ECLI:CZ:NS:2001:11.ZP.29.2001.1
sp. zn. 11 Zp 29/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana dne 22. října 2001 o opravném prostředku JUDr. P. M., ve věci kárného řízení zahájeného na návrh okresního státního zástupce Plzeň - město Mgr. P. B., proti rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. K 102/2001 takto:
Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. K 102/2001 se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně (dále jen „kárný senát“) byl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město JUDr. P. M. uznán vinným kárným proviněním podle §27 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) a bylo mu uloženo podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kárný zákon“), kárné opatření spočívající ve snížení platu o 25 % na dobu pěti měsíců.
Stalo se tak na základě zjištění kárného senátu, že JUDr. P. M. jako státní zástupce
1. při výkonu dozoru v přípravném řízení ve věci 1 Zt 365/99 proti obviněnému D. L., ač mu byl vyšetřovatelem předán ukončený vyšetřovací spis s návrhem na podání obžaloby dne 26. 1. 2000, nezpracoval obžalobu, ani jinak ve věci nerozhodl a teprve dne 27. 11. 2000 předložil vyšetřovací spis spolu s nástinem obžaloby na Krajské státní zastupitelství v Plzni z důvodu věcné příslušnosti,
2. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení B. Č., rozhodl o stížnosti poškozené proti usnesení vyšetřovatele PČR, MÚV Plzeň, ČVS: MVV-1334/20/99/Ku, o odložení věci podle §159 odst. 2 tr. ř. až dne 30. 11. 2000, ač mu tato stížnost byla předložena spolu s vyšetřovacím spisem dne 23. 8. 1999,
3. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení Ing. V. S., jednatele společnosti S., s. r. o., se sídlem v P., Š. 58, zastoupené JUDr. J. B., advokátem, nerozhodl o stížnosti oznamovatele proti usnesení vyšetřovatele PČR, MÚV Plzeň, ze dne 25. 6. 1999, ČVS: MVV-1309/20-99-KV, o odložení věci podle §159 odst. 1 tr. ř., která mu byla spolu s vyšetřovacím spisem předložena dne 9. 7. 1999, ač mu její vyřízení byl uloženo okresním státním zástupcem dne 18. 9. 2000 na základě provedené kontroly spisu, a to ve lhůtě do 19. 10. 2000,
4. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení J. M., nerozhodl o stížnosti oznamovatele proti usnesení vyšetřovatelky PČR, MÚV Plzeň, ze dne 12. 5. 2000, ČVS: MVPM-2524/30-99-Kl, o odložení věci podle §159 odst. 1 tr. ř., která mu byla předložena spolu s vyšetřovacím spisem dne 24. 5. 2000, ač mu její vyřízení nebylo uloženo okresním státním zástupcem dne 18. 9. 2000 na základě provedené kontroly spisu, a to ve lhůtě do 17. 10. 2000,
5. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení VZP ČR, Okresní pojišťovny Plzeň-město, nerozhodl o stížnosti oznamovatele proti usnesení vyšetřovatele PČR, MÚV Plzeň, ze dne 9. 8. 2000, ČVS: MVV-1114/20-99/Hn, o odložení věci podle §159 odst. 1 tr. ř., která mu byla spolu se spisovým materiálem předložena dne 5. 9. 2000, ač mu její vyřízení nebylo uloženo okresním státním zástupcem dne 18. 9. 2000 na základě provedené kontroly spisu, a to ve lhůtě do 3. 10. 2000,
6. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení jednatele společnosti A., s. r. o., Pharm. Dr. A. D., zastoupené JUDr. N. K. H., advokátem, nerozhodl o stížnosti oznamovatele proti usnesení PČR, Městské ředitelství, II. odbor SKP Plzeň, ze dne 9. 9. 1999, č. j. MRPM-771/HK-99-TČ, která mu byla spolu se spisovým materiálem předložena dne 22. 9. 1999, ač mu její vyřízení nebylo uloženo okresním státním zástupcem dne 18. 9. 2000 na základě provedené kontroly spisu, a to ve lhůtě do 12. 10. 2000.
Proti rozhodnutí kárného senátu podal JUDr. P. M. v zákonné lhůtě opravný prostředek, který směřoval toliko proti výroku o uložení kárného opatření podle §3 odst. 1 písm. c) kárného zákona. Uvedl, že si je vědom závažnosti svého provinění, nalézací část rozhodnutí kárného senátu nijak nezpochybňuje a souhlasí s ní. Vyjádřil lítost nad svým jednáním, jež je předmětem kárného řízení s tím, že jeho snahou je vykonávat řádně funkci státního zástupce a nepoškozovat tímto způsobem pověst státního zastupitelství u veřejnosti. Žádal o zvážení rozsahu kárného opatření, a to jak výše snížení platu, tak rovněž i doby, po kterou by toto snížení mělo trvat, a to i s odůvodněním, že uzavírá manželství a rozsah kárného opatření by postihl i jeho nastávající rodinu.
K opravnému prostředku se podáním ze dne 11. 6. 2001 vyjádřil navrhovatel kárného řízení, okresní státní zástupce Plzeň - město Mgr. P. B. Ve vyjádření uvedl, že i když bylo kárné opatření uloženo téměř při horní hranici zákonné sazby, je možno se s tímto plně ztotožnit, neboť kárné provinění JUDr. P. M. bylo na samotné hraně kárného provinění závažného, za což by státnímu zástupci hrozilo uložení citelnějšího kárného opatření. Z těchto důvodů opravný prostředek považuje za nedůvodný.
Nejvyšší soud České republiky, jehož pravomoc k rozhodnutí o tomto opravném prostředku vyplývá z §30 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, za souhlasu účastníků řízení /§250f odst. 1 písm. b) o. s. ř./ bez jednání přezkoumal v souladu s dispoziční zásadou (srov. §250l odst. 2 a §250h odst. 1 o. s. ř. ) rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně a dopěl k závěru, že napadený výrok rozhodnutí není v rozporu se zákonem.
Především je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud z hlediska rozsahu svého přezkumného oprávnění vymezeného tím, že JUDr. P. M. napadl pouze výrok o uloženém kárném opatření, nemohl přezkoumávat napadené rozhodnutí ve výroku o vině kárným proviněním podle §27 odst. 2 zákona o státním zastupitelství.
Dále je třeba zdůraznit, že předmětem přezkumného řízení je zákonnost napadeného rozhodnutí (§244 odst. 1 o. s. ř.). Otázkou jeho věcné správnosti se lze zabývat jen tehdy, je-li toto hledisko současně též jedním z kritérií zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Podle §245 odst. 2 o. s. ř. u rozhodnutí, které správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správní uvážení), přezkoumává soud pouze, zda takové rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem. Uvedené ustanovení jednoznačně podrobuje rozhodnutí vydané s použitím volného uvážení soudnímu přezkumu jen po stránce jeho zákonnosti; zákon není porušen, užije-li správní orgán dovolené volné úvahy. Není věcí soudu nahradit volné uvážení správního úřadu svým vlastním, či zkoumat účelnost vydaného rozhodnutí. Stanovení příslušné sankce za správní delikt je výsledkem správního uvážení, které je soudem přezkoumatelné ve smyslu ustanovení §245 odst. 2 o. s. ř. Má-li soud posoudit, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, nepostačuje, že stanovená výše je v rozpětí, které zákon připouští; musí být přezkoumatelné také v tom směru, zda a jak byla vzata v úvahu hlediska v zákoně stanovená.
Podle §3 odst. 1 kárného zákona lze státnímu zástupci za kárné provinění podle jeho závažnosti uložit některé z kárných opatření uvedených v tomto ustanovení. Mimo jiné mu lze uložit kárné opatření spočívající ve snížení platu až o 25% na dobu nejvíce šesti měsíců (§3 odst. 1 písm. c) kárného zákona.
Jestliže kárný senát uložil JUDr. P. M. sankci spočívající ve snížení platu o 25% na dobu pěti měsíců, pak je zřejmé, že uložil kárné opatření které zákon připouští, a to v rámci jeho zákonné výměry. Z tohoto pohledu rozhodnutí kárného senátu nevykazuje nezákonnost. O nezákonnou sankci by se totiž nepochybně jednalo v případě, kdy bylo uloženo kárné opatření, jež zákon nepřipouští, nebo uloženo kárné opatření mimo zákonnou sazbu. To se v posuzované věci nestalo.
Na základě výše uvedeného výkladu ustanovení §245 odst. 2 o. s. ř., kdy soud přezkoumává také to, zda byla správním orgánem při ukládání sankce vzata v úvahu hlediska v zákonně uvedená, je třeba při přezkoumání zákonnosti kárným senátem uloženého kárného opatření posoudit, zda s ohledem na závažnost kárného provinění nebylo na místě uložení jiného druhu kárného opatření, popřípadě zda v rámci zákonného rozpětí jinak správně uloženého druhu kárného opatření nedošlo k porušení zákona v tom, že konkrétní výměra kárného opatření zjevně neodpovídá závažnosti spáchaného kárného provinění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovat v samotném uložení sankce majetkové povahy (tj. ve snížení platu státního zástupce). V tomto směru kárný senát důvodně uvážil mimo jiné skutečnosti vyplývající z pracovního hodnocení JUDr. P. M. Uvedl, že v jeho práci byla zjišťována nesamostatnost, když ze strany okresního státního zástupce mu bylo opakovaně připomínáno splnění uložených úkolů, dodržení termínů apod. Rovněž u něj byly zjištěny průtahy, nesplnění resp. opožděné plnění zprávových povinností vůči nadřízenému státnímu zastupitelství a rovněž nedodržování kancelářského řádu.
I když kárný senát uvážil, že z hlediska kvality rozhodnutí JUDr. P. M. učiněných, žádné výtky vznášeny nebyly, je třeba říct, že proklamovaná kvalita rozhodnutí státního zástupce předmětná pochybění nemůže významněji zmírnit. Schopnost činit kvalitní rozhodnutí patří k základním předpokladům způsobilosti k výkonu funkce státního zástupce.
Je třeba také uvážit, že předmětem kárného provinění je jednání (resp. „nečinnost“), na které byl již v minulosti JUDr. P. M. ze strany okresního státního zástupce upozorňován, zjištěné nedostatky mu byly důrazně vytknuty s upozorněním, že nebudou-li za více jak tři měsíce odstraněny bude přistoupeno k dalšímu opatření. Na uvedenou výtku JUDr. P. M. nereagoval.
Za této situace nelze učinit závěr, že uložení předmětného kárného opatření majetkové povahy za takto závažné jednání, by bylo v rozporu se zákonem.
Na základě hodnocení jak polehčujících, tak přitěžujících okolností dospěl kárný senát k závěru, že závažnosti spáchaného kárného provinění odpovídá uložení kárného opatření téměř při horní hranici zákonné sazby. Přitom správně přihlédl, jak k okolnostem polehčujícím, tedy v tomto případě k doznání kárně stíhaného, tak k okolnostem přitěžujícím, když konstatoval, že mnohaměsíčními průtahy při vyřizování stížností poškozených proti usnesením policejních orgánů o odložení věci výrazně narušil důvěru občanů v činnost státního zastupitelství. Dále přihlédl k počtu posuzovaných případů, k výše již zmíněné předchozí výtce okresního státního zástupce a k tomu, že tímto svým jednáním kárně stíhaný současně porušil též povinnost stanovenou §2 odst. 4 tr. ř. Kárný senát učinil závěr, že JUDr. P. M. svým jednáním téměř naplnil znaky závažného kárného provinění podle §3 odst. 2 kárného zákona. Pokud proto kárný senát vyměřil sankci při horní hranici zákonné sazby, nejedná se o hrubý nepoměr uloženého kárného opatření k závažnosti spáchaného kárného provinění, v jehož důsledku by bylo možno učinit závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Jestliže zákon v tomto směru stanoví jako hledisko zákonnosti přiměřenost sankce závažnosti kárného provinění, pak uložená sankce není natolik přísná, aby bylo možno vyslovit její nezákonnost pro rozpor s tímto hlediskem.
Pro úplnost lze uvést, že v opravném prostředku zmiňovaná osobní a rodinná situace není v tomto případě při stanovení druhu a výše kárného opatření relevantní, neboť nebyl zjištěn žádný její vztah k závažnosti kárného provinění, jako hodnotícímu hledisku ukládání kárných opatření, a to z pohledu přezkumu zákonnosti sankce.
Proto Nejvyšší soud podle §250q odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že napadené rozhodnutí potvrdil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík