ECLI:CZ:NS:2001:11.ZP.35.2001.1
sp. zn. 11 Zp 35/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana rozhodl dne 3. prosince 2001 o opravném prostředku JUDr. P. T., státního zástupce, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, ve věci kárného řízení zahájeného na návrh krajského státního zástupce v Praze, proti rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně ze dne 13. června 2001, sp. zn. K 103/2001, takto:
Rozhodnutí kárného senátu při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně ze dne 13. června 2001, sp. zn. K 103/2001, se zrušuje a věc se vrací tomuto senátu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně (dále jen „kárný senát“) byl státní zástupce JUDr. P. T. uznán vinným závažným kárným proviněním podle §27 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), §2 odst. 2 zák. č. 412 /1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kárný zákon“), za použití §31 odst. 1, 2 zákona o státním zastupitelství. Za to mu bylo uloženo kárné opatření podle §3 odst. 3 písm. d) kárného zákona, za použití §21 písm. d) a §31 zákona o státním zastupitelství - odvolání z funkce státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti - propuštění v kárném řízení.
Stalo se tak v podstatě na základě zjištění, že v období od dubna 1999 do listopadu 2000, vyjma doby své pracovní neschopnosti (od 23. 11. 1999 do 31. 1. 2000 a od 22. 2. 2000 do 8. 3. 2000) při výkonu funkce státního zástupce měl nedůvodné průtahy při vyřizování jemu přidělených trestních věcí, a to celkem ve dvanácti případech podrobně rozvedených ve výroku napadeného rozhodnutí, přičemž poté, co mu bylo pokynem okresního státního zástupce ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. Spr 212/2000, mimo jiné uloženo i tyto věci vyřídit do konce měsíce října 2000, tak zůstal znova nečinný, a to až do 15. 11. 2000, kdy mu byly tyto věci z důvodu nečinnosti odebrány. Přitom mu již předtím bylo opakovaně vytknuto porušení služebních povinností státního zástupce, a to jednak opatřením okresního státního zástupce ze dne 20. 4. 1998 pod Spr 83/98 z důvodu neomluvené absence ve dnech 16. a 17. 4. 1998, jednak opatřením ze dne 26. 5. 2000 pod Spr 140/2000 pro nedůsledný výkon dozorových funkcí v jedné konkrétní trestní věci.
Proti výše citovanému rozhodnutí podal JUDr. P. T. v zákonné lhůtě opravný prostředek, směřující jak proti výroku o vině, tak uloženému kárnému opatření, a kterým se domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí kárného senátu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Namítá, že v řízení před kárným senátem nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a proto závěr kárného senátu o jeho vině závažným kárným proviněním a za něj uložené sankci je v rozporu se zákonem. Nedostatečnou objasněnost věci spatřuje především v tom, že kárný senát si neopatřil podklady k posouzení vlivu a významu nepříznivého zdravotního stavu kárně stíhaného na plnění jeho služebních povinnosti státního zástupce. V této souvislosti poukázal na to, že se podrobil vážnému zdravotnímu zákroku (resekci žaludku) a je neustále pod lékařskou kontrolou. Nesouhlasí též se závěrem kárného senátu, že jeho nerozhodnost při vyřizování věcí je povahovým rysem jeho osobnosti, a má zato, že tuto otázku bylo třeba nechat na odborném posouzení znalci psychologovi či psychiatrovi. V rámci jednání před Nejvyšším soudem pak poukázal na poměry na pracovišti, které podle jeho názoru byly údajně takové, že je lze označit za „šikanování“ a vyhrožování kárným řízením s tím, že i tato situace se promítla do jeho pracovní činnosti. Naproti tomu JUDr. T. se v zásadě ztotožnil se skutkovým zjištěním napadeného rozhodnutí ohledně průtahů ve vyřizování všech těch věcí, které jsou popsány ve výrokové části napadeného rozhodnutí, a v tomto směru skutkově ničeho nenamítal, naopak svého jednání (resp. nečinnosti v uvedených věcech) litoval. I přes výše již uvedené výhrady, týkající se nedostatků v objasnění věci, má zato, že v jeho jednání nelze spatřovat závažné kárné provinění ve smyslu §2 odst. 2 kárného zákona. Jednalo se pouze o běžné neplnění úkolů, když nikoliv z důvodů, které by svědčily o pracovní nekázni, nestačil vyřizovat přidělenou agendu. Jeho jednání nemělo být posouzeno jako závažné kárné provinění a s ohledem na to mu nemohlo být ani uloženo nejpřísnější kárné opatření.
Ministr spravedlnosti jako účastník řízení se k podanému opravnému prostředku vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí pokládá ve všech směrech za věcně správné a odpovídající zákonu. Poukázal na povahu a závažnost posuzovaného kárného provinění a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí kárného senátu potvrdil.
Kárný senát jako další účastník řízení ve svém vyjádření rovněž navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Poukázal mimo jiné na to, že v průběhu kárného řízení nebyl zjištěn žádný poznatek nasvědčující potřebě zkoumat, zda kárně stíhaný trpí duševní poruchou či chorobou. Zdůraznil, že samotný kárně stíhaný státní zástupce spatřoval příčinu průtahů ve své nerozhodnosti, která pramení z nedostatku zkušeností a znalostí. Dále pak poukázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývají konkrétní důvody, které vedly kárný senát k závěrům vyjádřeným ve výroku rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jehož pravomoc k rozhodnutí o tomto opravném prostředku je založena ustanovením §30 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, přezkoumal napadené rozhodnutí, a poté, co doplnil dokazování (§250q odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) dospěl k těmto závěrům:
Nejvyšší soud předně dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku nelze přisvědčit v části napadající rozhodnutí kárného senátu ve výroku o vině JUDr. P. T. závažným kárným proviněním ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 kárného zákona (ve spojení s §27 odst. 2, §31 odst. 1, 2 zákona o státním zastupitelství).
V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným kárným senátem, jakož i s právními závěry, které byly na jeho podkladě vyvozeny. Ostatně ani podaný opravný prostředek správnost skutkových zjištění nijak nezpochybňuje. Výtka stran neúplnosti skutkových zjištění týkající se náležitého neobjasnění zdravotního stavu kárně stíhaného státního zástupce není opodstatněna. Kárný senát vzal v úvahu zdravotní potíže JUDr. T. a v otázce viny k nim dostatečným způsobem přihlédl. Rovněž Nejvyšší soud neshledal důvody k takovým pochybnostem o duševním zdraví kárně stíhaného státního zástupce, které by bylo nutno odstraňovat až opatřením znaleckého posudku z příslušného oboru. Z obsahu spisu a z průběhu dokazování provedeného v jednání před Nejvyšším soudem nic zásadního neukazuje na potřebu doplnění dokazování k posouzení této otázky. Z výpovědí svědků v jednání před Nejvyšším soudem, a to spolupracovníků JUDr. T. - JUDr. O. Š., Mgr. J. B., JUDr. L. M., JUDr. V. N., JUDr. Š. H. a Mgr. J. V. - nevyplývá nic, coby mohlo zavdávat sebemenší příčinu k pochybnostem o duševním stavu kárně stíhaného.
Rovněž právní posouzení zjištěného skutkového stavu jako závažného kárného provinění neodporuje zákonu. V zájmu stručnosti lze především odkázat na přesvědčivou a výstižnou argumentaci napadeného rozhodnutí na str. 8 - 10. Lze jen zdůraznit, že JUDr. T. jako státní zástupce byl dlouhodobě (více jak jeden rok) nečinný ve vyřizování většího počtu trestních věcí (nejméně ve dvanácti případech) a že se jednalo o průtahy při vlastní rozhodovací činnosti státního zástupce v rámci trestního řízení. Tyto průtahy nebyly odstraněny ani poté, co mu byly jeho nadřízeným vytknuty a co mu byla stanovena lhůta k jejich odstranění. K nápravě nevedlo ani poskytnutí další dodatečné lhůty. Proto výrok o vině v napadeném rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal, že podaný opravný prostředek důvodně napadá výrok o uložení kárného opatření- odvolání z funkce státního zástupce.
Podle §3 odst. 3 kárného zákona s přihlédnutím k §31 zákona o státním zastupitelství lze za závažné kárné provinění uložit státnímu zástupci podle míry závažnosti kárného provinění pouze některé z těchto dvou kárných opatření:
1) přeložení na jiné státní zastupitelství téhož nebo nižšího stupně na návrh ministra spravedlnosti,
2) odvolání z funkce státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti - propuštění v kárném řízení /§21 písm. d) zákona o státním zastupitelství/.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že kárný senát při ukládání kárného opatření dospěl k závěru, že JUDr. T. je nutno uložit nejpřísnější sankci, tj. odvolání z funkce státního zástupce. V tomto ohledu kárný senát poukázal na intenzitu naplnění zákonných znaků závažného kárného opatření, a to ve vztahu k povaze porušené služební povinnosti, k způsobu jednání a k míře zavinění. Dále zdůraznil zejména to, že dlouhotrvající charakter porušování povinností, počet věcí, v nichž kárně stíhaný zapříčinil průtahy, jakož i neúčinnost předchozích opatření k odstranění průtahů, vedly k ohrožení důvěryhodnosti v orgány státního zastupitelství. Jako polehčující okolnosti kárný senát posuzoval dosavadní kárnou bezúhonnost a doznání kárně stíhaného. S přihlédnutím i k tomu, že u JUDr. T. není předpoklad ke změně stylu práce, pak jeho nerozhodnost, popř. neschopnost rozhodovat, nedovolují učinit závěr, že by mohl plnohodnotně vykonávat funkci státního zástupce na jiném státním zastupitelství, a též proto bylo nutno uložit kárné opatření- odvolání z funkce státního zástupce.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem kárného senátu neztotožnil. Není sporu o tom, že JUDr. T. dosud nebyl kárně postihován - jedná se u něj tedy o první kárné řízení. Lze též souhlasit s tím, že posuzovaného jednání litoval a skutkově se k němu plně doznal. Z obsahu spisu vyplývá, že (vyjma ojedinělého případu z dubna 1998) se nejedná o osobu se sklony k pracovní nekázni. Naopak je hodnocen jako velice slušný, korektní pracovník, bez závažnějších osobních nedostatků.
S ohledem na tvrzení JUDr. T. týkající se pracovních poměrů na státním zastupitelství provedl Nejvyšší soud dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy. Pokud jde o výslech svědků - státních zástupců k jejich vzájemným osobním a pracovním vztahům, k jejich vzájemné spolupráci, k stavu pracovních podmínek apod., pak je třeba předem uvést, že se nejedná o otázky (věci), které má na mysli ustanovení §25 odst. 1 zákona o státním zastupitelství o povinné mlčenlivosti. Toto ustanovení se nepochybně týká věcí, o kterých se státní zástupce dozvěděl v souvislosti s vlastním výkonem své funkce státního zástupce (např. při výkonu dozorové činnosti nad přípravným řízením, při plnění funkce veřejného žalobce v soudním řízení).
Z výpovědi svědka JUDr. O. Š., okresního státního zástupce vyplývá, že JUDr. T. v současné době nevykonává běžnou agendu státního zástupce, nýbrž je pověřován vypracováním konkrétních rozhodnutí, a dále pak účastí u hlavních líčení. Z jeho výpovědi bylo též zjištěno, že vydal „oběžník“ ze dne 19. 6. 2000.
Z výpovědi náměstka okresního státního zástupce téhož zastupitelství svědka Mgr. J. V. bylo zjištěno, že na základě pokynu JUDr. Š. prováděl od roku 1998 „aprobaci“ rozhodnutí a úkonů v trestních věcech vyřizovaných JUDr. T. Přitom neshledal na jeho straně nějaké závažnější problémy. Z výpovědi svědka Mgr. J. B. se podává, že v době pracovní neschopnosti JUDr. T. převzal jeho spisy a že v nich byly okresním státním zástupcem formulovány pokyny neslušnými výrazy na adresu JUDr. T. Svědkyně JUDr. V. N. uvedla, že dříve (tj. před dvěma lety) byly vztahy na pracovišti lepší s tím, že jde ovšem o subjektivní pocit každého pracovníka. Z výpovědi svědkyně JUDr. B. M. (ředitelky Okresního úřadu vyšetřování) vyplývá, že ve spisech byly často protichůdné pokyny dvou státních zástupců a že podle poznatků od jednotlivých vyšetřovatelů nebyly vztahy na státním zastupitelství příliš dobré. Z výpovědí svědků JUDr. M. a Mgr. B. vyplývá, že z Okresního státního zastupitelství odešli a o přeložení požádala též JUD. N.
Z „oběžníku“ ze dne 19. 6. 2000 se podává, že okresní státní zástupce upozorňuje na stav neskončených věcí s tím, že kdo věci do konce čtvrtletí neskončí, tak tomu hrozí kárné řízení.
Závěr kárného senátu, že JUDr. T. neskýtá předpoklady pro plnohodnotný výkon funkce státního zástupce a že u něj nelze očekávat nápravu ve změně stylu práce, nemůže obstát v situaci, kdy z provedených důkazů je zřejmé, že v souvislosti s probíhajícím kárným řízením byla JUDr. T odňata standardní agenda státního zástupce a že je jen pověřován vyřizováním zcela konkrétních úkolů. Stejně tak závěr o tom, že neschopnost JUDr. T. nadále zastávat funkci státního zástupce pramení výhradně z jeho osobních vlastností, především z jeho nerozhodnosti, není zcela namístě. Je zřejmé, že průtahy v posuzovaných věcech mají svou původ povětšinou v nerozhodnosti či liknavosti JUDr. T. Ovšem z provedených důkazů vyplývá, že výlučnou příčinou toho nebyly jen jeho osobní povahové vlastnosti, ale nezanedbatelný byl i vliv pracovních podmínek, zejména i poněkud nestandardní způsob řízení práce státních zástupců na Okresním státním zastupitelství. Aniž by Nejvyšší soud si osoboval právo posuzovat uplatňované řídící metody či jejich efektivitu, přesto nelze v této souvislosti přehlédnout, že skutečně mohly negativně působit na kárně stíhaného.S přihlédnutím ke svým osobním povahovým vlastnostem je mohl subjektivně vnímat jako silný tlak na svou osobu, zvláště když měl poměrně závažné zdravotní problémy. Naproti tomu u jiných státních zástupců to takto pociťováno nebylo (srov. svědectví JUDr. H., Mgr. V.). Příčina neschopnosti učinit včas jednoznačné rozhodnutí ve věci (bylo zjištěno, že v řadě případů měl připraveny dvě naprosto protichůdné alternativy vyřízení věci) tedy podle názoru Nejvyššího soudu nespočívá výlučně a jedině v osobnosti kárně stíhaného. Je třeba připomenout výpověď svědka V., že agendu svědkem aprobovanou JUDr. T. zvládal bez větších problémů.
S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud kárný senát rozhodl o uložení kárného opatření ve formě odvolání JUDr. T. z funkce státního zástupce, pak nesprávně posoudil zákonné předpoklady pro uložení této sankce (§250j odst. 2 o. s. ř.). Podle názoru Nejvyššího soudu s ohledem na všechny okolnosti případu a osobu kárně stíhaného odpovídá hlediskům zákona mírnější druh sankce, tj. přeložení na jiné státní zastupitelství téhož stupně /§3 odst. 3 písm. c) kárného zákona/.
Proto Nejvyšší soud podle §250q odst. 2 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil kárnému senátu k dalšímu řízení.
Kárný senát, jenž je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§250r o. s. ř.), si v dalším řízení opatří u Ministerstva spravedlnosti České republiky (srov. §18 a §19 zákona o státním zastupitelství) patřičné podklady pro rozhodnutí o uložení kárného opatření - tj. přeložení JUDr. P. T. na jiné konkrétní státní zastupitelství téhož stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík