ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.535.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 535/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. -N. t. l., národní podnik v likvidaci, proti povinnému J. Š., prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 39 E 576/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 1998, č. j. 13 Co 213/98-12, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. června 1997, č. j. 39 E 576/97-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věci k vymožení pohledávky ve výši 55.100,- Kč s příslušenstvím, částky 6.209,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení, a nákladů exekuce ve výši 3.402,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný (posuzováno podle obsahu podání na č. l. 14, odkazujícího na ustanovení „§237-239 o. s. ř.\") včasným dovoláním, doplněným podáním ze dne 22. ledna 2001 sepsaným advokátkou (č. l. 84-85), jímž „…uplatňuje důvody podle ust. 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., (dle dosavadních předpisů ve znění čl. 17., část dvanáctá, hlava I - přechodných ustanovení k části první zák. č. 30/2000 Sb.), resp. podle ustanov. §241a odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 30/2000 Sb.\". Jestliže odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil přesto, že příslušenství pohledávky je v podkladovém rozhodnutí, a to „dokonce dvakrát\", stanoveno v rozporu s platnými předpisy, trpí usnesení odvolacího soudu „vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.\" Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se zamítnutím jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti podkladovému rozsudku a uzavřel, že v důsledku odmítnutí jeho odvolání jako opožděného „byly do exekučního řízení převzaty vady z podkladového rozhodnutí\" a že tak „byla porušena jeho práva a právem chráněné zájmy.\"
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. února 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z (dovolatelem výslovně uvedeného) ustanovení 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze tento mimořádný opravný prostředek podat (i) pro jinou - než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou - vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takové vady totiž sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, nýbrž je pouze - je-li ovšem dovolání přípustné - způsobilým dovolacím důvodem. Ani ustanovení „§241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu\", na něž povinný výslovně odkazuje také, maje na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001, způsobilé založit přípustnost dovolání není, jelikož pro posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí vydanému dne 27. února 1998 je rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).
Spatřuje-li povinný „porušení svých práv a právem chráněných zájmů\" v tom, že „...do exekučního řízení byly převzaty vady z podkladového rozhodnutí....\" (za něž považuje věcnou nesprávnost výroku podkladového rozsudku o příslušenství pohledávky a nesprávnost usnesení o neprominutí zmeškání lhůty), chybně tím zaměňuje, případně směšuje, vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího; případná vada nalézacího řízení - a tím méně ovšem věcná nesprávnost rozhodnutí v tomto řízení vydaného - však vadou řízení exekučního není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod poř. č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na stejný závěr přijatý v usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98).
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu