ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1487.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1487/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. D. proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v Trutnově, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 45/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2000, č. j. 24 Co 157/99-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. 5. 1998, č. j. 11 C 45/95-50, kterým Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu na určení, že „oplocená část pozemkové parcely čk. 826/1, označené v geometrickém plánu č. zák. 996-652-74-520, 261-75, Střediska geodézie v T. ze dne 31. 1. 1974, v kat. území M., nyní označovaná za část pozemkové parcely čk. 826/2, je ve vlastnictví žalobkyně“, a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalované. Vycházel z toho, že žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti musí směřovat proti tomu, kdo je ke dni rozhodnutí soudu zapsán v katastru nemovitostí jako její vlastník. Tak tomu však v dané věci není, neboť jako vlastnice předmětné nemovitosti je v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. zapsána paní N. R. (která ji nabyla v roce 1989), a nikoli žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost výslovně opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že se (spolu se svým zástupcem) omluvila z jednání u odvolacího soudu, konaného dne 28. 2. 2000, a že přesto bylo rozhodnuto bez jejich účasti. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost jeho závěru, že vlastnicí předmětné nemovitosti je paní R. a namítá, že kupní smlouva z roku 1989, kterou měla být tato nemovitost převedena na jmenovanou, je neplatná. Dovolatelka má za to, že její rodina předmětnou nemovitost vydržela, neboť ji užívala od roku 1946 do roku 1994. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření zpochybnila argumenty dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 28. 2. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
O případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. rovněž nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1), a žalobkyně neučinila návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (odstavec 2).
Zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které přípustnost spojuje s existencí zde vyjmenovaných vad řízení a rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost (a tím i současně důvodnost) dovolání není založena již tím, že dovolatelka existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. skutečně trpí.
Dovolatelka výslovně namítá existenci vady podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nevznáší však v tomto směru žádná tvrzení; naplnění takovéto vady nevyplývá ani z obsahu spisu, a proto nelze než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu (řízení před ním) není postiženo vadou upravenou v citovaném ustanovení. Dovolací námitka, že odvolací soud rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce (ačkoliv se z jednání omluvili) je však podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř., jež platí i v odvolacím řízení (§211 o. s. ř.), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Z ustanovení §49 odst. 1 věty první o. s. ř. (§211 o. s. ř.) přitom plyne, že je-li účastník řízení zastoupen advokátem s plnou procesní mocí (§25 o. s. ř.), doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Doručení písemnosti zastoupenému účastníku je na místě tehdy, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat (§49 odst. 1 věta druhá, §211 o. s. ř.). O odnětí možnosti jednat před soudem v případě zastoupeného účastníka jde tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva ani prostřednictvím svého zástupce.
Jak je patrno z obsahu spisu (plné moci ze dne 12. 3. 1999 na č. l. 38) byla dovolatelka v řízení zastoupena advokátem. Předvolání k jednání před odvolacím soudem, nařízenému na 28. 2. 2000, bylo jmenovanému doručeno do vlastních rukou dne 21. 2. 2000 (doručenka na č. l. 61). Přípis doručený odvolacímu soudu dne 22. 2. 2000 (č. l. 62), podepsaný jménem právního zástupce žalobkyně obsahuje sdělení: „Obdrželi jsme Vaše předvolání ....na ústní jednání dne 28. 2. t. r. v 10, 45 hod.... Dovolujeme si Vás požádat o omluvení naší nepřítomnosti, děkujeme předem za pochopení“. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 28. 2. 2000 (č. l. 63, 64) vyplývá, že soud jednal v nepřítomnosti žalobkyně i jejího právního zástupce (poté, co konstatoval jejich omluvu k jednání) a ve věci téhož dne rozhodl.
V tom, že odvolací soud dne 28. 2. 2000 věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce, nelze spatřovat vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. O jednání odvolacího soudu, při němž nebylo třeba osobní účasti žalobkyně, byl vyrozuměn její zástupce s procesní plnou mocí. I když právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast u tohoto jednání (i neúčast žalobkyně), o odročení jednání nepožádal. Přitom výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 25). Z uvedeného vyplývá, že nelze učinit závěr, že by žalobkyni byla upřena práva, která jí jako účastníku řízení zákon přiznává.
Protože jiné vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, nezbývá než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání - aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byla dovolatelka (která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto) povinna.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2001
Doc. JUDr. Věra Korecká , CSc., v.r.
předsedkyně senátu