ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.3044.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 3044/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. B., proti žalovaným 1) V. B. a 2) panu K., o náhradu škody ve výši 5.060.- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1091/92, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. ledna 1993, č. j. 5 C 1091/92-4, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 1999, č. j. 28 Co 256/99-16, takto:
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29.ledna 1993, č. j. 5 C 1091/92-4, se zastavuje.
III. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 1999, č. j. 28 Co 256/99-16, proti žalovanému 2) se zastavuje.
IV. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 1999, č. j. 28 Co 256/99-16, proti žalovanému 1) se zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením zastavil řízení o odvolání žalobce proti usnesení ze dne 29. 1. 1993, č. j. 5 C 1091/92-4, kterým Okresní soud v Nymburce zastavil řízení ve výše označené věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce - ani po řádném poučení - neodstranil vady odvolání, a že pro uvedený nedostatek nelze v odvolacím řízení pokračovat.
Žalobce (nezastoupen advokátem) podal proti usnesení okresního soudu i krajského soudu včasné dovolání, které následně - již řádně zastoupen advokátem - vzal proti žalovanému 2) v plném rozsahu zpět s tím, že vůči němu bere též zpět návrh na zahájení řízení; současně uvedl, že vůči žalovanému 1) bere žalobu zpět do částky 3.650.- Kč, přičemž ve zbytku na ní trvá. Přípustnost i důvodnost dovolání žalobce výslovně opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně zastavil řízení (pro neodstranění vad žaloby) v době, kdy byl žalobce léčen pro duševní onemocnění, pro které byl rozhodnutím téhož soudu ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. P 260/93, omezen ve způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník, a že v důsledku svého zdravotního stavu neporozuměl usnesení soudu, jímž byl vyzván k odstranění vad podání. Dovolatel má za to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) měl jednat s opatrovníkem žalobce - byť mu posléze (14. 11. 1997) „byla způsobilost k právním úkonům navrácena“ - neboť odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno ještě v době, kdy tato způsobilost byla omezena. Dovozuje dále, že soudy obou stupňů nesplnily svoji poučovací povinnost dle §43 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebylo dáno poučení o odstranění vad žaloby a vad odvolání za přítomnosti jeho opatrovníka. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, dále též jen „o. s. ř.“).
Jak již bylo uvedeno, žalobce - vedle rozhodnutí krajského soudu - výslovně napadl dovoláním také usnesení soudu prvního stupně. Nesprávnost takového postupu ovšem plyne z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaný podal „dovolání“ i proti usnesení soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opominul. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Vzhledem k tomu, že žalobce vzal dovolání proti žalovanému 2) v plném rozsahu zpět, Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 věty druhé o. s. ř. dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil. Pro úplnost nutno dodat, že pokud žalobce vůči tomuto žalovanému vzal v plném rozsahu žalobu zpět, nepřichází v dovolacím řízení - jak to vyplývá z ustanovení §243c o.s. ř. části věty za středníkem o. s. ř. - v úvahu zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na zahájení řízení podle §96 o. s. ř.
Dovolání žalobce, pokud směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 1), je podle §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Podle §20 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§8 odst. 1 obč. zák.); pozbýt ji lze pouze za podmínek stanovených v §10 odst. 1 a 2 obč. zák. Toto rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci, a nepůsobí zpětně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým číslem 26).
V projednávané věci (jak se podává z obsahu spisu) byl žalobce usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 1. 1999, č. j. 5 C 1091/92-11, vyzván, aby své odvolání doplnil o náležitosti stanovené v §205 odst. 1 o. s. ř., a byl poučen o následcích, spojených s nesplněním této výzvy; na toto usnesení reagoval podáním ze dne 22. 1. 1999, ve kterém sdělil, že „na věci trvá“, a připojil vyčíslení požadované náhrady škody. Napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, bylo vydáno dne 10. 6. 1999. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 8. 1993, č. j. Nc 560/93-32, kterým byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nabyl právní moci dne 9. 10. 1993, a byl zrušen rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 9. 1997, č. j. P 260/93-113, který nabyl právní moci dne 14. 11. 1997.
Z uvedeného vyplývá, že v době, kdy v projednávané věci rozhodoval odvolací soud, nebyl žalobce zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům; rovněž tak výzva k odstranění vad odvolání byla vůči žalobci učiněna v době, kdy byl plně způsobilý k právním úkonům. Nelze tedy učinit závěr, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K dovolacím námitkám směřujícím proti postupu soudu prvního stupně je třeba uvést, že pokud povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí (což platí i pro usnesení o zastavení odvolacího řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §205 a §211 o. s. ř.), vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak okolnost, že řízení, jež rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo, je případně postiženo vadou dle §237 odst. 1 o. s. ř., sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdo 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/1998, pod pořadovým číslem16). Ostatně v souzené věci - jak se podává z obsahu spisu - soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení dne 29. 1. 1993 (poté, kdy byl žalobce přípisem, doručeným mu 12. 1. 1993, vyzván k odstranění vad podání a poučen o následcích své nečinnosti), a odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo soudu prvního stupně doručeno 1. 10. 1993. V době, kdy byla učiněna výzva k odstranění vad žaloby, a kdy soud prvního stupně ve věci rozhodoval (resp. kdy bylo podáno odvolání) nebyl tedy žalobce zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání (ve shora vymezeném rozsahu) zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když žalovaným, kteří by měli na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Věra K o r e c k á , v. r.
předsedkyně senátu