ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2083.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2083/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. S., proti žalované A. T. C. s. r. o., o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání a o poskytnutí zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 909/97, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č. j. 3 Cmo 84/98-43, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku usnesení ze dne 30. dubna 1999, č. j. 3 Cmo 84/9843, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 1998, č. j. 12 Cm 909/97-31, ve výroku o nákladech řízení, se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č. j. 3 Cmo 84/98-43, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 1998, č. j. 12 Cm 909/97-31, se - s výjimkou výroků, které se týkaly zastavení řízení co do částky 800.000,-Kč - zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro zmeškání ze dne 2. března 1998, č. j. 12 Cm 909/97-31, uložil žalované zdržet se šíření tvrzení, že je výhradním dovozcem firmy A. CH. ze SRN pro Českou republiku (bod I. výroku) a zavázal ji do třiceti dnů od právní moci rozsudku zveřejnit na své náklady v H. n., M. f. D., L. n., A. a v časopisech A., S. m. a A. E. inzerát o velikosti jedné šestnáctiny tiskovém strany s textem: „Naše tvrzení, že společnost A. T. CZ s. r. o. Č. B., je výhradním dovozcem firmy A. CH. ze SRN, obsažené v našem inzerátu ve Z. s., TTO Č. B. pro rok 1997 a 1998 na str. 14, se nezakládá na pravdě. M. K.., jednatel společnosti A. T. C. s. r. o. se sídlem v Č. B., Ch. 23” (bod II. výroku). Dále soud uložil žalované uhradit žalobci částku 450.000,-Kč (bod III. výroku), řízení ohledně částky 800.000,-Kč zastavil (bod IV. výroku) a zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.725,-Kč (bod V. výroku). Soud prvního stupně - odkazuje též na ustanovení §44 a §45 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.”) - dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky stanovené v §153b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”), když žalovaná, které bylo předvolání k prvnímu jednání ve věci (nařízenému na den 2. března 1998) doručeno dne 12. ledna 1998, se jednání bez řádné a včasné omluvy nezúčastnila a když právní zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Tvrzení obsažená v žalobě a „přiloženými listinami doložená” měl soud za nesporná.
Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 30. dubna 1999, č. j. 3 Cmo 84/98-43, jednak odmítl odvolání žalované proti bodům I., II. a III. výroku rozsudku (první výrok), dále potvrdil rozsudek ve výrocích IV. a V. (druhý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, když námitku žalované, že předvolání k jednání jí nebylo řádně doručeno, jelikož je převzala pracovnice J. K.), která nebyla pověřena přebíráním pošty, pokládal za účelovou. V této souvislosti soud zdůraznil, že žalovaná onu „nepověřenou” osobu vybavila svým razítkem, především však poukázal na to, že podle sdělení doručené pošty jsou takto dvěma pracovnicemi žalované přebírány v její kanceláři veškeré poštou doručované písemnosti, přičemž den doručení předvolání nebyl výjimkou. Splněny byly i ostatní podmínky uvedené v §153b o. s. ř., takže soud odvolání proti výrokům I. až III. rozsudku podle ustanovení §202 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Ostatní výroky rozhodnutí soudu prvního stupně (jako ty, jež nemají povahu rozsudku a tedy ani povahu rozsudku pro zmeškání) odvolací soud přezkoumal a potud neshledal odvolání důvodným. Bod IV. výroku rozsudku je v souladu s ustanovením §96 odst. 1 a 3 o. s. ř. a bod V. výroku rozsudku (o nákladech řízení) odpovídá ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti výroku o odmítnutí odvolání a proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok o nákladech řízení) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka zpochybňuje závěr o tom, že jí bylo řádně doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně. Citujíc ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. (a dovolávajíc se i ustanovení §12 a §13 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. března 1998, č. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy) dovolatelka zdůrazňuje, že předvolání k jednání bylo převzato osobou, která nebyla k převzetí zmocněna, a že pošta neměla určenu žádnou osobu oprávněnou přebírat poštu za dovolatelku. Závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustanovením §49 o. s. ř., když dovolatelka nikdy J. K. nepověřila přijímáním písemností určených do vlastních rukou a jmenovaná není za přejímku pošty ani placena. Na příslušné poště se též nenachází žádná karta opravňující k předávání písemností určených do vlastních rukou jiným osobám než jednatelům žalované. Použité razítko je ve firmě běžně přístupné. Vzhledem k tomu, že osoba, která převzala obsílku, ji jednatelům žalované řádně nepředala, nebyli tito o soudním jednání řádně vyrozuměni a nezúčastnili se jej. Podle dovolatelky nejsou předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny i proto, že skutková tvrzení obsažená v žalobě neumožňovala soudu rozhodnout v její neprospěch. Žalobní petit formulovaný v bodě I. výroku rozsudku soudu prvního stupně je neurčitý, když jednak není dostatečně určen účastník, jehož má být žalovaná výhradním dovozcem (není zde úplný název ani sídlo společnosti), jednak nebylo určeno území, pro které měla být žalovaná výhradním dovozcem. Žalobce sice při jednání žalobní petit doplnil (tak, že jako území určil Českou republiku), žalovaný však nebyl se změnou seznámen a soud o ní nerozhodl, ač ji pojal do výroku rozsudku. Žalobce též původně požadoval na zadostiučinění částku 1.250.000,-Kč, sestávající z majetkové újmy za ztrátu na obratu ve výši 800.000,-Kč a z újmy na pověsti ve výši 450.000,-Kč. Posléze pak před zahájením jednání žalobu omezil na částku 450.000,-Kč. Z protokolu o jednání však není patrno, z jakého podkladu soud při určení částky vycházel; přitom je zjevné, že žalobce protismyslně dokazoval, že s ním snížily obchodování firmy ze S. r. a z O., ačkoliv se domáhal výroku o výhradním zastoupení v České republice a inzerát vyšel ve Z. s. pro oblast J. Č. Dovolatelka uzavírá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž oba soudy účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem odňaly možnost jednat před soudem.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatelka výslovně napadla dovoláním i výrok usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení; v tomto rozsahu však dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání proti označenému výroku přípustné již proto, že usnesení odvolacího soudu potud nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a ve vztahu k onomu výroku nejde též o žádný z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Skutečnost, že výrok o nákladech řízení (který, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení) ani výrok usnesení odvolacího soudu jej potvrzující, není usnesením ve věci samé, pak vylučuje použití ustanovení v §239 o. s. ř.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
K vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu. Protože jiné zmatečnostní vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou, na niž v závěru dovolání poukazuje dovolatelka.
Tvrzením, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem, totiž dovolatelka ohlašuje existenci vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. , jež spojuje s takovým postupem soudu zmatečnost řízení.
V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo „byla” byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným”), je za „postup soudu v průběhu řízení” možno považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutí soudů obou stupňů (v nich projevený hodnotící úsudek, že jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání) tedy za nesprávný postup soudu „v průběhu řízení” pokládat nelze (tento závěr platí ve vztahu ke všem dovoláním napadeným výrokům).
Jelikož dovolatelka s jiným „postupem” soudu existenci tvrzené vady nespojuje, lze uzavřít, že řízení zmatečností podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není. Nejvyšší soud proto dovolání proti uvedenému výroku, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolání proti odmítavému výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ (nikoli písm. c/, jak uvádí dovolatelka) o. s. ř., a je i důvodné.
Vedle zmatečnostních vad, jejichž existenci vyloučil výše, zkoumá Nejvyšší soud (jeli dovolání přípustné) z úřední povinnosti též, zda řízení je postiženo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatelka netvrdí a ze spisu se nepodává ani existence jiných vad řízení, Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Podle §202 odst. 1 o. s. ř., odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání podle úpravy účinné před 1. lednem 2001 vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že - v intencích §153a a §153b o. s. ř. - nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (shodně srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 45/1996 a 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 45/1996” a „R 40/2001”).
Dovolatelka zpochybňuje předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání především argumentem, že skutková tvrzení obsažená v žalobě neumožňovala soudu rozhodnout v její neprospěch. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (srov. opět R 45/1996 i důvody R 40/2001).
Ze spisu je patrno, že (jak je popsáno i v dovolání) žalobce se původně vskutku domáhal zaplacení částky 1.250.000,-Kč, z níž 800.000,-Kč mělo tvořit přiměřené zadostiučinění, jehož výše vycházela z údajů o obratu žalobce a odtud odvozovaného ušlého zisku popsaných v bodě III. žaloby (srov. č.l. 3). Dalších 450.000,-Kč bylo (tamtéž) požadováno jako nemajetková újma způsobená na pověsti žalobce. Při jednání dne 2. března 1998, v jehož závěru soud vynesl rozsudek pro zmeškání, vzal žalobce žalobu zpět pro částku 800.000,-Kč „na požadovaném zadostiučinění” s tím, že požaduje, aby mu „na zadostiučinění” byla zaplacena částka pouze 450.000,-Kč (srov. č.l. 26 p. v.). Tomu ostatně odpovídá i odůvodnění rozsudku pro zmeškání.
Podle ustanovení §53 obch. zák. osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Původní žaloba neobsahovala tvrzení, z nichž by (jako z těch, jež se zmeškáním žalovaného stala nespornými) bylo lze dospět k závěru, že žalobce má nárok na přiměřeném zadostiučinění za újmu způsobenou na jeho pověsti ve výši 450.000,-Kč. Nelze přehlédnout, že procesní úkon, v jehož rámci vzal žalobce žalobu dne 2. března 1998 zčásti zpět, činí pochybným to, na základě jakých skutkových tvrzení je částka 450.000,-Kč nadále vymáhána. Není totiž zřejmo, zda jde o částku odpovídající přiměřenému zadostiučinění, které má svůj původ v tvrzeních připínaných v žalobě původně k částce 800.000,-Kč (čemuž by nasvědčovalo to, že žalobce při jednání v souvislosti s částečným zpětvzetím již požadoval, aby částku 450.000,-Kč obdržel jako „zadostiučinění”), nebo zda jde i nadále o náhradu nemajetkové újmy způsobené na pověsti žalobce (kde ovšem přiznání žalované částky nemá ve skutkových tvrzeních žaloby bez dalšího oporu). Na základě těchto kusých tvrzení, jež vyvolávají pochybnosti o skutkovém základu sporu, tedy rozsudek pro zmeškání nebylo možné vydat.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru opačnému, tedy správné není a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině prvního ze zkoumaných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář , v.r.
předseda senátu