ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.949.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 949/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně S. ž. B., proti žalované T. j. S. P. Ú., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 459/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 28 Co 387/99 - 107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni k tomuto nároku nesvědčí aktivní legitimace, neboť neobnovil-li původní vlastník dotčených nemovitostí (T. j. S. v. V. Ú.) svou činnost, mohla jej uplatnit pouze Č. (dříve Č.) o. s. Článek 10 odst. 4 stanov Č. o. s. sice stanovil, že v případě zániku některé její organizační složky dojde k přechodu jejího majetku na nejbližší vyšší organizační složku, jestliže však tato nevznikla, nemohla zaniknout a její majetek (který nadto vrácen nebyl) tudíž ani nemohl přejít na žalobkyni. Ohledně tvrzení, že nárok na navrácení majetkových práv žalobkyni postoupila Č. o. s. smlouvou ze dne 2.12.1991, odvolací soud uvedl, že nejde o pohledávku, vyplývající ze závazkového právního vztahu, ale o právo podat výzvu (k navrácení majetkových práv), jež svědčí taxativně vymezenému okruhu osob (oprávněných), a ty možnost převést je na jiný subjekt nemají. Na tomto základě odvolací soud dovodil, že byl-li nárok uplatněn pouze žalobkyní (doručení výzvy Č. o. s. žalované prokázáno nebylo), nebyl uplatněn řádně a včas, pročež právo na navrácení majetkových práv zaniklo. Jelikož právní účinky postoupení pohledávky nastávají podle §65 obč. zák., v tehdy účinném znění, okamžikem vyrozumění dlužníka (povinné) o tomto úkonu, a jestliže žalobkyně o postoupení neinformovala (žalovaná se o něm dozvěděla až v průběhu soudního řízení), pak uplatnění nároku žalobkyní vůči žalované nebylo účinné, uzavřel odvolací soud, a „nezpůsobilo právní důsledky předpokládané zákonem“.
Žalobkyně ve včasném dovolání (podaném pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním) odvolacímu soudu především vytkla, že rozsudek - co do „informování žalované“ o postoupení restitučního nároku - vychází z nesprávného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za nesprávný považuje závěr, že žalovaná se o postoupení dozvěděla až v průběhu řízení, neboť již výzva Č. o. s. ze dne 2.12.1991, doručená jí spolu s výzvou vlastní (z 10.12.1991), obsahuje „explicitně“ zmocnění ke všem jednáním, spojeným s uplatňováním daného nároku. Dovolatelka též namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně byla podle jejího názoru posouzena otázka aktivní legitimace (má-li svědčit jen zákonem vymezenému okruhu oprávněných osob), neboť jiný senát téhož odvolacího soudu „v identickém sporu“ restituční nárok přiznal. Neobstojí ani názor, míní dovolatelka, že restituční nárok nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky za „analogického použití“ §63 a násl. obč. zák., ve znění do 31.12.1991; vyplývá-li z rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 Cdo 287/93 - 73, že stanovy Č. o. s. mohou v případě, že nedošlo k obnovení s. t. j., vymezit okruh oprávněných osob od zákona odlišně, pak „plně koresponduje s logikou a smyslem navrácení majetkových práv“ i možnost, aby restituční nárok byl jinému postoupen smluvně. V důsledku toho podle dovolatelky neobstojí ani závěr, že restituční nárok byl prekludován, neboť její výzva z 10.12.1991 byla řádná a včasná.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při určení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení §2, jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení §1 odst. 2, tedy užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Č. o. s.“, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Č. o. s.“). Mimo jakoukoli pochybnost tedy je, že subjektem oprávněným podle citovaných ustanovení zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. je Č. o. s. (sdružení). Jí v tomto postavení může konkurovat jen obnovená s. t. j. jakožto její kvalifikovaná organizační jednotka, a jestliže ta svoji existenci neobnovila, je oprávněnou osobou Č. o. s., sdružení.
Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30.9.1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, uveřejněném pod č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od něj odchýlit ani v posuzované věci. Shodně judikuje i soud Ústavní (viz kupř. odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. 19/97).
Že by obdobné postavení ve vztahu k majetku sokolské tělocvičné jednoty měla i župa, z citovaných ustanovení již dovodit nelze. Župa může být oprávněnou osobou, půjde-li o navrácení majetkových práv, která právě jí k 31.3.1948 svědčila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 3 Cdon 1333/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 68/1997); o takový případ však v dané věci nejde.
Nemění na tom ničeho ani tzv. „zmocnění“, vystavené Č. o. s. pro sokolskou župu „v souladu se stanovami ČOS ke všem jednáním souvisejícím s uplatňováním nároku na navrácení majetkových práv“. To totiž logicky vystihuje, jak dovodil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 24.5.1995, sp. zn. 3 Cdo 287/93 (na který poukazuje dovolatelka), postavení právě Č. (Č.) o. s. (a nikoli župy) jako osoby oprávněné. Stejně tak nevýznamné je v těchto souvislostech ustanovení článku 10 odst. 4 tehdy účinných stanov Č. o. s., což Vrchní soud v Praze konstatoval rovněž, a shodně judikoval opakovaně i Nejvyšší soud (viz kupř. rozsudek ze dne 27.10.1999, sp. zn. 20 Cdo 1212/99).
Ve vztahu k poměrům, založeným restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, (uveřejněném pod č. 77/1997 v časopise Soudní judikatura) konstatoval, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci; to plyne zřetelně již z ustanovení §5 odst. 1 zákona, resp. z dikce „vydá věci na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci...“. Přestože zákon nepřesně užívá pojmu nárok, je zřejmé, uvádí se v rozhodnutí, že výzva nárok teprve zakládá; jen tehdy, jestliže oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve, stane se z jejího subjektivního práva nárok (na vydání věci), tedy právo soudně vymahatelné. Doručení písemné výzvy povinnému je tak podmínkou vzniku nároku.
Podobné platí i v režimu restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
Podle §2 zákona č. 232/1991 Sb. musí oprávněná osoba uplatnit nárok na navrácení majetkových práv písemnou výzvou (do 31.12.1991) u organizace povinné; podle §3 odst. 2 odmítne-li povinná organizace uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv, může oprávněná uplatnit své nároky do 31.7.1992 u soudu.
Písemná výzva, již předpokládá ustanovení §2 zákona č.232/1991 Sb., je jednostranným (adresovaným) hmotněprávním úkonem, kterým se povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný (osoba oprávněná) uplatňuje určité (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká). Dojitím výzvy se zakládá specifický právní vztah, jehož předmětem je restituční nárok, který se neindividualizuje toliko jím, ale i určením subjektovým - tím, kdo výzvu činí, a tím, kdo je jejím adresátem. Zásadně jen mezi nimi může být uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv (kterou předjímá ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb.), a jen do vztahu těchto subjektů může dopadnout (odpovídající) výrok soudního rozhodnutí v případě, že dohoda uzavřena nebyla (§3 odst. 2). Výzvu, s níž se pojí tyto účinky, nemůže učinit nikdo jiný než ten subjekt, který je zákonem k ní povolán coby subjekt oprávněný.
Shodně uzavřel Nejvyšší soud v odůvodnění zmíněného rozsudku ve věci sp. zn. 20 Cdo 1212/99; okolnost, jak oprávněná osoba zamýšlí (bez ohledu na to, zda na základě volné úvahy či stanov) s nabytým majetkem posléze naložit, je bez významu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 843/97).
I kdyby tedy bylo možné uvažovat o postoupení restitučního nároku (za „analogického použití“ §63 a násl. obč. zák., ve znění do 31.12.1991), pak proto, že vzniká až doručením písemné výzvy oprávněného povinnému, není myslitelné, aby byl předtím postoupen. Dříve než vznikne, nejde o nic jiného než o zákonem založené určení osoby, která je k restitučnímu nároku (vznikne-li) oprávněná, a toto určení je jednoznačně kogentní, jež vskutku svědčí, jak uvedl odvolací soud, taxative vymezenému okruhu subjektů. Jestliže podá výzvu župa sice potom, co jí Č. o. s. smlouvou „postoupila nárok na navrácení majetkových práv“, ale předtím, než Č. o. s. coby osoba oprávněná sama podle §2 zákona č. 232/1991 Sb. osobu povinnou vyzvala, pak výzva župy není způsobilá vyvolat účinky (jež se s ní jinak spojují) již proto, že ji neučinila osoba, jež je k ní zákonem určena.
Odvolací soud, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku, tyto závěry v rozhodném směru respektoval. Obecné podmínky subjektu ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku oprávněného v případě, že původní vlastník (s. t. j.) svou činnost neobnovil, vymezil v souladu s nimi, a ve svém výsledku správně zhodnotil i důsledky smlouvy o „postoupení nároku na navrácení majetkových práv“ uzavřené Č. o. s. a žalující s. ž. Aniž by bylo zapotřebí vyjádřit se k tomu, zda lze nárok na navrácení majetkových práv vůbec platně postoupit, již z toho důvodu, že nebylo zpochybněno, že před „postoupením nároku“ oprávněná Č. o. s. výzvu podle §2 zákona č. 232/1991 Sb. vůči žalované neučinila, je správný závěr, že výzva žalobkyně účinky podle dotčených restitučních zákonů vyvolat nemohla (podle odvolacího soudu nebyla výzvou „řádnou a včasnou“). Úvahy o té podmínce „postoupení“, jež by se měla odvíjet od vyrozumění povinné (o tom, že nárok byl postoupen), jsou pak nadbytečné.
Z toho plyne, že (naopak) neobstojí argumentace, kterou proti závěrům odvolacího soudu postavila dovolatelka.
Je-li nevýznamné, zda (a kdy) byla žalovaná vyrozuměna o „postoupení nároku“, je logicky nevýznamná i skutková námitka, že k vyrozumění došlo (společně s doručením výzvy dovolatelky) informací o zmocnění dovolatelky (ke všem jednáním „souvisejícím s uplatňováním nároku na navrácení majetkových práv“), a není ani nutné vyvracet tvrzení dovolatelky, že doručení tohoto „zmocnění“ může zakládat i „vyrozumění“ podle §65 tehdy účinného občanského zákoníku. Totéž platí o oponentuře proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti výzvy, neboť je odvozována právě od tohoto vyrozumění.
Námitka, že jiný senát téhož soudu v obdobné věci rozhodl jinak, nemá povahu dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) vůbec.
Planý je i argument prostřednictvím rozsudku Vrchního soudu ze dne 24.5.1995, sp. zn. 3 Cdo 287/93. Je-li zde konstatováno, že „stanovy sdružení mohou upravit otázku, která organizační jednotka Č. o. s. je oprávněna k nároku podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. odlišně“, nelze - kromě jiného - přehlédnout, že Vrchní soud současně uvedl, že stanovy v rozhodné době takovou úpravu neobsahovaly.
Jelikož se dovolatelce v mezích dovoláním založeného přezkumu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání dle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu