ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2697.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2697/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce Okresního státního zastupitelství v L. proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu obrany, Vojenskému úřadu pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, 2) B., a.s., o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1299/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1999, č. j. 10 Co 825/98-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 15. května 1998, č. j. 5 C 1299/96-26, jímž okresní soud zamítl návrh na určení neplatnosti smlouvy prvního žalovaného a právního předchůdce druhého žalovaného o převodu vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem, vycházející z ustanovení §42 zákona 283/1993 Sb. o státním zastupitelství; soudy obou stupňů se shodly v závěru, že ustanovení omezující volnost účastníků smlouvy - v daném případě ustanovení §45 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) ve spojení s ustanovením §14 odst. 8 a §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, v rozhodném znění, (dále jen „vyhláška“) - respektována byla, byť výjimku ze zákazu převodu pozemků ministerstvo financí udělilo teprve po uzavření smlouvy a po dni doručení návrhu na vklad příslušnému katastrálnímu úřadu, stalo-li se tak ještě před zahájením předmětného soudního řízení. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, a to s odůvodněním, že otázku, zda je povolení výjimky ministerstvem financí (§35 a §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb.) účinné jen tehdy, bylo-li vydáno pouze do doby, než byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad vlastnického práva, nepovažuje za otázku zásadního právního významu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soud napadl žalobce včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a jímž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že výjimka podle §35 vyhlášky, byť povolená teprve po zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, byla udělena účinně, a v důsledku toho pak v posouzení smlouvy jako respektující ustanovení §45 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb. (ve spojení s ustanoveními §14 odst. 8 a §35 vyhlášky), a tedy z hlediska §42 zákona č. 283/1993 Sb. jako platné. Podle názoru dovolatele „...nemá prodávající subjekt při absenci takové výjimky (tj. výjimky podle §35 vyhlášky) dostatek smluvní volnosti k tomu, aby smlouvu o převodu majetku ze státního vlastnictví vůbec uzavřel...“, jelikož „...zde jde o udělení výjimky z obecně platné právní normy, která jinak uzavření smlouvy zakazuje, nikoli o udělení souhlasu s jinak obecně přípustnou smlouvou, u kterého by bylo možno uvažovat o tom, zda norma stanoví, že souhlas má být předchozí nebo dodatečný.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. května 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek, v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož dovolatel existenci vad, jež by řízení činily zmatečným, netvrdí, a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §238 odst. 1 písm. a/, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, ani ustanovením §238 odst. 1 písm. b/, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším. Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (návrhu na vyslovení přípustnosti, byť to plyne pouze z odůvodnění rozsudku, nevyhověl), platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1, a proto se klade otázka přípustnosti dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených (je-li dovolání přípustné) - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel skutečně napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 9. 1997 a z 25. 9. téhož roku, sp. zn. 2 Cdon 1339/96 a 2 Cdon 932/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 13/1997 pod poř. č. 101 a č. 2/1998 pod poř. č. 12). Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.je ovšem podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního právního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Tak tomu v daném případě - z obou uvedených hledisek, tedy obecného i konkrétního - skutečně je. Z posledního odstavce bodu IV. dovolání (viz. též konec prvního odstavce na straně druhé tohoto rozhodnutí) totiž vyplývá, že zásadní právní význam otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu se odvíjí již od otázky, zda ustanovení §45 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (ve spojení s ustanoveními §14 odst. 8 a §35 vyhlášky) je ustanovením omezujícím volnost účastníků smlouvy ve smyslu ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. Tato otázka zásadního právního významu, a to i pro předmětnou věc, vskutku judikaturou vyšších soudů dosud vyřešena nebyla.
Dovolání není důvodné.
Již v rozsudku ze dne 31. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 2000, pod poř. č. 19, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že má-li jít o omezení smluvní volnosti účastníků smlouvy, musí být zákonným zněním vyjádřeno tak, aby se týkalo těchto účastníků (subjektů). V takovýchto případech zákon (např. v §33 odst. 2, 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, před zrušením tohoto ustanovení zákonem č. 42/1992 Sb.) používá znění, že subjekty (v daném případě zemědělská družstva) „...nemohou svůj majetek převádět...“ nebo „...nemohou nakládat svými majetkovými účastmi...“ nebo také, že „...nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku...“ (ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkající se státních podniků a dalších subjektů uvedených v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona). Ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky (na něž odkazuje ustanovení §35 tohoto předpisu a §45 odst. 5 zákona) se však netýká subjektů převodních smluv, nýbrž vymezuje, které pozemky mohou být předmětem (objektem) těchto smluv.
Podle původního znění ustanovení §45 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. se „blokační“ ustanovení §45 odst. 1 nevztahovalo na rozpočtové a příspěvkové organizace. Po novelizaci provedené zákonem č. 544/1992 Sb. nabylo ustanovení §45 odst. 4, od 28. února 1992 (po novelizaci provedené zákonem č. 92/1992 Sb.) přečíslované na ustanovení §45 odst. 5, nového znění. Podle jeho druhé věty se na rozpočtové a příspěvkové organizace ustanovení §45 odst. 1, 2 vztahovala jen šlo-li o úplatné převody majetku s výjimkou pozemků. Při bezúplatných převodech majetku a při úplatných převodech pozemků pak rozpočtové a příspěvkové organizace postupovaly ode dne účinnosti novely č. 544/1992, tedy od 8. prosince 1992, podle zvláštních předpisů, jimiž jsou podle poznámky 10a) k bodu 9. této novely ustanovení §14 odst. 4 a 8 a §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (třetí věta §45 odst. 5 zákona).
Jak tedy vidno, zákon č. 92/1991 Sb. rozeznává v nyní účinném ustanovení §45 odst. 5 jednak případy úplatných převodů majetku s výjimkou pozemků, kdy rozpočtové a příspěvkové organizace (stejně jako státní podniky a další subjekty uvedené v §1 odst. 1 zákona) byly - ustanovením §45 odst. 1 tohoto zákona - omezeny ve své smluvní volnosti (viz. druhá věta ustanovení §45 odst. 5) a jednak případy bezúplatných převodů majetku a úplatných převodů pozemků (o kterýžto případ jde v souzené věci). Pro tyto posléze uvedené případy zákon odkazuje na zvláštní předpisy, jež - při užití pouze předmětového kritéria - vymezují, které pozemky z hlediska jejich druhu (zemědělská půda a lesní pozemky na jedné straně a ostatní pozemky na straně druhé), jakož i z hlediska jejich právního režimu (případy vyjmenované v taxativním výčtu pod písmeny a/ - f/ ustanovení §14 odst. 8 vyhlášky) lze převádět, a z tohoto pravidla, stanovícího zákaz převodů pozemků zemědělských a lesních, jakož i pozemků v režimu jiném než vymezeném oním taxativním výčtem, pak umožňuje - v ustanovení §35 vyhlášky - povolení výjimek.
Nejde tedy o případ, kdy by zákon určité subjekty v jejich (jinak - z hlediska předmětů smluv /pozemků/ - existující) smluvní volnosti omezoval, nýbrž naopak o případ, kdy pro pozemky určitého druhu (zde zemědělská půda a lesní pozemky), resp. právního režimu (zde režimu jiného než vymezeného výčtem v §14 odst. 8 vyhlášky) platí obecný zákaz jejich převodu, z něhož pak ustanovení §35 vyhlášky umožňuje příslušnému ministerstvu financí povolení výjimek.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §14 odst. 8 ve spojení s §35 vyhlášky, na něž odkazuje třetí věta §45 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb. v nyní účinném znění, ustanovením omezujícím volnost účastníků smlouvy ve smyslu §42 zákona č. 283/1993 Sb. není.
Je-li tomu tak, pak je ovšem - z hlediska ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. - okamžik (případného) povolení výjimky nutně nerozhodný, jelikož bez právního významu je samotná okolnost, zda taková výjimka (vůbec) byla povolena. Závěr odvolacího soudu, že postačí udělení výjimky dodatečně, a to i po zahájení řízení o povolení vkladu, tedy v daném případě obstojí, jelikož k témuž výsledku sporu, tj. zamítnutí žaloby, povede - logicky i věcně - již závěr, že nejde o situaci zakládající žalobcovu legitimaci k určení, že předmětná smlouva je neplatná.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozsudku odvolacího soudu (byť ten věc po právní stránce posoudil jinak, aniž však toto nesprávné právní posouzení mělo za následek nesprávnost samotného rozhodnutí) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšným žalovaným, jimž by tato náhrada příslušela, ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevynikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu