ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.760.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 760/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol T. proti žalované Tělovýchovné jednotě Hvězda T., zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 139/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.9.1999, č.j. 9 Co 431/99 - 190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. potud, že žalované uložil uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k objektu bydlení č.p. 27 se zastavěnou plochou vedenou pod parcelním číslem 603 a k ostatní ploše hřiště - stadion pod parcelním číslem 604 pro katastrální území T. – T., a stejnou povinnost jí uložil i ohledně věcí movitých, jež ve výroku specifikoval; v části, jíž se žalobkyně domáhala navrácení majetkových práv k dalším movitým věcem, žalobu zamítl.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části „změnil“ jen tak, že s odkazem na ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř. do svého (rovněž vyhovujícího) výroku zahrnul úplné znění navržené dohody (zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně navrácení jiných movitých věcí nebyl odvoláním dotčen). Odvolací soud přisvědčil tomu, že aktivní legitimace k uplatnění posuzovaného nároku svědčí žalobkyni, že žalovaná je legitimována pasivně, a že žalobkyně řádně a včas žalovanou k navrácení majetkových práv vyzvala. Za nedůvodnou pokládal námitku, že tato výzva není platným právním úkonem, byla-li vyhotovena dne 27.11.1991, zatímco žalobkyně (jež svou činnost obnovila dne 21.11.1991) byla registrována Československou obcí sokolskou v její centrální evidenci až 29.11.1991. Rozhodný je totiž nikoli okamžik jejího vyhotovení (napsání) ale až den doručení, k němuž nesporně došlo 30.11.1991, jelikož teprve tehdy se výzva mohla stát vůči žalované „právně účinnou“.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla, že otázku splnění podmínek navrácení majetkových práv ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. posoudil nesprávně. Namítla, že restituční nárok nebyl u ní uplatněn „způsobilou právnickou osobou“, neboť žalobkyně v době „uplatnění výzvy“ neměla způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a zavazovat se k povinnostem; bez ohledu na to, kdy byla doručena, je nezbytné výzvu, „učiněnou“ již dne 27.11.1991, považovat za neplatný právní úkon, v důsledku čehož došlo k „prekluzi práva“.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání tak, že se k rozsudku odvolacího soudu přihlásila, pokládajíc jej za správný, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud (podle obsahu) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, vázán právním názorem, vysloveným v rozhodnutí, kterým byl tento rozsudek zrušen (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Opírá se i o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst.1 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Jelikož uvedené vady nebyly namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný ten právní závěr odvolacího soudu, na jehož základě kvalifikoval výzvu žalobkyně, datovanou dnem 27.11.1991 a dovolatelce doručenou 30.11.1991, jako výzvu ve smyslu dotčených restitučních předpisů řádnou, vzhledem ke které pak pokládal podmínky uplatněného nároku za splněné.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení).
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1991 Sb.), majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé (nyní České) obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákona č. 232/1991 Sb.), uplatní oprávněná organizace tento nárok písemnou výzvou, k níž připojí doklad o své registraci podle zvláštního předpisu a své stanovy, a doklady prokazující uplatňovaný nárok; jde-li o navrácení majetkových práv k movitým věcem, připojí i doklady prokazující, kde se věc nalézá.
Písemná výzva, kterou předpokládá citované ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., je jednostranným (adresovaným) hmotněprávním úkonem, jehož smysl tkví v tom, že povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný (kdo o sobě tvrdí, že je osobou oprávněnou) uplatňuje určité (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká).
Aby výzva vyvolala následky, jež s ní hmotné právo spojuje, musí splňovat určité předpoklady. Mimo jiné musí obsahovat náležitou identifikaci subjektu úkonu, tedy určité a srozumitelné označení toho, kdo právní úkon činí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.1998, sp. zn. 20 Cdo 436/98), a určitě a srozumitelně musí být projevena i vůle (směřující k navrácení majetkových práv), vtělená do výzvy, tak, aby alespoň výkladem byla (objektivně) pochopitelná; to, čeho se uplatněné právo týká, lze vyjádřit jakýmkoli, adresátem výzvy bez rozumných pochybností vnímatelným, způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 1873/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 90/1998).
Ve vztahu k poměrům, založeným restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, (uveřejněném pod č. 77/1997 v časopise Soudní judikatura) konstatoval, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci; to plyne zřetelně již z ustanovení §5 odst. 1 zákona, resp. z dikce „vydá věci na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci...“. Přestože zákon nepřesně užívá pojmu nárok, je zřejmé, uvádí se v rozhodnutí, že výzva nárok teprve zakládá; jen tehdy, jestliže oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve, stane se z jejího subjektivního práva nárok (na vydání věci), tedy právo soudně vymahatelné. Doručení písemné výzvy povinnému je tak podmínkou vzniku nároku.
Podobné platí i v režimu restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
Dojitím výzvy se zakládá specifický právní vztah, jehož předmětem je restituční nárok, který se neindividualizuje toliko jím, ale i určením subjektovým - tím, kdo výzvu činí, a tím, kdo je jejím adresátem. Zásadně jen jimi může být uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv (kterou předjímá ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb.), a jen do vztahu těchto subjektů může dopadnout (odpovídající) výrok soudního rozhodnutí v případě, že dohoda uzavřena nebyla (§3 odst. 2).
Z toho plyne, že - z hlediska uvedených důsledků písemné výzvy - je rozhodným nikoli den, kdy výzva byla oprávněnou osobou vypracována (a odeslána), nýbrž den, kdy výzva byla osobě povinné doručena (jak správně konstatoval odvolací soud), neboť až tímto okamžikem dochází k založení právního vztahu, jehož předmětem je žalovaný restituční nárok; k tomuto okamžiku je tudíž nutné posuzovat i otázku, zda ten, kdo výzvu učinil, je oprávněnou osobou (a to i včetně toho, zda je způsobilým subjektem občanskoprávních vztahů).
Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení §2, jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení §1 odst. 2, užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Československá obec sokolská“, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Česká obec sokolská“). Ta je subjektem oprávněným, a jí v tomto postavení může konkurovat jen obnovená sokolská tělocvičná jednota jakožto její kvalifikovaná organizační jednotka ve smyslu §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, uveřejněném pod č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. 19/97).
Stanovy Československé obce sokolské ze dne 1.3.1991 v článku 7 odst. 2 uváděly, že „ustanovení jednoty a její začlenění do organizační struktury ČOS je podmíněno schválením jejího přijetí předsednictvem ČOS, a to na základě přijetí stanov ČOS nebo předložením vlastních stanov jednoty, které respektují zásadní ustanovení stanov ČOS, a na základě vstupu do některé župy“.
Ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna, se podává, že bývalí členové Tělocvičné jednoty Sokol T. se dne 21.11.1991 na ustavující schůzi dohodli na obnovení činnosti uvedené jednoty s tím, že jednota přijímá stanovy Československé obce sokolské, a dopisem ze dne 27.11.1991 požádali prostřednictvím Sokolské župy krušnohorské v Ú. o zaregistrování v centrální evidenci organizačního oddělení, k čemuž došlo dnem 29.11.1991. K uvedenému dni tělocvičná jednota splnila podmínky, které na ni kladl citovaný článek 7 odst. 2 stanov a stala se tak v souladu s odst. 1 téhož ustanovení „základním článkem ČOS s právní subjektivitou“ se všemi z toho plynoucími důsledky.
Neobstojí tedy námitka žalované, že žalobkyně „v době uplatnění výzvy právně neexistovala, neměla způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a povinností a zavazovat se k povinnostem“, neboť dnem „uplatnění výzvy“ nemůže být než den jejího doručení, a to je v daném případě okamžik, který nastal až poté (nikoli dříve), co tělocvičná jednota žalobkyně podle práva coby jeho subjekt vznikla.
Námitkou, že výzva byla „učiněna“ v době, kdy „neměla právní subjektivitu“, dovolatelka zřejmě míní, že byla sepsána ještě před vlastní registrací žalobkyně v centrální evidencí Československé obce sokolské.
O právních účincích jednání, „učiněných“ předtím, než se organizační jednotka stala podle stanov subjektem ve smyslu §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb., tento zákon mlčí, a totéž platí o občanském zákoníku v tehdy účinném znění.
Obecně v právní teorii platí (viz Jehlička, Švestka, Škárová a kol., Občanský zákoník, vydání páté, str. 106, C.H.Beck, Praha 1999), že účinky právních jednání učiněných zakladateli jménem příslušné právnické osoby nejsou vyloučeny, nepřecházejí však na ni automaticky; musí jí být (s účinky ex tunc) převzaty, a to třeba i konkludentně.
Pro případ, že účinky jednání, které se objektivně váží až k době následující tomu, co ten, kdo je podstoupil, se stal subjektem práva, je tedy nutné dovodit, že aby tyto účinky nenastaly, bylo zapotřebí doložit, že kritické jednání není s pozdějším subjektem práva ztotožnitelné (proto, že nevystihuje jeho skutečnou vůli). To se v dané věci nestalo, jak se podává z následného postupu žalobkyně, završeného podáním žaloby, v jehož rámci na základě namítané výzvy uplatnila daný restituční nárok.
Námitka, vtělené do dovolání, tedy důvodná není.
Dovolatelce se tím správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni, která by ve smyslu těchto ustanovení měla právo na jejich náhradu, však v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13 prosince 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu