ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.132.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 132/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. V., za účasti A) J. K., B) I. H., C) J. Č. a D) V. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1366/99, o dovolání V. L., a M. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č.j. 24 Co 215/2000-29, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 14.12.1999 č.j. 13 D 1366/99-2 zahájil řízení o dědictví po J. V., zemřelé dne 22.11.1999. Provedením úkonů v řízení o dědictví pověřil podle ustanovení §38 o.s.ř. notářku JUDr. M. P.
Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28.3.2000 č.j. 13 D 1366/99-16 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky ve výši 2.315.491,14 Kč, výši dluhů částkou 14.147,- Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 2.301.344,14,- Kč, schválil dědickou dohodu, podle které veškerý majetek patřící do dědictví nabyli z jedné třetiny neteř zůstavitelky J. K., z jedné třetiny neteř zůstavitelky I. H., z jedné šestiny neteř zůstavitelky J. Č. a z jedné šestiny synovec zůstavitelky V. H. \"s tím, že poměrně k nabytému jmění odpovídají za pasiva dědictví\", určil odměnu notářky JUDr. M. P. za úkony provedené v řízení ve výši 14.760,- Kč a její hotové výdaje ve výši 37,80 Kč a rozhodl, že na úhradu celkové částky 14.797,80 Kč jsou povinni notářce JUDr. M. P. zaplatit J. K. 4.932,60 Kč, I. H. 4.932,60, J. Č. 2.466,30 Kč a V. H. 2.466,30 Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že zůstavitelka, která nezanechala závěť, byla \"vdova, bezdětná, její rodiče předemřeli a žila sama\" a rovněž \"všichni zůst. sourozenci předemřeli\". Dospěl k závěru, že dědici zůstavitelky jsou děti jejích zemřelých sourozenců B. K., M. L. a V, H., J. K., I. H., J. Č. a V. H. a že dohoda o vypořádání dědictví, kterou tito dědicové uzavřeli před soudním komisařem, neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Názor V. L. a M. L., vnuků sestry zůstavitelky M. L. (prasynovců zůstavitelky), že vzhledem k dobrým vztahům mezi nimi a zůstavitelkou by s ohledem na ustanovení §3 obč. zák. \"měli být zahrnuti do dědického řízení\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že občanský zákoník okruh dědiců ze zákona stanoví taxativně a ani přátelské vztahy \"nemohou učinit dědicem\" osobu, kterou zákon k dědění nepovolává. Dědici ze zákona dědí z právního důvodu, výkon jejich práva nijak nezasahuje do oprávněných zájmů V. L. a M. L. a není ani v rozporu s dobrými mravy.
Odvolání, které proti usnesení soudu prvního stupně podali V. L. a M. L., Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000 č.j. 24 Co 215/2000-29 podle ustanovení §218 odst.1 písm. b) o.s.ř. odmítl. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že V. L. a M. L. jsou dětmi synovce zůstavitelky M. L., který zemřel v roce 1983, a nemají proto ve smyslu ustanovení §475 obč. zák. \"postavení dědiců zůstavitelky\". Námitku odvolatelů, že usnesení soudu prvního stupně odporuje ustanovení §3 obč. zák., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že dědici ze zákona nemohou výkonem svého dědického práva zasahovat do zájmů osob, které nejsou dědici a kterým \"tudíž ve vztahu k projednávanému dědictví nesvědčí žádné oprávněné zájmy\"; je proto \"pojmově vyloučeno\", aby výkon dědického práva ze strany dědiců byl za této situace v rozporu s dobrými mravy. Protože V. L. a M. L. nejsou účastníky dědického řízení po zůstavitelce (\"nemají postavení dědiců\" ze závěti ani ze zákona), nemohou být oprávněni podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému v tomto řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali V. L. a M. L. dovolání. Namítají, že nebyli v rozporu s ustanovením §3 obč. zák. \"zahrnuti\" do dědického řízení po zůstavitelce a že jim v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla odňata možnost osobního jednání před soudem, když nebyli vyslechnuti k otázce poměrů, které \"panovaly v rodině\", a když jejich odvolání odvolací soud \"bez jednání, nebo bez vrácení věci soudu prvního stupně\" odmítl. Dovolatelé dovozují, že bylo porušeno \"jejich právo na řádné slyšení u soudu\", a navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm. e) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (srov. §243a odst.1 větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že V. L. a M. L. nejsou osobami oprávněnými k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví, neboť nebyli účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce.
Podle ustanovení §175b věty první o.s.ř. jsou účastníky řízení o dědictví ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.
Účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která jako dědic skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele. Na důvodnost toho, zda určitá osoba je zůstavitelovým dědicem, soud usuzuje na základě skutečností, které jsou významné podle hmotného práva.
Podle skutečností zjištěných v řízení před soudy (soudním komisařem) nelze mít u V. L. a M. L. důvodně za to, že by byli dědici po zůstavitelce J. V. Zůstavitelka nepořídila závěť, kterou by je povolala za své dědice. Jako její prasynovci (tj. jako vnuci sourozence zůstavitelky, který zemřel dříve než zůstavitelka) dovolatelé nepřichází v úvahu ani jako dědicové podle zákona (srov. §461 odst. 1, §473 až 475a obč.zák.). Odvolací soud správně dovodil, že ustanovení §475 odst.1 obč. zák. povolává za dědice sourozence zůstavitele a ty, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli na zůstavitele odkázáni výživou, a že podle ustanovení §475 odst.2 obč. zák. nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti (tj. synovci a neteře zůstavitele). Nedědí-li však některé z dětí sourozenců zůstavitele, jeho děti (tj. prasynovci a praneteře zůstavitele) již k dědění po zůstavitelce povolány nejsou.
Vzhledem k tomu, že oprávnění (legitimace) podat odvolání náleží ve smyslu ustanovení §201 o.s.ř. pouze účastníku řízení (osobě, o níž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem) a že dovolatelé účastníky řízení před soudem prvního stupně nebyli, neboť bylo zjištěno, že nemohou být dědici zůstavitelky, odvolací soud v souladu se zákonem odvolání V. L. a M. L. podle ustanovení §218 odst.1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Požadavek dovolatelů, aby při posouzení dědického práva bylo přihlédnuto k tomu, že \"i v jiných podobných případech byli jako prasynovci rodinou neopomenuti\", není opodstatněný. Jestliže dovolatelům nesvědčí - jak bylo soudy zjištěno - dědické právo po zůstavitelce ani ze závěti, ani ze zákona, pak je pro posouzení dědického práva bezvýznamná okolnost, jak bylo \"rodinou\" postupováno \"v jiných podobných případech\".
Důvodná není ani námitka dovolatelů, že bylo porušeno \"jejich právo na řádné slyšení u soudu\".
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) a §241 odst.3 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Dovolatelé - jak výše uvedeno - nebyli účastníky řízení o dědictví po J. V. Nemohli být proto \"řádně slyšeni u soudu\", aby vysvětlili \"poměry, které panovaly v rodině, a z nichž dovozují své dědické nároky\", neboť právo \"na slyšení u soudu\" má jen ten, kdo je účastníkem dědického řízení. Tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, nemohla být ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) a §241 odst.3 písm. a) o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatňovaných důvodů správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelé netvrdí), že by bylo postiženo některou z dalších vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání V. L. a M. L. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu