ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1906.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1906/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Hradci Králové, ČSA 218, Hradec Králové, proti povinnému E. Z., prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 19 E 511/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 2001, č. j. 22 Co 567/99-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 24. května 1999, č. j. 19 E 511/993, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k vymožení pohledávky ve výši 20.080,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, jímž namítá, že vykonávané rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z 9. března 1998, sp. zn. 36 Cm 260/97, nenabylo právní moci, jelikož „...v době doručování, resp. uložení zásilek, byl hospitalizován...takže nemohlo dojít k účinkům doručení“. Dále pak podle něj měla věc být, rozhodoval-li „…ve věci oprávněného Krajského soudu v Hradci Králové…tentýž Krajský soud v Hradci Králové, což samo o sobě vzbuzuje důvodné podezření z podjatosti odvolacího soudu,…minimálně z důvodů vhodnosti delegována některému z jiných Krajských soudů“; povinný „tímto také vznáší“ námitku podjatosti a - kromě zrušení napadeného rozhodnutí - navrhuje, aby věc „rozhodoval nepodjatý“ odvolací soud.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 24. května 1999), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl.
Zbývá věc posoudit podle ustanovení §237 o. s. ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu spojuje s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu soudu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně i důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je stiženo vadou, na niž - posuzováno podle obsahu dovolání - poukazuje povinný.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Vyloučení soudce přitom nenastává až výrokem nadřízeného soudu, nýbrž - přímo - ze zákona; proto také má soudce povinnost oznámit skutečnosti, pro něž je vyloučen (srov. §15 o. s. ř.). Z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je podstatné jen to, zda o věci rozhodoval vskutku vyloučený soudce.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jinak než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, jež jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (§114 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a pod.
O žádný z případů takového charakteru však v souzené věci (kdy navíc oprávněným není - jak nesprávné dovozuje povinný - soud, jenž ve věci rozhodl, nýbrž Česká republika, za kterou v řízení jednala příslušná vymáhající úřednice jako pracovnice orgánu, jehož se věc týká /§21 odst. 2 o. s. ř./) nejde. Povinný ostatně ani nenamítá konkrétně podjatost kteréhokoli ze soudců, členů senátu odvolacího soudu, nýbrž námitku vznáší ve vztahu k odvolacímu soudu jako k instituci (navíc přesto, že odvolání proti usnesení okresního soudu sám - bez jakýchkoli námitek či návrhů na delegaci - adresoval /prostřednictvím soudu prvního stupně/ tomuto odvolacímu soudu).
Účastník řízení však musí konkrétní skutečnosti (tj. v čem spatřuje důvod pochybnosti o nepodjatosti, případně kdy se o tomto důvodu dozvěděl a jakými důkazy jej může doložit), pro něž má za to, že je soudce z projednávání a rozhodování vyloučen, uvést ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČSSR z 16. ledna 1980, sp. zn. Ncdf 132/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2 - 3, ročník 1980 pod poř. č. 3).
Protože z dovolání žádné takové konkrétní okolnosti týkající se jednotlivých soudců nevyplývají, a protože samotná skutečnost, že určitý soud rozhoduje ve věci státu, za nějž v řízení jedná pracovnice téhož soudu jako státního orgánu, jehož se věc týká, způsobit zmatečnost řízení schopna není, nutno uzavřít, že řízení nebylo stiženo namítanou vadou a že tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dána není.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním správnosti hodnotícího úsudku odvolacího soudu, že vykonávané rozhodnutí je vykonatelné - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu