ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2855.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2855/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška, v právní věci žalobkyně H. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 171/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1997, č.j. 27 Co 434/97-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 17. března 1997, č.j. 3 C 171/96-27, zrušil právo společného nájmu účastníků (bývalých manželů) k označenému dvoupokojovému bytu (bod I. výroku), výlučnou nájemkyní bytu do budoucna určil žalobkyni (bod II. výroku) a žalovanému uložil byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že společným nájem manželů (účastníků řízení) k bytu vznikl k 1. lednu 1992. Dále vyšel z toho, že účastníci se po právní moci rozsudku o rozvodu manželství (po 24. únoru 1995) nedohodli na dalším užívání bytu; pro určení výlučného nájemce bytu do budoucna pak měl za rozhodné, že žalobkyni byly svěřeny do výchovy nezletilé děti účastníků a že v její prospěch vyzněla i stanoviska většinových spoluvlastníků domu. K vyklizení bytu žalovaným pak soud uvedl, že podle ustanovení §712 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\") ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 obč. zák. má rozvedený manžel právo na náhradní byt, a jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, jen na náhradní ubytování. Podle současných bytových podmínek žalobkyně se třemi dětmi bydlí v jedné (menší) místnosti bytu, zatímco druhá (větší) užívaná žalovaným, je zamčená, neboť ten se v bytě soustavně nezdržuje. Za této situace by žalovanému náleželo jen náhradní ubytování. S přihlédnutím k definici náhradního ubytování v ustanovení §712 odst. 4 obč. zák., však žalovaný může jako náhradní ubytování využít bytové prostory v domě, jehož je spoluvlastníkem. Ten má pět místností a bydlí v něm pouze matka žalovaného, užívající jednu místnost. Otázka vybavenosti tohoto bydlení není právně významná, a tyto prostory způsobilé k bydlení jsou, když tam bydleli účastníci (dokonce s malými dětmi) a žije tam i matka žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 1997, č.j. 27 Co 434/97-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil jen tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; jinak jej potvrdil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když zrušil právo společného nájmu bytu. Správně též určil výlučnou nájemkyní bytu žalobkyni, jelikož to odpovídá zájmu nezletilých dětí a zjištěnému stanovisku pronajímatele. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaný nemá zajištěno trvalé bydlení jinde než ve vyklizovaném bytě. Při posuzování okolnosti, že žalovaný se v bytě nezdržuje soustavně, přihlédl odvolací soud k tomu, že žalovaný tak činí, aby předešel konfliktům s přítelem žalobkyně (jemuž jmenovaná umožnila se v bytě zdržovat). Zhoršené bytové podmínky žalobkyně a jejích dětí pak nemohou být zohledněny při úvaze o důvodech hodných mimořádného zřetele na straně žalovaného. Řešení užívání jednotlivých místností v bytě je (nedojde-li k dohodě účastníků) věcí soudního řízení. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že zde nejsou důvody, pro které by povinnost žalovaného vyklidit byt měla být vázána jen na zajištění náhradního ubytování a vyklizení bytu spojil se zajištěním náhradního bytu. Za nevýznamné měl odvolací soud to, zda by žalovaný měl možnost užívat místnost v domě, jehož je spoluvlastníkem (ačkoliv podle provedených důkazů byl prokázán opak), jelikož není povinen se nastěhovat do místností, které mají charakter náhradního ubytování.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání (jež zjevně směřuje proti měnícímu výroku rozsudku o vyklizení bytu), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud vyšel z úvahy, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení §705 odst. 2 obč. zák., s tím, že na straně žalovaného „jsou důvody zvláštního zřetel hodné pro přidělení náhradního bytu\". Tyto důvody spatřoval odvolací soud zejména v tom, že žalovaný se nemá kam přestěhovat, v bytě stále bydlí a tento užívá, přičemž uvedl, že „tvrzení žalobkyně, že žalovaný v bytě nebydlí, se neprokázalo\". V průběhu řízení před odvolacím soudem však právní zástupce žalobkyně navrhl provedení důkazu výslechem svědků, kteří se mohou vyjádřit k užívání bytu žalovaným. Soud ovšem rozhodl, aniž se s tímto důkazním návrhem vypořádal. Jestliže by se tímto důkazem prokázalo, že žalovaný byt neužívá a vůbec v něm nebydlí, a to z vlastní vůle, neboť se zdržuje jinde, bylo by namístě aplikovat ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. a změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o vyklizení bytu žalovaným je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, soustředily se úvahy dovolacího soudu o existenci dovolatelkou namítané jiné vady řízení právě jen k výroku o vyklizení bytu žalovaným. Propojení tohoto výroku s výroky o zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o určení výlučného nájemce bytu (jejichž věcný přezkum je vyloučen, neboť dovolání proti nim nesměřuje a ani by v tomto rozsahu nebylo přípustné), se však při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož argumentaci Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje).
Podle obsahu spisu při jednání před odvolacím soudem dne 20. listopadu 1997 dovolatelka prostřednictvím svého zástupce vskutku navrhla, aby soud provedl dokazování výslechem svědků, kteří by se mohli vyjádřit k užívání bytu žalovaným (srov. protokol na č.l. 71 p.v.). Dovolatelka ovšem přehlíží, že odvolací soud provedl při témže jednání dokazování doplňujícími výslechy účastníků (srov. č.l. 70 p.v. a č.l. 71), přičemž z těchto výpovědí učinil příslušná skutková zjištění a z nich pak vyvodil skutkové závěry o způsobu užívání bytu žalovaným. Jestliže tedy dovolatelka v rámci své účastnické výpovědi sama potvrdila užívání bytu žalovaným způsobem, jejž tento stejného dne popsal ve své doplňující výpovědi, pak odvolací soud neměl důvodu provádět k této otázce další dokazování (tvrzení účastníků se v rámci jejich doplňujících výpovědí shodovala). Bylo by naopak v rozporu s principem procesní ekonomie, kdyby soud dále prováděl dokazování ke skutečnostem, o nichž mezi účastníky není sporu (na nichž se v rámci svých výpovědí shodli). Dovolatelka sama ostatně v dovolání obsah zjištění, která odvolací soud učinil z její výpovědi (srov. odůvodnění rozsudku, č.l. 76, druhý odstavec shora) - logicky - nezpochybňuje. Odvolacímu soudu je sice možné vytknout - ve shodě s dovoláním - že se s důkazním návrhem dovolatelky v odůvodnění rozsudku nevypořádal, a tím nedostál požadavkům kladeným na obsah odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. (neuvedl „....proč neprovedl i další důkazy ...\"), se zřetelem k výše uvedenému však toto jeho pochybení není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v této věci.
Lze tedy uzavřít, že řízení namítanou vadou postiženo není, takže není dán ani dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalobkyni, která s dovoláním neuspěla, právo na jejich náhradu nevzniklo a u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu