ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1505.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1505/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E., spol. s r.o., proti žalovaným 1) H. Š. a 2) K. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 24/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, č. j. 17 Co 56/2000-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. 9. 1999, č. j. 14 C 24/99-30, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, nacházejícího se ve 2. patře domu č. p. 130 ve Š. ulici č. 5 v P. (dále \"předmětný byt\"), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od skončení jeho nájmu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaným svědčí právo společného nájmu předmětného bytu (na základě ustanovení §871 odst. 1 věty druhé obč. zák., když předtím - v roce 1986, kdy uzavřeli manželství, jim vzniklo právo společného užívání bytu, poté, kdy uživatelkou bytu byla od roku 1977 prvá žalovaná), a že je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., uplatněný ve výpovědi ze dne 15. 3. 1999, dané žalobkyní žalovaným, neboť žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů neužívají. Stav neužívání bytu žalovanými trvá od roku 1986, kdy se (spolu se synem 1. žalované Z. P.) přestěhovali do bytu v P., L. 593/5, který byl tehdy 1. žalované přidělen jako byt vojenský. Vzhledem k charakteru posléze uvedeného bytu nevzniklo k němu žalovaným právo společného nájmu, a proto nemůže obstát další z uplatněných výpovědních důvodů - podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., tj. že žalovaní mají dva byty. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledal důvodnou námitku žalovaných, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Byť před Obvodním soudem pro Prahu 7 proběhlo pod sp. zn. 5 C 223/95 řízení, vedené mezi žalobkyní a 1. žalovanou o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 15. 5. 1995, dané z důvodů podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., nepředstavuje pravomocný rozsudek ze dne 22. 11. 1995, jímž byla žaloba v této věci zamítnuta, překážku rei iudicatae pro daný spor, neboť není splněn předpoklad totožnosti věci. Obě řízení se od sebe liší nejen co do svého předmětu (předmětem řízení v dané věci je přivolení k jiné výpovědi, a to k výpovědi ze dne 15. 3. 1999, odlišné je i vylíčení skutkových okolností a žalobní petit), ale i co do okruhu účastníků, neboť žaloba ve věci sp. zn. 5 C 223/95 směřovala toliko vůči 1. žalované. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní, byť v předmětném bytě nebydlí, jsou stále jeho společnými nájemci, a že nedošlo k přechodu práva nájmu na syna 1. žalované, což bylo prokázáno i obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 4 C 252/95 (týkajícím se žaloby Z. P. o určení přechodu nájmu k předmětnému bytu), kterým byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní (zastoupeni advokátem) včasným dovoláním, které odůvodnili poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. Uvádí, že \"je zde překážka věci rozsouzené dle §104 odst. 1 o.s.ř.\", neboť řízení v dané věci je totožné s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 223/95. Namítají, že soud prvního stupně učinil zjištění nových okolností ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 4 C 252/95, že nebyli účastníky řízení v této věci a nemohli se vyjádřit k provedeným důkazům. Dovolatelé mají za to, že tyto důkazy (výslechy svědků) měly být provedeny i v řízení ve věci sp. zn. 5 C 223/95, vedeném proti 1. žalované. Naplnění vady podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (odnětí možnosti jednat před soudem) spatřují dovolatelé v postupu soudu, který nevyhověl návrhu 1. žalované na přerušení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 223/95 do pravomocného skončení řízení ve věci pod sp. zn. 4 C 252/95. Namítli též, že rozsudek soudu prvního stupně \"se stal po opravě nepřezkoumatelným\", neboť oprava byla provedena v odůvodnění vpisováním vět, a nebylo vydáno opravné usnesení dle §164 věty druhé o. s. ř. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a řízení bylo zastaveno. Současně s dovoláním učinili i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, zpochybnila námitku dovolatelů o překážce věci pravomocně rozsouzené a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 14. 3. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na jeho vyslovení neučinili (odstavec 2).
Zbývá proto posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel zde upravenou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a) až c) a písm. e) a g) v dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; k posouzení tedy zbývá otázka případné existence vad řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř., jež namítají dovolatelé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Předpokladem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1999, pod pořadovým číslem 119).
O takovýto případ se však v souzené věci nejedná. Účastníky řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 223/95 (pravomocně skončené rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 11. 1995, č. j. 5 C 223/95-18, který ve výroku ve věci samé nabyl právní moci dne 23. 12. 1995) byla (po opravě označení strany žalující) žalobkyně E., spol. s. r. o. a prvá žalovaná. Šlo tedy o věc, vedenou mezi jinými účastníky řízení, než těmi, kteří jsou účastníky řízení v projednávané věci. Také žalobní návrh (žalobní důvod) byl rovněž odlišný, když v prvém z těchto řízení šlo přivolení k výpovědi z nájmu (toliko) prvé žalované k předmětnému bytu (kterou jí dala žalobkyně dne 15. 5. 1995), zatímco v projednávané věci jde o přivolení k výpovědi ze dne 15. 3. 1999, dané žalobkyní (oběma) žalovaným jako společným nájemcům předmětného bytu.
Pro úplnost lze dodat, že překážku věci pravomocně rozsouzené nelze shledat ani ve vztahu k věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 252/95 (pravomocně skončené rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 10. 1996, který nabyl právní moci dne 3. 1. 1997), když účastníky řízení v této věci byli na straně žalující Zdeněk Petřík a na straně žalované E., spol. s r. o. (v projednávané věci žalobkyně), a předmětem řízení byla žaloba o určení přechodu práva nájmu bytu; ani zde tedy není splněna podmínka totožnosti účastníků a předmětu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. netrpí.
Rovněž tak nelze shledat naplnění vady podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Tím se rozumí postup soudu, kterým znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.), avšak jen tehdy, šlo-li o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného procesními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli při rozhodování (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49).
Dovolatelé výslovně spojují naplnění vady podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. s námitkou, že soud nevyhověl návrhu 1. žalované na přerušení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 223/95 do pravomocného skončení řízení ve věci pod sp. zn. 4 C 252/95. Uvedená námitka není důvodná již proto, že se netýká řízení (rozhodnutí odvolacího soudu) v projednávané věci, ale postupu soudu ve věci zcela jiné, která již byla pravomocně ukončena. Ze stejného důvodu je pro dovolací řízení v projednávané věci bezcenná námitka, že důkazy (výslechy svědků), provedené v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 po sp. zn. 4 C 252/92, měly být provedeny i v řízení ve věci sp. zn. 5 C 223/95, vedeném proti 1. žalované.
Dovolatelé dále namítají, že v projednávané věci učinil soud prvního stupně zjištění nových okolností ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 4 C 252/95, že nebyli účastníky řízení v této věci a nemohli se vyjádřit k provedeným důkazům.
Podle §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, a tyto prostředky zákon vyjmenovává jen příkladmo. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Dokazování provádí soud při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.), přičemž účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o. s. ř.). Obecně je důkazem každá skutečnost, která je způsobilá objasnit skutkový stav. Nelze tedy vyloučit, že soud činí zjištění z obsahu jiného soudního spisu, včetně tam učiněných svědeckých výpovědí. V takovém případě nejde ovšem o důkaz výslechem svědků ve smyslu §126 o. s. ř., ale o důkaz spisem jako jiným důkazním prostředkem.
Jak vyplývá z obsahu spisu - protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 22. 6. 1999 (č.l. 21 verte), byl u tohoto jednání k důkazu přečten spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 4 C 252/95, a to rozsudek ze dne 21. 10. 1996, č. j. 4 C 252/95-63, jakož i spis téhož soudu sp. zn. 5 C 223/95, a to rozsudek ze dne 22. 11. 1995, č. j. 5 C 223/95-18, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996, č. j. 15 Co 124/96-27. Z obsahu uvedeného protokolu se dále podává, že zástupci účastníků neměli k provedeným důkazům připomínky a že výslovně prohlásili, že souhlasí s tím, aby byl proveden důkaz shora uvedenými rozsudky, a že nežádají opakování důkazů v těchto řízeních provedených, včetně výpovědí svědků.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval při provedení důkazu shora označenými spisy v souladu s ustanoveními §122 odst. 1 a §123 o. s. ř., a že žalovaným nebyla odňata jejich procesní práva; vada řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tedy dána.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se nezabýval dovolací námitkou týkající se \"nepřezkoumatelnosti\" rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť případné pochybení v tomto směru je způsobilé zatížit řízení toliko tzv. jinou vadou řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, takže žalobkyni vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500.- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75.- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu