ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.129.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 129/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) L. T., B) J. T., proti žalované J. K., o určení neplatnosti listin o vydědění, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 165/96, o dovolání žalobkyně A) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2000 č.j. 26 Co 225/2000-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně A) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Listinou ze dne 31.1.1992, sepsanou do notářského zápisu u bývalého Státního notářství v T. pod sp. zn. NZ 59/92, zůstavitel J. T. vydědil svého syna J. T. s odůvodněním, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytuje patřičnou pomoc v nemoci a ve stáří a neprojevuje o něj opravdový zájem, jaký by projevovat měl, a \"ve smyslu ustanovení §469 pís. a odst. 2\" obč. zák. vydědil rovněž žalobkyni A) a žalobce B) jako děti J. T., neboť ani ony o něj neprojevují zájem, nestýkají se s ním a neposkytují mu patřičnou pomoc v nemoci a ve stáří.
Listinou ze dne 31.1.1992, sepsanou do notářského zápisu u bývalého Státního notářství v T. pod sp. zn. NZ 60/92, vydědila zůstavitelka B. T., zemřelá dne 21.1.1996, svého syna J. T. s odůvodněním, že jí v rozporu s dobrými mravy neposkytuje patřičnou pomoc v nemoci a ve stáří, neprojevuje o ni opravdový zájem, jaký by projevovat měl, a dokonce ji i fyzicky napadl; současně \"ve smyslu ustanovení §469 pís. a odst. 2\" obč. zák. vydědila i děti J. T., žalobkyni A) a žalobce B), neboť ani oni o ni neprojevují zájem, nestýkají se s ní a neposkytují ji patřičnou pomoc ve stáří.
Žalobci se žalobou domáhali určení, že \"listina, sepsaná dne 31.1.1992 J. T. o vydědění, je v té části, ve které je uvedeno, že tímto výslovně vyděďuje ve smyslu ustanovení §469, písm. a), odst. 2 i jeho děti J. T. a L. T. \", neplatná a že \"listina, sepsaná dne 31.1.1992 B. T.o vydědění, je v té části, ve které je uvedeno, že tímto výslovně vyděďuje ve smyslu ustanovení §469, písm. a), odst. 2 i jeho děti J. T., nar. 1969 a L. T., nar. 1975\", neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich vydědění \"s odkazem na ustanovení §469a písm. 1 a,b OZ\" je nedůvodné a \"zcela protismyslné\". I když mezi zůstaviteli a otcem žalobců J. T. skutečně panovaly velmi špatné vztahy, žalobci na nich \"nenesli žádný díl\". Se zůstaviteli se běžně stýkali, a to i poté, co manželství jejich rodičů bylo rozvedeno, žalobci byli svěřeni do péče své matky a otci bylo \"vyměřeno výživné\". K \"zániku osobních vztahů\" došlo po vyhroceném konfliktu mezi zůstaviteli a otcem žalobců, stalo se tak však z vůle zůstavitelů, kteří odmítli, aby je žalobci dále navštěvovali. Vydědění žalobců nemůže odůvodnit ani to, že by neposkytovali zůstavitelům pomoc ve stáří a v nemoci. Žalobce B) je od narození trvale invalidní, není schopen sám si zajišťovat své potřeby a je ve všem odkázán na svoji matku a žalobkyně A) má omezenou pracovní schopnost pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Vzhledem k těmto svým zdravotním potížím, které \"hraničily s ohrožením života\", nebyli žalobci schopni poskytnout zůstavitelům jakoukoliv pomoc ve stáří či nemoci.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18.3.1997 č.j. 14 C 165/96-39 zamítl žalobu na určení neplatnosti listiny o vydědění sepsané zůstavitelem dne 31.1.1992 \"v části, ve které je uvedeno, že výslovně vyděďuje žalobce\", a na určení neplatnosti listiny o vydědění sepsané zůstavitelkou dne 31.1.1992 \"v části, ve které je uvedeno, že výslovně vyděďuje žalobce\", a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů zjistil, že otec žalobců J. T. po vážném konfliktu se zůstaviteli \"s rodiči skončil\", přestal o ně projevovat jakýkoliv zájem, a svůj postoj nezměnil ani poté, co zůstavitelé začali trpět zdravotními problémy a potřebovali jeho pomoc. S možností, že jej zůstavitelé vydědí, J. T. \"počítal\" a důvodnost tohoto právního úkonu nikdy nezpochybnil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody k vydědění J. T. podle ustanovení §469a odst.1 písm.a) a b) obč. zák. byly dány. Protože není rozhodné, zda proti žalobcům, na něž zůstavitelé důsledky vydědění J. T. podle ustanovení §469a odst. 2 obč. zák. \"vztáhli\", lze některý z důvodů vydědění uplatnit a protože listiny o vydědění obsahují veškeré \"formální náležitosti\", jsou platné včetně částí, týkajících se vyloučení žalobců z dědění.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17.5.1999 č.j. 24 Co 203/97-63 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že \"lze v dané věci mít důvodné pochybnosti\" o tom, zda má žalobce B) způsobilost samostatně jednat před soudem a zda měl v době, kdy uzavřel se svojí zástupkyní \"dohodu o plné moci\", způsobilost takový právní úkon učinit. Soudu prvního stupně uložil, aby v této otázce \"odstranil pochybnosti\" a aby v případě, že dojde k závěru, že \"dohoda o plné moci\" je z důvodu nezpůsobilosti žalobce B) k tomuto právnímu úkonu neplatná, ustanovil žalobci B) opatrovníka, provedl znovu dokazování a zvážil, zda není namístě dát podnět k řízení o způsobilost k právním úkonům žalobce B).
Okresní soud v Trutnově - poté, co usnesením ze dne 29.11.1999 č.j. 14 C 165/96-85 ustanovil opatrovníkem žalobce B) jeho matku Z. T. - rozsudkem ze dne 14.3.2000 č.j. 14 C 165/96-98 znovu obě žaloby zamítl a rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč nepřiznává a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.600,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že vztahy mezi otcem žalobců J. T. a zůstaviteli byly vážně narušeny, že J. T. se se zůstaviteli nestýkal a žádným způsobem se o ně nezajímal, a to ani v době, kdy zůstavitelé trpěli zdravotními problémy a potřebovali jeho pomoc, že byl srozuměn s tím, že jej zůstavitelé vydědí, a že listiny, kterými zůstavitelé tento svůj záměr realizovali, v rámci dědického řízení uznal za \"pravé a platné\". Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že důvody pro \"vydědění svědka J. T. tak jak bylo provedeno jeho rodiči\" byly dány. Názor žalobců, že ustanovení §469a obč. zák. neumožňuje vydědění vnuků zůstavitele, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že uvedené ustanovení se vztahuje na potomky, tedy \"nejen děti, ale i vnuky, pravnuky apod.\" zůstavitele. Zdůraznil, že ačkoliv oba zůstavitelé v listinách o vydědění uvedli, že žalobce vyděďují, je vzhledem k jimi použité formulaci \"výslovně vyděďuji ve smyslu ust. §469 pís. a odst. 2 obč. zák.\" zřejmé, že jejich úmyslem ve skutečnosti bylo na žalobce vztáhnout důsledky vydědění jejich otce J. T. Pro platnost listin o vydědění v částech, které se týkají žalobců, proto není rozhodující, zda by proti samotným žalobcům bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění, uvedených v ustanovení §469a odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobkyně A) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 26 Co 225/2000-111 rozsudek soudu prvního stupně \"v částech výroku I. a II., jimiž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně A)\" [tj. o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni A)], a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil, odvolání žalobkyně A) proti \"částem výroků I. a II., jimiž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce B)\" [tj. o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobci B)], odmítl a rozhodl, že žalobkyně A) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.361,- Kč k rukám \"její zástupkyně\" a že žalobce B) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Ztotožnil se jak s jeho závěrem o \"formální bezchybnosti listin o vydědění\", tak se \"způsobem, jímž vyložil ustanovení §469a odst. 2 obč. zák\"; toto ustanovení podle odvolacího soudu \"skutečně\" umožňuje zůstaviteli vyloučit z dědění spolu s osobou vyděďovanou podle ustanovení §469a odst. 1 obč. zák. i její potomky, a to bez zřetele k tomu, zda lze proti těmto potomkům samotným uplatnit některý z důvodů pro vydědění. Odmítnutí odvolání odvolací soud zdůvodnil tím, že žalobkyně A) nebyla oprávněna domáhat se přezkumu rozsudku soudu prvního stupně \"ve vztahu vůči žalobci B)\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které směřuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - do jeho potvrzujícího výroku o věci samé, podala žalobkyně A) dovolání. Namítá, že zůstavitelé v listinách o vydědění shodně používají v souvislosti se žalobci termín \"vydědění\" a uvádějí důvody, ze kterých k vydědění svých vnuků přistoupili. Je proto \"zřejmé, že zůstavitelé nejen chtěli, ale výslovně i uvedli vydědit své vnuky z důvodů uvedených v listině\". Kdyby totiž zůstavitelé, jak uvádí odvolací soud, hodlali na žalobce pouze \"vztáhnout\" důsledky vydědění jejich otce J. T., byla by \"listina, která byla sepsána notářem, takto sepsána, nikoliv opačně\". Uvádí, že zákon stanoví okruh osob, které může zůstavitel vydědit, taxativně; vydědění \"jiných osob\" proto nemůže být platné. Zdůrazňuje, že důvody k vydědění žalobců, uvedené v listinách o vydědění, nejsou dány, neboť kontakty mezi žalobci a zůstaviteli ustaly z popudu zůstavitelů, žalobkyně A) se se zůstaviteli nikdy nedohadovala a vždy k nim měla dobrý vztah, žalobce B) je těžce zdravotně postižen a žalobkyně A) byla v době svého vydědění těžce nemocná. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů věc posoudily správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst.1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o věci samé.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť odvolacím soudem nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolatelka před vyhlášením napadeného rozsudku nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení před soudy trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné též z hlediska ustanovení §237 o.s.ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně A) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst.3 písm.a), §11 odst.1 písm.k) a §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože dovolání žalobkyně A) bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalobkyně A) povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu