ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1019.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1019/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. Š. proti žalovanému Ú. P., státnímu podniku „v likvidaci\", o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 419/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998, č. j. 20 Co 295/98-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. března 1998, č. j. 22 C 419/92-168, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 33.460,- Kč s 16% úrokem od 1. července 1993 do zaplacení, co do částky 93.688,- Kč „s příslušenstvím\" žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o předběžné vykonatelnosti rozsudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 1998, č. j. 20 Co 295/98-184, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (tj. co do 93.688,- Kč „s příslušenstvím\") a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel zejména z toho, že výpověď daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 9. dubna 1992 je neplatným právním úkonem, o čemž rozhodl soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 10. března 1994, č. j. 22 C 419/92-43, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. července 1994, č. j. 13 Co 261/94-59. Přestože žalobce požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. srpna 1992 do 30. září 1995, kdy byl jeho pracovní poměr u žalovaného platně ukončen výpovědí ze dne 30. května 1995, doložil zájem o další zaměstnávání u žalovaného až dopisem ze dne 24. listopadu 1994; proto podle odvolacího soudu mu ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, náleží náhrada mzdy pouze za období deseti měsíců.
Žalobce (zastoupen advokátem) napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, namítaje, že řízení je postiženo vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.\"). Jelikož soud nedoručil do skončení odvolacího řízení žalobci vyjádření žalovaného k odvolání, datované dnem 11. listopadu 1998, a protože dne 30. listopadu 1993 byl vyslechnut svědek M. Š. (otec žalobce) mimo jednání, bez přítomnosti účastníků, kteří o provedení důkazu nebyli vyrozuměni (navíc ve spise není doklad o tom, že předsedkyně senátu byla k tomuto výslechu mimo jednání ve smyslu §122 odst. 2 o. s. ř. pověřena senátem), nemohl žalobce jednak reagovat na tvrzení obsažená ve vyjádření, jednak vykonat procesní práva podle §122 odst. 2 a §123 o. s. ř.; tím mu byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Soudkyně Mgr. A. H. před vyloučením z projednávání a rozhodování věci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 1995, č. j. 14 Nc 974/95-109, „provedla podstatnou část řízení\"; přestože v konečném důsledku o věci nerozhodla, procesně působila v řízení významnějším způsobem, takže ve světle závěrů, k nimž dospěl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1997, pod č. 7, lze mít - argumentuje dovolatel - za to, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. rozhodoval vyloučený soudce. Při jednání dne 22. ledna 1997 byl podle dovolatele soud ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nesprávně obsazen (přísedící J. Š. nebyl přítomen); přesto předsedkyně senátu (se souhlasem účastníků) dokončila výslech svědkyně J. F., aniž byly splněny podmínky dané ustanovením §122 odst. 2 o. s. ř. V dalším dovolatel vytýká existenci vad řízení podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (soud vyslechl likvidátorku žalovaného /účastnici řízení/ jako svědkyni, rozpor mezi deklarovanou předběžnou vykonatelností rozsudku soudu prvního stupně a určením lhůty k plnění plynoucí od jeho právní moci, nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., nezhodnocení provedených důkazů a neprovedení žalobcem navržených důkazů) a soudy obou stupňů rekriminuje z neúplnosti dokazování, nesprávnosti zjištění skutkového stavu věci a z vadného způsobu hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Je-li dovoláním napaden rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě v následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil (v zamítavém výroku o věci samé) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně výrokem svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání založil; žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání nenavrhl.
Nejsou-li splněny předpoklady přípustnosti upravené v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které spojuje přípustnost (a tím i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti /srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř./). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou zmatečnostní vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, je závěr o přípustnosti dovolání závislý již pouze na zhodnocení námitky, že řízení je postiženo vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a g/ o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje (např. práva účastnit se jednání, činit přednesy, označit důkazní prostředky, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem apod.), přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993, pod č. 25). O vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998, pod č. 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998, pod č. 49).
Ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ukládá předsedovi senátu soudu prvního stupně pouze povinnost doručit opis odvolání, které směřuje proti rozsudku, ostatním účastníkům řízení (nejsou-li podmínky pro předložení spisu podle §209 o. s. ř.). Z občanského soudního řádu nebo jiného obecně závazného právního předpisu povinnost soudu doručovat opisy vyjádření k odvolání protistraně nevyplývá; tyto opisy soud prvního stupně založí do spisu a předloží spolu s ním odvolacímu soudu.
Jestliže tedy v projednávané věci soud žalobci do skončení odvolacího řízení nedoručil vyjádření žalovaného k odvolání - podle obsahu spisu je obdržel až dne 1. března 1999 - nejde o pochybení, jež by mělo povahu vady podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť takovou povinnost zákon neukládá; okolnost, zda dovolatel mohl na obsah vyjádření účinně reagovat, je nerozhodná.
Tvrzení, že soud dovolateli odňal možnost jednat před soudem, není způsobilé - i kdyby bylo pravdivé - založit vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. tehdy, dopustil-li se uvedeného pochybení soud v řízení předcházejícím vydání rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně, není-li takové rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu a měla-li zmíněná vada dopad jen v poměrech uvedeného rozhodnutí.
V projednávaném případě soud prvního stupně uložil M. Š. (otci žalobce) podle §129 odst. 2 o. s. ř., aby předložil listinu - občanský průkaz; mimo jednání a bez vědomí účastníků soud dne 30. listopadu 1993 - aniž by jmenovaného jako svědka vyslýchal - učinil z listiny zjištění, že občanský průkaz č. ... vydala dne 12. října 1992 Policie ČR - OŘ N. (srov. protokol č. l. 36). Toto zjištění mohlo být významné jen pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným žalobci dopisem ze dne 9. dubna 1992 (srov. odůvodnění částečného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 1994, č. j. 22 C 419/92-43). V dovolacím řízení, jehož předmětem je přezkum rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998, č. j. 20 Co 295/98-184, nelze přihlížet k vadám, jejichž relevantní dopad by mohl mít vliv pouze na předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů, řešící otázku platnosti rozvázání pracovního poměru.
Z předchozího výkladu vyplývá, že řízení zmatečností ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §16 odst. 1 věty první o. s. ř. o tom, zda je soudce - z důvodů uvedených v §14 odst. 1 o. s. ř. - z projednávání a rozhodování věci vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. Bylo-li rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu (§16 odst. 2 o. s. ř., §2 odst. 4 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění vyhlášek č. 584/1992 Sb., č. 194/1993 Sb. a č. 246/1995 Sb.); takto určený soudce - namísto soudce usnesením vyloučeného - věc projedná a rozhodne.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 1995, č. j. 14 Nc 974/95-109, byla vyloučena z projednávání a rozhodování věci Mgr. A. H., předsedkyně senátu, který věc projednával (srov. §36, §36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Opatřením ze dne 14. března 1996 byla věc přidělena JUDr. Z. V. (č. l. 112 p. v.); senát pod jejím předsednictvím věc následně projednával a dne 3. března 1998 vyhlásil (konečný) rozsudek.
O vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. (rozhodoval vyloučený soudce) by se jednalo tehdy, pokud by soudce, o němž nadřízený soud podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, přesto věc dále projednával a v ní rozhodl. Tak tomu však v daném případě nebylo. Poté, co městský soud Mgr. A. H. usnesením vyloučil, tato soudkyně při dalším projednávání sporu nepůsobila a na (konečném) rozhodnutí soudu prvního stupně se nepodílela (procesní pravidla určující postup v případě vyloučení soudce byla bezezbytku dodržena). Okolnost, že se Mgr. A. H. účastnila projednávání věci (včetně vydání částečného rozsudku) před tím, než ji městský soud vyloučil, skutkovou podstatu ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. naplnit nemůže, a to bez zřetele k tomu, v jakém rozsahu procesně působila (např. při dokazování). Převezme-li předsedou soudu určený „jiný\" soudce nebo „jiný\" senát\" (srov. §16 odst. 2 o. s. ř.) důkazy vyloučeným soudcem (senátem) již provedené, aniž by je opakoval, popřípadě se s nimi seznámil, mohlo by jít o vadu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.; taková vada však přípustnost dovolání založit nemůže. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92 - na něhož dovolání odkazuje - se shora uvedeným závěrům nepříčí (týkal se ostatně případu opačného, kdy tentýž soudce procesně působil v řízení před soudem prvního stupně a současně o věci rozhodoval jako člen senátu v odvolacím řízení).
Podle ustanovení §36 věty první o. s. ř. jedná a rozhoduje v řízení před soudem senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Podle ustanovení §36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jedná a rozhoduje v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních senát.
Výjimku ze zásady bezprostřednosti (přímosti), podle níž se dokazování provádí při jednání (srov. §122 odst. 1 o. s. ř.), představuje ustanovení §122 odst. 2 o. s. ř., podle něhož - je-li to účelné - může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu provést mimo jednání; účastníci mají právo být u takto prováděného dokazování přítomni a jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit. Podle ustanovení §122 odst. 3 o. s. ř. může senát vždy rozhodnout, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.
Podmínka, že důkaz mimo jednání smí provést předseda senátu z pověření senátu, je splněna nejen tehdy, když členové senátu o tom rozhodnou předem, ale i tehdy, když souhlas s takovým dokazováním udělí dodatečně. Zákon nepředpokládá, že „pověření\" udělí senát písemnou formou; ustanovení §122 odst. 3 o. s. ř. odpovídá výklad, že v případech, kdy senát nerozhodl o opakování důkazu při jednání, předsedu senátu k provedení důkazu mimo jednání (dodatečně) pověřil.
V posuzovaném případě předsedkyně senátu dokončila výslech svědkyně J. F. nikoliv při jednání ve smyslu §115 odst. 1 o. s. ř., ale mimo jednání (okolnost, že o výslechu byl pořízen „protokol o jednání\", popř. že při výslechu byl přítomen přísedící, není rozhodující); to, že senát předsedkyni k takovému postupu zmocnil (pověřil), vyplývá bez dalšího z toho, že svého práva podle ustanovení §122 odst. 3 o. s. ř. nevyužil. Při provádění důkazu mimo jednání je tudíž pojmově vyloučeno, aby senát byl ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nesprávně obsazen.
Lze uzavřít, že řízení vadami podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. není postiženo.
Závěr, že přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu z pohledu v dovolání uplatněných námitek se zabývat nemohl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř.; žalobce (dovolatel) zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a proto na náhradu svých nákladů právo nemá, žalovanému, jemuž by náhrada příslušela, však žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu