ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2187.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2187/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Věry Korecké, Csc., v právní věci žalobce M. G., proti žalovaným 1) H. Z., a 2) M. Z., zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 130/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. února 1999, č. j. 12 Co 733/98-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek ze dne 29. ledna 1998, č. j. 13 C 130/97-45, jímž okresní soud žalobu zamítl, tak, že žalované zavázal k vyklizení určeného bytu a jeho předání žalobci ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku a k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu namítají, že odvolací soud posoudil nájemní smlouvu označenou datem 28. května 1996, ve skutečnosti však první žalovanou podepsanou „za velmi podivných okolností teprve 10.6.1996,\" nesprávně jako platnou. Odvolacímu soudu vytýkají („zejména\"), že považoval za platnou její závěrečnou část, podle níž se ruší veškerá předchozí ujednání o nájmu sporného bytu, jelikož takováto „paušální doložka\", nespecifikuje-li „naprosto konkrétně, které smlouvy ze kterého data se případně ruší\", a není-li v ní „zcela nepochybně popsán i předmět těchto smluv\", podle nich „nemůže obstát.\" Neplatné jsou - uvádí se v dovolání - i nájemní smlouvy uzavřené 1. července 1992 a 3. ledna 1994, jelikož neobsahují „výslovné ujednání o ukončení platnosti předchozích nájemních smluv.\" Žalovaní konečně - kromě konstatování, co vše „navrhovatel nikdy\", příp. „žádným způsobem nevysvětlil\" - vyjádřili přesvědčení, že žalovaná uzavřela smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou v dobré víře, že po uzavření sňatku bude následovat podpis nové smlouvy o společném nájmu manželů na dobu neurčitou.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. února 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože tyto vady v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, byl předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že smlouva z roku 1996 (označená datem 28. 5., avšak - jak správně dovozují dovolatelé, byla-li žalovanou podepsána 10. 6. - uzavřená až tohoto dne) je platná. Z toho, že žalovaní namítli výlučně nesprávnost právního posouzení věci, také vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud odvolací. V této souvislosti nelze (při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění) ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Takovým skutkovým zjištěním (jež zůstalo dovoláním - odůvodněným pouze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - nenapadeno) je i to, že projevy vůle obou stran smlouvy z roku 1996 směřovaly ke sjednání nájmu na dobu určitou.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak bylo uvedeno výše, žalovaní neplatnost smlouvy dovozují „zejména\" z neplatnosti té její části („doložky\"), v níž se strany dohodly, že „...veškerá předchozí písemná ujednání o nájmu bytu se podpisem této smlouvy ruší.\" Neplatnost této části smlouvy spatřují, posuzováno podle obsahu dovolání, v její neurčitosti, již dovozují z nedostatku specifikace předchozích nájemních smluv a jejich předmětu.
Tato argumentace však není důvodná. Především, jestliže se strany ve smlouvě z roku 1996 dohodly, že se jejím podpisem ruší veškeré nájemní smlouvy předchozí, je mimo jakoukoli pochybnost (viz sémantický výklad pojmu „veškerý\"), že si dohodly zrušení všech dříve uzavřených písemných nájemních smluv ohledně předmětného bytu, tedy i oněch z let 1992 a 1994, jimiž byl dohodnut nájem na dobu neurčitou. Existenci žádné jiné písemné nájemní smlouvy ostatně dovolatelé ani netvrdí, stejně jako netvrdí existenci - jakékoli - nájemní smlouvy jiné, např. ústní. Za tohoto stavu ovšem nemůže obstát dovolací argument o neurčitosti této části smlouvy. Totéž pak platí o námitce neurčitosti „předmětu smluv\", čímž je zjevně míněn nepřímý předmět daného hmotněprávního vztahu. Byl-li totiž předmětný byt (nehledě k tomu, že nikdy v průběhu trvání nájemního vztahu nebylo mezi jeho stranami sporu o tom, který byt je žalované pronajímán) v každé písemné smlouvě, resp. v její součásti, jíž vždy byl tzv. evidenční list, specifikován pořadovým číslem (zde číslem 3) a adresou domu, v němž se nalézá, nelze dovodit neurčitost této části smlouvy (dovolateli označené jako doložka) ani z tohoto důvodu.
Jiný důvod neplatnosti smlouvy z roku 1996 než neurčitost „doložky\" v jejím článku III. dovolatelé nenamítají. Polemizují-li dále s (ovšem pouze domnělým - viz níže) závěrem odvolacího soudu, že tvrzení žalované o „příslibu\" sjednání nové nájemní smlouvy po uzavření jejího sňatku je nelogické a vnitřně rozporné, pak tato polemika nemá základ v odůvodnění napadeného rozsudku; v něm totiž odvolací soud jako nelogické a vnitřně rozporné hodnotil její tvrzení jiné, a to tvrzení (jež je ovšem svým obsahem argumentací, tedy přednesem), že „...se zbavila pro sebe výhodnějšího postavení nájemce bytu na dobu neurčitou...\" (viz konec předposledního odstavce na straně 5 rozsudku).
Opodstatněná není ani dovolací námitka neplatnosti smluv z let 1992 a 1994, odůvodněná argumentem, že „...v žádné z těchto smluv není výslovné ujednání o tom, že by smluvní strany ujednaly ukončení platnosti předchozích nájemních smluv...\", (přičemž u smlouvy z roku 1992 je důvodnost této námitky vyloučena již pojmově, jelikož šlo o smlouvu v pořadí prvou). Dovolatelé a priori vycházejí z obecné teze, že k platnosti pozdější smlouvy, jíž předchází smlouva jiná, je třeba, aby si smluvní strany ujednaly „ukončení platnosti\" smlouvy předchozí. Tato teze je však mylná, jelikož je zcela na vůli stran, zda si nahradí dosavadní závazek závazkem novým (privativní novací podle §570 obč. zák., jíž původní závazek zaniká), či zda si sjednají změnu závazku (tak, že k původní smlouvě přistoupí právní skutečnost další, totiž dohoda, jíž strany mění svá původní práva a povinnosti - kumulativní novace podle §516 obč. zák.).
Domněnka dovolatelů, že právní úkon žalované (jímž souhlasila s návrhem smlouvy o nájmu na dobu určitou) „...patrně nepovažoval za platný ani samotný žalobce...\", stejně jako jejich konstatování, co vše „...navrhovatel nevysvětlil...\", není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu, taxativně vymezeného ustanovením §241 odst. 3 písm. a) - d) o. s. ř. Pokud konečně jde o námitku, že nájemní smlouvu z roku 1996 žalovaná uzavřela v dobré víře, že žalobce s ní po jejím sňatku uzavře smlouvu novou, na dobu určitou, ta neobstojí již v rovině vlastní argumentace žalovaných, jež v dovolání namítají právě neplatnost předmětné smlouvy.
Protože se žalovaným správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§243b odst. 1, 5 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalobce, jemuž však náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu