání předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §221 odst. 1 tr. zák. a §202 odst. 1 tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a zrušil i případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli OÚV PČR v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že usnesením vyšetřovatele OÚV PČR v Nymburce ze dne 29. 9. 2000, čvs. OVNB-404/Rš-00, jakož i řízením, které jeho vydání předcházelo, zákon porušen nebyl.
Podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumává Nejvyšší soud správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo.
Podle zásady obžalovací, resp. akuzační (§2 odst. 8 tr. ř.), jsou v trestním řízení procesní funkce rozděleny mezi různé procesní subjekty, přičemž na rozdíl od řízení, vedeného zásadou inkviziční, je důsledně institucionálně oddělena funkce obžaloby a funkce rozhodování o vině a trestu.
Kasační oprávnění Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutím vyšetřovatele, resp. státního zástupce, o postoupení věci (§269 odst. 2 tr. ř.), spjaté s oprávněním přikázat pokračování v trestním stíhání (§271 odst. 1 tr. ř.), a to v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného, je velmi významným průlomem do zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.).
Ve vztahu k institutu dozoru státního zástupce v přípravném řízení je nutno pak řízení o stížnosti pro porušení zákona, směřující proti rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání v neprospěch obviněného, považovat za právní institut subsidiární, jehož cílem není a ani z povahy věci být nemůže roli státního zastupitelství nahrazovat.
Uvedená ustanovení trestního řádu vedou k nezbytnosti velmi restriktivního posuzování důvodnosti stížnosti pro porušení zákona, směřující proti usnesení vyšetřovatele o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř., resp. o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 a 2 tr. ř., k vyloučení takové její interpretace, jež vybočuje z mezí daných zejména zásadou obžalovací. Toto vybočení je nutno spatřovat zejména ve stížnostních důvodech, jež výtkou nedodržení požadavků plynoucích ze zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady vyhledávací (§2 odst. 5 tr. ř.) a zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) směřují k dosažení prejudikování posouzení skutkového děje ze strany Nejvyššího soudu ve stadiu přípravného řízení.
V předmětné věci se výtky nedodržení požadavků, plynoucích ze zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady vyhledávací a zásady volného hodnocení důkazů odvíjejí z akceptace jedné z možných konstrukcí skutkového děje (dvou stadií potyčky mezi obviněnými a poškozeným), jakož i přijetím jeho právního posouzení (podle něhož stadium první, jež má být potyčkou vzájemnou, nutnou obranu vylučuje, stadium druhé ji pak připouští). Tato forma prejudikování hodnocení skutkového děje i jeho právního posouzení však Nejvyššímu soudu z pohledu naznačených omezení v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, směřující proti usnesení vyšetřovatele o postoupení věci (resp. zastavení řízení), nepřísluší.
Z pohledu obecných požadavků, plynoucích pro orgány činné v trestním řízení z ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., pak Nejvyšší soud stížností napadené usnesení vyšetřovatele, jakož i řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, neshledal stojícím v rozporu se zákonem.
V průběhu vyšetřování byly provedeny podle názoru Nejvyššího soudu všechny nezbytné důkazy potřebné k tomu, aby bylo možno ve věci správně a v souladu se zákonem rozhodnout. Především byla pořízena dokumentace z místa činu, dále byly provedeny výslechy obviněných, poškozeného, svědků, bylo adekvátním způsobem provedeno a vyhodnoceno znalecké dokazování, byly vyžádány odborné lékařské zprávy, jakož i vyjádření o pověsti obviněných z místa trvalého bydliště. Provedené důkazy pak byly vyšetřovatelem zhodnoceny způsobem, jenž vylučuje námitku svévole a jenž vychází z přiměřeného a obvyklého výkladu a aplikace dotčených ustanovení trestního zákona a trestního řádu.
Vycházeje z těchto konstatování, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením vyšetřovatele ani řízením, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, nebyl porušen zákon, a proto stížnost pro porušení zákona zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 18. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman