ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.3007.99.1
sp. zn. 20 Cdo 3007/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) A. K., B) M. L., a C) M. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) A. B., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 156/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. prosince 1998, č. j. 12 Co 661/97-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. prosince 1998, č. j. 12 Co 661/97-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5.1997, č. j. 17 C 156/96-42, uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu „prostory nacházející se ve dvorním traktu v prvním poschodí, a to 4 místnosti, kuchyň, koupelnu a WC (dále „předmětné prostory\"), dílnu a kotelnu, nacházející se v přízemí, to vše v domě č. p. 44 v O. - H. (dále „předmětná nemovitost\"), jak je tato nemovitost zapsána u Katastrálního úřadu v O.na LV č. 273 obec O., k. ú. H. u O. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné prostory, byť jsou žalovanými užívány pro účely bydlení, nemají charakter bytu (nebyly jako byt kolaudovány), a proto jim k těmto prostorám nemohlo vzniknout právo nájmu bytu. Na základě toho shledal žalobu podle §126 odst. 1 obč. zák. důvodnou. Povinnost žalovaných k vyklizení předmětných prostor vázal s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu, když přihlédl k tomu, že žalovaní se do předmětných prostor nastěhovali v roce 1985 na základě dohody o výměně bytu a byli v dobré víře, že je užívají jako byt, jakož i k tomu, že nemají se svými třemi nezletilými dětmi jinou možnost bydlení; nepřiznání bytové náhrady by proto bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 12. 1998, č. j. 12 Co 661/97-57, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. ve výroku o bytové náhradě, mění tak, že žalovaní jsou povinni předmětné prostory vyklidit a vyklizené žalobcům předat do jednoho měsíce od právní moci rozsudku\"; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal - jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku - napadený rozsudek jen ve výroku o bytové náhradě, když dovodil, že výrok o povinnosti k vyklizení nabyl samostatně právní moci a nemůže být předmětem odvolacího přezkumu. Zabýval se tudíž pouze otázku, zda lze za použití ustanovení §3 obč. zák. vázat povinnost žalovaných k vyklizení předmětných prostor na zajištění bytové náhrady a dospěl k závěru, že nikoli. Konstatoval, že uvedené ustanovení se týká toliko výkonu existujících práv či povinnosti, ale nelze na jeho základě konstituovat neexistující právo nebo povinnost.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (zastoupeni advokátem) včas dovolání, jehož prostřednictvím uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů (okolnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřují v tom, že odvolací soud - vycházeje z nesprávného názoru o dělitelnosti výroků v dané věci - nepřezkoumal celý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelé mají za to, že jestliže soud uloží povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti k vyklizení nabýt samostatně právní moci. Namítají též, že postup odvolacího soudu odporuje „zásadám řízení dle občanského soudního řádu\", neboť žalovaní, jimž byl prvostupňovým rozsudkem přiznán náhradní byt, neměli důvod se odvolávat, ačkoli by tak měli - vycházejíce z názoru odvolacího soudu - učinit, aby byl rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán jako celek. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) spatřují v jeho výkladu ustanovení §3 obč. zák. Dovozují, že právo na bytovou náhradu nemusí být dáno výslovnou právní úpravou, ale lze je dovodit i z analogické aplikace pozitivní úpravy, a že je také možno podle §3 obč. zák. ze zvláštních důvodů odepřít žalobci právo na vyklizení bez bytové náhrady. Poukazují na okolnosti, za nichž se do předmětných prostor nastěhovali, na to, že jim nelze klást k tíži jednání právního předchůdce žalobců, který tyto prostory nezkolaudoval, jakož i na svoji sociální a rodinnou situaci. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil toliko žalobce A), který se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítl, že podmínění realizace vlastnického práva žalobců tím, že by povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu, by bylo v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993 pod pořadovým číslem 28, podle kterého je rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady rozhodováním ve věci samé). Jelikož měnící výrok rozsudku odvolacího soudu byl pro dovolatele nepříznivý (přiznal jim méně práv, než tímto výrokem změněný výrok rozsudku soudu prvního stupně), je jejich dovolání přípustné i subjektivně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání; k vadám, vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V dané věci dovolatelé namítají existenci tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění takovéto vady dovolací soud neshledal, dospěl však k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., k níž dovolací soud - jak bylo již uvedeno - přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 16, vyjádřil právní názor, podle kterého výrok o povinnosti k vyklizení, obsažený v rozhodnutí, kterým soud ukládá povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, nemůže samostatně (odděleně od výroku o zajištění bytové náhrady) nabýt právní moci. Je-li tedy nesprávný závěr týkající se bytové náhrady, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti k vyklizení. Je tomu tak proto, že odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné také tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (srov. §212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). I když tedy odvolací námitky žalobce nesměřují (z pochopitelných důvodů) proti výroku o vyklizení, uvádí dále citovaný judikát, není tím odvolací soud zbaven povinnosti věc i v tomto rozsahu projednat a o dotčeném výroku meritorně rozhodnout (např. tím, že rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdí či změní).
V souzené věci - stejně jako v právní věci, jíž se týkal citovaný judikát - směřovalo odvolání žalobců pouze proti výroku o bytové náhradě, nikoli proti výroku o vyklizení (zde bylo totiž žalobě vyhověno). Odvolací soud - vycházeje z nesprávného právního názoru, že výrok prvostupňového rozsudku o vyklizení bytu přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci - podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm rozhodl. Tímto postupem zatížil řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 59), neboť žalovaným - i když sami nebyli odvolateli - odňal možnost v uvedeném rámci o věci jednat před odvolacím soudem.
Skutečnost, že řízení trpělo vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., současně způsobuje, že dovolání je i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Zjištěná vada činí předčasným vyslovovat se k otázce správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Námitkami dovolatelů v tomto směru se odvolací soud bude moci zabývat v dalším řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. července 2001
JUDr. Věra K o r e c k á, v. r.
předsedkyně senátu