ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1000.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1000/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. J. proti žalovaným 1) ČR - Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 5, a 2) D. s., o vydání bytového zařízení, případně zaplacení finanční náhrady a náhrady za užívání tohoto zařízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 25/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č.j. 13 Co 54/2000-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2000, č.j. 13 Co 54/2000-14, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 20 C 25/99-10, kterým bylo řízení podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal - i po opravě a doplnění - žalobu neprojednatelnou, neboť z návrhu rozsudečného výroku není zřejmé, jaké bytové zařízení mají žalovaní vydat, a obsah žaloby postrádá „řádné označení právního důvodu peněžitého plnění za užívání movitých věcí\".
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (s vysvětlením, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce). Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku správnosti a úplnosti žaloby; údaje týkající se identifikace věcí, které mají být vydány, a specifikace finanční náhrady jsou podle jejího názoru zcela dostatečné. Jsou-li předmětné věci v držení žalovaných, nemůže žalobkyně bez jejich součinnosti požadavku soudu ohledně další specifikace bytového zařízení vyhovět. Proto žádá - v případě potřeby doplnění žaloby - aby soud uložil žalovaným umožnit žalobkyni věci popsat, případně, aby tímto popisem věcí pověřil přímo žalované. Žalobkyně se domnívá, že postupem soudů obou stupňů jí bylo odňato právo na spravedlivý proces a na ochranu jejích práv zakotvené v ustanovení §1 o.s.ř.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li proto napadené rozhodnutí vydáno dne 29. února 2000, Nejvyšší soud - oproti zjevnému očekávání dovolatelky, která přípustnost dovolání opřela o úpravu účinnou až od 1. ledna 2001 - dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Směřuje-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu, upravují jeho přípustnost ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí rovněž nelze podřadit případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ citovaného ustanovení (přípustnost dovolání neplyne ani z písmene d/, neboť v projednávané věci nebylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že usnesení o zastavení řízení (stejně jako usnesení odvolacího soudu je potvrzující) není usnesením ve věci samé, s nímž je přípustnost dovolání - při splnění dalších zde uvedených podmínek - spjata (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1997 pod č. 88).
Protože podle §238a a §239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř., které přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojuje s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Žádnou z vad taxativně vypočtených v §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka ve vztahu k napadanému rozhodnutí výslovně nenamítá a ani z obsahu spisu se taková vada (k níž je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti) nepodává. Tvrzení, že soudy obou stupňů svým postupem porušily dovolatelčino právo na spravedlivý proces a neposkytly tak ochranu jejímu subjektivnímu právu (tím, že nesprávně posoudily otázku projednatelnosti žaloby), jež v určitém směru přesahuje meze pouhé kritiky právního posouzení věci odvolacím soudem, zjevně zmatečnostní vady nepostihuje; nelze je podřadit ani ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod č. 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod č. 49), po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\"), je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. K zastavení řízení došlo proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle něhož nelze spor pro vady žaloby, které nebyly přes výzvu odstraněny, projednat. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" být nemůže. Tvrzení, že právo žalobkyně na soudní ochranu bylo porušeno (možnost jednat před soudem jí byla odňata) rozhodnutím soudu, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Protože dovolání v této věci není přípustné podle žádného z výše citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností z pohledu věcných námitek - odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam); žalobkyně, která podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu