ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1367.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1367/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., okresní pobočky ve S., proti žalovaným 1) S., veřejná obchodní společnost v likvidaci, 2) K., spol. s r. o., 3) J. P. a 4) M. P., o zaplacení částky 2. 305. 364.- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 289/97, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2000, č.j. 5 Cmo 275/99-151, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2000, č. j. 5 Cmo 275/99-151, pokud jím bylo odvolání odmítnuto, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 2. 1999, č. j. 34 Cm 289/97-103, zastavil řízení do částky 307. 344,- Kč (výrok I.), uložil žalovaným 1) až 4) povinnost zaplatit žalobkyni částku 179. 869, 80.- Kč, částku 2. 372,-Kč, a částku 1. 451. 036, 40 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 3. 1. 1997 do zaplacení, dále částku 48. 198, 10 Kč, částku 2. 094, 50 Kč a částku 237. 373, 20 Kč s 13, 5 % úrokem z prodlení od 3. 1. 1997 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhých žalovaných (výrok II.), a uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 77. 076,- Kč (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok IV. až VI.).
K odvolání žalovaného 3) a 4) Vrchní soud v Praze (poté, kdy odvolání žalovaného 2) usnesením ze dne 8. 11. 1999, č. j. 5 Cmo 275/99-139, odmítl jako opožděné) rozsudkem ze dne 19. 1. 2000, č. j. 5 Cmo 275/99-151, rozhodl tak, že se odmítá odvolání žalovaných 3) a 4) v části, kterou se domáhali změny rozsudku tak, že se zamítá žaloba ve vztahu k žalovanému 1); ve zbývající části, to jest ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěry právními, tj. že právní důvod plnění požadovaného žalobkyní proti prvému žalovanému se opírá o úvěrové smlouvy mezi nimi uzavřené dne 28. 1. 1992 a dne 26. 3. 1992, že druhý žalovaný se stal - vedle J. Ch., který dne 24. 6. 1992 přistoupil k dluhu prvého žalovaného vůči žalobkyni - dlužníkem žalobkyně na základě smlouvy ze dne 1. 11. 1995 o přistoupení k dluhu jmenovaného, a že třetí a čtvrtý žalovaný jsou povinni plnit žalobkyni z titulu zákonného ručení, neboť jako společníci prvého žalovaného (který je veřejnou obchodní společností) odpovídají za jeho závazky svým majetkem společně a nerozdílně. Neshledal důvodnou námitku nedostatku právní subjektivity žalobkyně a poukázal na to, že žalobkyní je Č. s., a. s. jako právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a že údaj, obsažený v žalobě - označení obvodní pobočky, které se daný spor týká, je v souladu s organizačním řádem této právnické osoby. Rovněž neshledal překážku věci pravomocně rozsouzené, když dovodil, že v tomto řízení jde o jiné účastníky než v řízení, vedeném mezi žalobkyní a J. Ch. u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 2 Ro 1629/94, ve kterém byl jmenovaný pravomocným platebním rozkazem ze dne 16. 1. 1995 uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 1. 926. 841, 60 Kč; rovněž důvody, o které se opírá žalobní návrh žalobkyně vůči žalovaným v souzené věci, jsou odlišné od důvodu, uplatněného ve zmíněném rozkazním řízení. Výrok o odmítnutí odvolání žalovaných 3) a 4) v části, v níž se domáhali změny rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba vůči žalovanému 1) zamítá, odůvodnil odvolací soud s poukazem na ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tím, že žalovaný 1) je samostatným účastníkem řízení - právnickou osobou odlišnou od žalovaných 3) a 4), kteří mohou v řízení jednat toliko sami za sebe a nejsou tudíž oprávněni podávat vlastním jménem za tuto právnickou osobu odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně do všech jeho výroků - podali žalovaní 3) a 4) zastoupeni advokátem, včas dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že „nesprávně právně posoudil právní subjektivitu žalobce při uzavírání smluv a že rozhodl znovu ve věci, ve které již bylo pravomocně rozhodnuto\". Namítají, že zástavní smlouvu (míněno zřejmě zástavní smlouvu k zajištění pohledávky žalobkyně vzniklé ze smluv o úvěru) uzavírala organizační složka žalobkyně - okresní pobočka ve S., která neměla právní subjektivitu, a z toho dovozují neplatnost uvedené smlouvy. Uvádějí, že (po neúspěchu v podnikání) učinili vše pro vypořádání svého úvěrového závazku vůči žalobkyni, a že úmyslem žalovaných bylo uzavřít smlouvu o převzetí jejich dluhu vůči žalobkyni J. Ch. (jemuž prodali předměty pořízené z uvěrových smluv), nikoli smlouvu o přistoupení dluhu, kterou si žalobkyně - využívající jejich neznalosti práva - vymínila. Dovolatelé mají za to, že o pohledávce žalobkyně z úvěrových smluv bylo již pravomocně rozhodnuto platebním rozkazem v rozkazním řízení vedeném proti jmenovanému, a že tato skutečnost představuje pro řízení v dané věci překážku věci pravomocně rozsouzené. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v každém z těchto řízení je uplatněn jiný nárok, opírající se o odlišný právní důvod a dovozují, že v obou těchto řízeních jde o týž právní důvod, opírající se o nesplněné závazky z úvěrových smluv. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádali o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 1. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\".
Nejvyšší soud se musel především zabývat přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout (pouze) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 odst. l písm. b) a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je jeho prvním rozsudkem ve věci. Stejně tak nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní 3) a 4) návrh na její vyslovení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém), trpí-li některou z vad zde taxativně vyjmenovaných, k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovoláním je namítána vada spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Předpokladem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, však není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/99, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky dříve zahájeného řízení.
Z pohledu uvedených kriterií se v souzené věci o překážku věci pravomocně rozsouzené nejedná. Účastníky řízení ve věci vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 2 Ro 1629/94 (pravomocně skončené vydáním platebního rozkazu téhož soudu ze dne 16. 1. 1995) byla žalobkyně a žalovaný J. Ch. Účastníky řízení v projednávané věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 Cm 289/97 jsou žalobkyně a shora označení žalovaní, tj. i dovolatelé - žalovaní 3) a 4). Byť v obou těchto řízeních vystupuje tatáž žalobkyně, žalovaní v projednávané věci nejsou totožní s osobou J. Ch., proti němuž bylo vedeno rozkazní řízení; nejedná se ani o právní nástupce této fyzické osoby. Není dána ani totožnost předmětu řízení. Zatímco v řízení, vedeném u Krajského obchodního soudu pod sp. zn. 2 Ro 1629/94, šlo skutkově o úhradu plnění ze závazkového vztahu mezi věřitelem (žalobkyní) a dlužníkem (J. Ch.), založený smlouvou o přistoupení k dluhu ze dne 24. 6. 1992, v projednávané věci je vztah mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) založen na jiném skutkovém základě - a to na zákonném ručení těchto žalovaných jako společníků prvého žalovaného (veřejné obchodní společnosti) za jeho závazky dle §76 odst. 1 obchodního zákoníku, zákona č. 519/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
O vadu upravenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se tedy nejedná; vzhledem k tomu, že jiné vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává, nelze shledat dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustným ani z hlediska §237 o. s. ř.
Brojí-li dovolatelé též proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, které - ač jsou součástí rozsudku - mají povahu usnesení, je proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání nepřípustné s ohledem na ustanovení §238a o. s. ř. , neboť nejde o žádný z případů zde vyjmenovaných; aplikace §239 o. s. ř. je pak vyloučena proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle §238a a §239 o. s. ř. přípustné proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.
Dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i proti výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaných 3) a 4) v části, kterou se domáhali změny rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba proti žalovanému 1). Výrok o odmítnutí odvolání má povahu usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.; v tomto rozsahu však není dovolání důvodné. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil; k vadám upraveným v §237 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné, též k tzv. jiným vadám řízení dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. V dané věci však dovolatelé žádné konkrétní dovolací námitky ve vztahu k tomuto výroku napadeného rozsudku nevznáší, a z obsahu spisu se nepodává, že by řízení v této části trpělo některou z vad obligatorně posuzovaných dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaných 3) a 4) usnesením (§243b odst. 5 věta za středníkem o. s. ř.) podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné v části, v němž je shledal přípustným, a ve zbývající části je odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. Dovolatelé neměli úspěch v té části dovolacího řízení, v níž bylo jejich dovolání shledáno přípustným, zároveň nesou procesní zavinění na tom, že další část jejich dovolání byla odmítnuta; žalobkyni však v této fázi řízení (dle obsahu spisu) nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným 3) a 4) právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu