ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2655.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2655/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. P., státního podniku v likvidaci, (právního nástupce P. B. - v likvidaci, státního podniku), proti žalované S. Z., o 98.155,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 141/94, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1999, č.j. 28 Co 156/97-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. listopadu 1999, č.j. 28 Co 156/97-95, potvrdil usnesení ze dne 22. prosince 1995, č.j. 36 C 141/94, jímž Městský soud v Brně - s odkazem na §174 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (tehdy ve znění před účinností zákona č. 238/1995 Sb.), dále též jen "o.s.ř." - zamítl odpor podaný žalovanou proti platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 3. prosince 1993, č.j. Ro 5675/93-7. Po zjištění, že žalovaná proti platebnímu rozkazu, který jí byl doručen do vlastních rukou dne 15. prosince 1993, podala odpor osobně u soudu dne 31. prosince 1993, tedy den po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §172 odst. 1 o.s.ř., považoval jej odvolací soud za pozdě podaný (§174 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, opírajíc jeho přípustnost výslovně o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, c/, e/ a f/ o.s.ř. Z označení původního žalobce v žalobě (a z toho, jakým způsobem byla žaloba podepsána) dovozuje, že "žalobu podala vnitřní organizační jednotka, která ... nemá způsobilost být účastníkem řízení" (navíc zpochybňuje vůbec existenci odštěpného závodu 06-03 se sídlem v B.). Vady, jimiž žaloba trpí a které nebyly odstraněny (neúplnost údajů identifikujících původního žalobce jako právnickou osobu, rozpor v jeho označení v žalobě oproti zápisu v obchodním rejstříku a absence podpisu toho, "kdo byl oprávněn žalobu podat"), vedou dovolatelku k pochybnostem o tom, zda vůbec žaloba byla podána. Ve vydání rozhodnutí soudů obou stupňů pak spatřuje odnětí možnosti před soudem jednat. Dále žalovaná - prosazujíc názor, že jí byl platební rozkaz doručen dne 16. prosince 1993 - nesouhlasí se způsobem a výsledky šetření včasnosti podání odporu, zejména s tím, jak soud naložil se zprávou doručující pošty, a - namítá-li, že nebyl vyslechnut svědek, ač takový důkaz k okolnostem doručení platebního rozkazu včas navrhla, rekriminuje soudy obou stupňů z porušení zásady rovnosti účastníků řízení, ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit (včetně platebního rozkazu) a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po podání dovolání uplatnili žalovaná (podáním ze dne 5. září 2000), dosavadní žalobce, P. B. - v likvidaci, státní podnik se sídlem v B., L. 77 (podáním ze dne 8. prosince 2000), a žalobce (podáním ze dne 14. prosince 2000) procesní nástupnictví na straně žalující, doložené "smlouvou o převodu práva hospodaření k pohledávkám" (mimo jiné - podle předloženého seznamu postoupených pohledávek - k pohledávce, která je předmětem řízení), uzavřenou dne 22. června 2000 mezi dosavadním žalobcem (postupitelem) a žalobcem (postupníkem). Dovolací soud proto nadále jako s žalobcem jednal s postupníkem, který do dovolacího řízení - z titulu singulární sukcese - vstoupil bez dalšího namísto dosavadního žalobce.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. listopadu 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ke dni 31. prosince 2000.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně nezměnil, nýbrž potvrdil, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani písmenům b/ až f/ tohoto ustanovení.
Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, protože rozhodnutí, jímž se odmítá (dříve - před účinností zákona č. 238/1995 Sb. - zamítal) pozdě podaný odpor proti platebnímu rozkazu, včetně potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou usneseními, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé, k nimž se úprava přípustnosti v uvedeném ustanovení připíná; ostatně odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2).
Zbývá posoudit přípustnost v intencích ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jehož se žalovaná výslovně dovolává.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen - je-li dovolání podáno k tomu legitimovaným subjektem a včas - přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a řízení jimi - podle obsahu spisu - zjevně postiženo není (výtka, že soud nebyl nezávislý a nestranný, je natolik obecná, že o ní v intencích §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. uvažovat nelze) a jelikož vadě uvedené v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nelze podřadit žádnou argumentaci v dovolání, zaměřil se dovolací soud jen na posouzení existence zmatečnostních vad podle §237 odst. 1 písm. b/, e/ a f/ o.s.ř., s nimiž dovolatelka výslovně - i co do obsahu dovolání - jeho přípustnost spojila.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení tedy - ve smyslu definice vyjádřené v cit. ustanovení ve větě před středníkem - splývá s hmotněprávní způsobilostí k právům a povinnostem (právní subjektivitou), kterou mají i právnické osoby (srov. §18 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák."); právnickou osobou je i státní podnik (§5 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku).
Z obsahu spisu je patrno, že v žalobě ze dne 15. října 1993 se žalobce označil jako "P. B. v B., s. p.", s tím, že jej "zastupuje" ředitelka odštěpného závodu P. B. 06-03 v B., M. 37; s takto označeným žalobcem soudy obou stupňů jednaly. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku ze dne 5. října 1999, vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddílu A XXIX, vložky 93, byl dne 23. prosince 1988 zapsán státní podnik P. B. se sídlem v B. (od 21. září 1995 v B. L. 77), který 3. února 1998 vstoupil do likvidace; v době od 11. ledna 1989 do 20. října 1997 byl jednou z jeho organizačních složek P. B. odštěpný závod 06-03 se sídlem v B.
Námitka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalobce - kterou ostatně dovolatelka výslovně ve vztahu ke státnímu podniku P. B. nesměřuje - neobstojí, neboť úvaha, že žalobcem byla vnitřní organizační jednotka státního podniku, je nesprávná. Z toho, že - nad rámec procesních požadavků - byla v žalobě vyjádřena okolnost, že se řízení týká organizační složky právnické osoby (např. odštěpného závodu), a to tak, že za označení právnické osoby jako účastníka řízení se připojí údaj o této organizační složce, nelze bez dalšího dovozovat, že žalobu podala tato organizační složka, tedy útvar, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. nemá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1997 pod číslem 41).
Případné vady žaloby, v průběhu řízení postupem podle §43 o.s.ř. neodstraněné, nejsou sto založit zmatečnost podle žádného z případů vyjmenovaných v §237 odst. 1 pod písmeny a/ až g/ o.s.ř., zejména z nich nelze dovozovat neexistenci žaloby; vada podle §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je totiž dána jen tehdy, pokud vůbec nebyla podána - byť vadná - žaloba, ač podle zákona jí bylo třeba. Projednal-li soud věc na základě žaloby, která byla podáním nesprávným nebo neúplným (§43 odst. 1 o.s.ř.), lze uvažovat pouze o vadě řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která ovšem přípustnost dovolání založit nemůže.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu "v průběhu řízení" proto není vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998, resp. 6/1998, pod čísly 27, resp. 49). Hodnotící úsudek soudu projevený v rozhodnutí - že odpor byl podán opožděně - tedy ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení"; tvrzení dovolatelky, že soudy jí odňaly možnost jednat tím, že rozhodly, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností z pohledu námitek podřaditelných dovolacím důvodům podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. - bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, 5 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska odmítnutí dovolání zavinila, žalobci žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková