ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1123.2000.1
sp. zn. 21 CDO 1123/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. S., proti žalovaným 1) M. K. a 2) S. Ch., o určení neexistence důvodu vydědění, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 C 139/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 11. května 1999 č.j. 2 C 139/99-21 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 1999 č.j. 5 Co 2859/99-39, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku okresního soudu se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných proti rozsudku krajského soudu se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Listinou ze dne 2.2.1993, sepsanou formou notářského zápisu, zůstavitelka M. T., zemřelá dne 1.12.1997, odkázala veškerý svůj majetek žalovaným 1) a 2) (svým dcerám) a vydědila žalobkyni (svou nejstarší dceru) a všechny její potomky; vydědění žalobkyně zdůvodnila tím, že žalobkyně ani její dcery jí neposkytují potřebnou pomoc ve stáří a že vnučky o ni ani neprojevují zájem. V řízení o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. D 1015/97, žalobkyně důvody ke svému vydědění popřela; usnesením ze dne 8.10.1998 č.j. D 1015/97-23 jí proto bylo uloženo, aby podala žalobu na určení, že zůstavitelkou uvedený důvod vydědění "není dán".
Žalobkyně poté podala žalobu, kterou se domáhala určení, že důvod pro vydědění, uvedený v listině ze dne 2.2.1993, "není dán". Žalobu odůvodnila zejména tím, že vztahy mezi ní a zůstavitelkou "nebyly problematické", že žalobkyně a členové její rodiny zůstavitelce pomáhali s úklidem, že se "starali, aby byla spokojená", a že žalobkyně zůstavitelce poskytovala trvalou péči ve stáří a nemoci až do jejího úmrtí.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 11.5.1999 č.j. 2 C 139/99-21 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyně nemá vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dovodil, že "skutkový základ vydědění nebyl zůstavitelkou zcela vážně míněn". Soud prvního stupně zjistil, že zůstavitelka s druhem a žalobkyně s rodinou společně obývaly dům čp. 57 v obci B. a že jejich vzájemné vztahy byly dobré. Zdravotní stav zůstavitelky se s přibývajícím věkem postupně zhoršoval, s pomocí svého druha se však o sebe dokázala postarat. Nemohoucí se stala až zhruba rok před svou smrtí, přičemž po celou tuto dobu o ni žalobkyně řádně pečovala. Skutečným motivem, který zůstavitelku vedl k vydědění žalobkyně, byla snaha zohlednit to, že žalobkyni jako jedinou ze svých dětí obdarovala částí svého nemovitého majetku včetně ideální čtvrtiny domu, který spolu sdílely. Žalovanou 1) a 2) hodlala zůstavitelka obdarovat obdobně, obávala se však reakce žalobkyně v případě, že by tak učinila ještě za svého života. Vyděděním žalobkyně tedy sledovala záměr rozdělit svůj majetek mezi všechny své dcery a přitom nezpůsobit ochladnutí svých vztahů s žalobkyní.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.12.1999 č.j. 5 Co 2859/99-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že se všechny účastnice řízení ve svých výpovědích před soudem prvního stupně shodly, že v roce 1993, kdy byla sepsána listina o vydědění, byla zůstavitelka zcela schopna se o sebe postarat a že potřeba pomoci ve stáří a nemoci u ní nastala až v roce 1996. Jestliže zůstavitelka pomoc ve stáří a nemoci nepotřebovala, nebyla žalobkyně povinna jí ani takovou pomoc poskytovat. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že důvod pro vydědění žalobkyně nebyl v rozhodné době, tj. v době, kdy zůstavitelka pořídila listinu o vydědění, skutkově naplněn. K námitce žalovaných 1) a 2), že "ztratily možnost vést řádný proces", neboť špatně pochopily termín druhého jednání před soudem prvního stupně, k jednání se dostavily opožděně a neměly již možnost navrhnout další důkazy, odvolací soud uvedl, že žádnou vadu řízení neshledává. Jak zjistil z protokolu o jednání ze dne 11.5.1999, předseda senátu soudu prvního stupně žalovaným po jejich pozdním příchodu sdělil obsah provedeného dokazování, umožnil jim nahlédnout do listin, kterými byl proveden důkaz, a poskytl jim možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy další. Žalované však další důkazy nenavrhly.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podaly žalované dovolání. Namítají, že soud prvního stupně "v důsledku běžné rutiny, byť nezaviněně", způsobil, že nebyly přítomny v pořadí druhému jednání ve věci. Nemohly proto navrhnout další důkazy a byly tak připraveny o možnost vést řádný proces. Jako důkaz špatných vztahů mezi zůstavitelkou a žalobkyní předkládají dovolatelky dopisy zůstavitelky žalované 2) s tím, že je nemohly předložit v dřívější fázi řízení, neboť žalovaná 2) je neměla v "přímé dispozici". Navrhují, aby dovolací soud "posoudil přípustnost dovolání podle §239 o.s.ř.", aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně je třeba zastavit a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11.5.1999 č.j. 2 C 139/99-21 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 11.5.1999 č.j. 2 C 139/99-21 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst.1 o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst.2 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatelky dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku není dána podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, mohla by v dané věci přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny. Odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a dovolatelky návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu ani neučinily.
Dovolání není přípustné ani z hlediska §237 odst. 1. Dovolatelky namítají, že byly v důsledku "běžně rutinního, byť nezaviněného", postupu soudu prvního stupně připraveny o možnost zúčastnit se druhého jednání ve věci a navrhnout provedení dalších důkazů, a proto dovolací soud zkoumal, zda rozsudek odvolacího soudu není postižen vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
O vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) se jedná tehdy, jestliže byla v průběhu řízení účastníkovi znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, následkem nesprávného postupu soudu (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy). Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že dovolatelky chybně interpretovaly svůj záznam doby a místa v pořadí druhého jednání před soudem prvního stupně a že se proto k jednání dostavily o čtyřicet minut později, a to v době, kdy již byly provedeny důkazy ve věci. Předseda senátu (samosoudce) jim nato sdělil obsah provedeného dokazování, umožnil jim nahlédnout do listin, kterými byly důkazy prováděny, a poskytl jim možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy další. Žalované však, ačkoliv obě přednesly svůj závěrečný návrh, žádné další důkazy nenavrhly. Z výše uvedeného je nepochybné, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a že žalovaným nebyla nesprávným postupem soudu znemožněna realizace procesních práv, která jim občanský soudní řád dává; rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže být postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) postižen, protože dovolatelky netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože z hledisek uvedených v ustanovení §238 a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, dovolací soud dovolání žalovaných - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalované nemají s ohledem na výsledek tohoto řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová