ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1358.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1358/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 51/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2000, č. j. 17 Co 563/99-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 3. 1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „s okamžitou účinností ruší podle §53 zákoníku práce pracovní poměr\". Důvody k tomuto postupu spatřoval ve zvlášť hrubém porušení pracovní kázně, jehož se měla žalobkyně dopustit tím, že:
1) v průběhu druhého týdne měsíce února neoprávněně odnesla z prodejny částku 1.670,- Kč, kterou použila pro svoji osobní potřebu,
2) řádně nevedla evidenci videopůjčovny, zejména evidenci pokut za pozdní vrácení kazet, čímž znemožnila zaměstnavateli kontrolu tržeb,
3) neoznámila zaměstnavateli včas ukončení pracovní neschopnosti a nesdělila termín nástupu do zaměstnání, čímž vznikla zaměstnavateli škoda, neboť byl nucen zabezpečit chod prodejny jiným zaměstnancem.
Žalobkyně se domáhala určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze strany žalovaného ze dne 2. 3. 1996 je neplatné\". Žalobu zdůvodnila tím, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo „řádně odůvodněno\".
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 11. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-28, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-31, žalobě vyhověl; žalovanému zároveň uložil, aby zaplatil žalobkyni k rukám JUDr. J. J. na nákladech řízení 2.785,- Kč a „Českému státu na účet Okresního soudu v Jičíně\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč a „na nákladech řízení dosud zálohovaných státem\" 152,30 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Při rozhodování o věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné pro „formální vady\", neboť žalovaný „jednotlivé dílčí skutky zcela nedostatečně skutkově vymezil\", když ani u jednoho „nespecifikoval, kdy došlo k rozhodným skutečnostem pro běh lhůty, v níž lze pracovní poměr okamžitě zrušit\". Žalobkyni vytýkané porušení pracovních povinností navíc nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; u „odnětí částky 1.670,- Kč\" (podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala „oprávněnost výběru částky 1.670,- Kč\") jde pouze o takové porušení pracovní kázně, které by zakládalo důvod pro výpověď z pracovního poměru.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 6. 1997, č. j. 19 Co 59/97-41, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 3.455,- Kč k rukám JUDr. J. G., že žalovanému se neukládá povinnost „zaplatit soudní poplatek z návrhu 1.000,- Kč a náklady dokazování\" a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2.075,- Kč k rukám JUDr. J. G. Podle odvolacího soudu je důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „uvedený pod bodem 1) dopisu ze dne 2. 3. 1996 uveden zcela přesně a určitě\", neboť časové vymezení „v průběhu druhého týdne měsíce února\" je dostačující a nečiní okamžité zrušení pracovního poměru neplatným. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně tímto jednáním porušila pracovní kázeň. Považoval za zjištěné, že žalobkyně, která podle popisu práce odpovídala za hodnoty a tržby provozovny, si vzala z pokladny prodejny částku 1.670,- Kč „zcela svévolně\"; žalobkyně totiž neprokázala, že by „k odnětí uvedené částky měla jakékoliv oprávnění\", neboť její tvrzení, že se tak stalo se souhlasem O. Č., bylo „shodnou výpovědí žalovaného a sv. Č. zcela vyvráceno\". Porušení pracovní kázně odvolací soud považoval za natolik závažné, že odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru; požadavek, aby šlo o výjimečné opatření, byl rovněž splněn, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nepřetržitě kontroloval po celou dobu výpovědní lhůty. Ostatní vytýkaná porušení pracovní kázně uvedená v dopise ze dne 2. 3. 1996 pod body 2) a 3) pak „nejsou dostatečně specifikovány tak, aby bylo možno považovat je za prokazatelné\".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1507/97-54, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobkyně si vzala v průběhu druhého týdne měsíce února 1996 z pokladny prodejny, v níž pracovala a která patřila žalovanému, částku 1.670,- Kč a že neprokázala své tvrzení o „souhlasu\" O. Č. s výběrem této částky, dospěl k závěru, že bylo procesní povinností žalovaného, který označil tuto dispozici za neoprávněnou a z tohoto důvodu se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr, aby prokázal, že žalobkyně uvedeným jednáním porušila pracovní kázeň. Protože důkazní břemeno tíží žalovaného, nemůže neprokázání tvrzení žalobkyně (o „souhlasu\" O. Č. s výběrem částky 1.670,- Kč) bez dalšího znamenat, že by tím bylo (samo o sobě) postaveno najisto, že porušila pracovní kázeň a že by v důsledku toho žalovaný unesl v tomto směru své důkazní břemeno. Vytkl odvolacímu soudu, že - veden nesprávným právním názorem na otázku důkazního břemene - nehodnotil provedené důkazy také z hlediska, zda žalovaný unesl své důkazní břemeno prokázat porušení pracovní kázně žalobkyní, a že z tohoto pohledu ani nevedl potřebné dokazování (výpověď svědka O. Č., která měla pro rozhodnutí věci zásadní význam, posuzoval pouze ve vztahu k tvrzením žalobkyně, nezvažoval však, nakolik tato výpověď koresponduje s tvrzeními žalovaného o tom, že žalobkyně porušila pracovní kázeň; ani u ostatních důkazů se odvolací soud nezabýval tím, nakolik jsou jimi tvrzení žalovaného prokázána.
Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 4. 2. 1999, č. j. 19 Co 446/98-68, rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího usnesení\" (rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-28, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-31) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje z právního názoru vysloveného již ve svém předchozím rozsudku ze dne 12. 6. 1997, č. j. 19 Co 59/97- 41 (že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „uvedený pod bodem 1) dopisu ze dne 2. 3. 1996 je uveden zcela přesně a určitě\", neboť časové vymezení „v průběhu druhého týdne měsíce února\" je dostačující a nečiní okamžité zrušení pracovního poměru neplatným, že je tedy „po formální stránce bezvadným\"), soudu prvního stupně vytkl, že v důsledku nesprávného právního názoru, který ve věci zaujal (že okamžité zrušení pracovního poměru „trpí formálními vadami\", které způsobují bez dalšího jeho neplatnost), neprovedl všechny potřebné důkazy pro posouzení „přiměřenosti skutku, jehož se žalobkyně dopustila\", a že provedené důkazy hodnotil „pouze v obecné rovině, nikoliv věcně\". Vzhledem k trvajícím pochybnostem o tom, zda skutek žalobkyně je porušením pracovní kázně (žalobkyně tvrdí, že jí byla částka 1670,- Kč vydána zaměstnankyní žalovaného K. V. a že sama ve shodě s dřívější praxí zanechala o převzetí peněz písemné vyrozumění pro O. Č.), soudu prvního stupně uložil, aby dokazování doplnil výslechem svědkyně K. V. a podle jeho výsledku provedl důkazy další, případně zopakoval důkazy již provedené (např. výslech svědka O. Č.), a teprve po odstranění pochybností o skutkovém stavu - dle právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem - zhodnotil, zda jednání žalobkyně bylo v rozporu s povinnostmi zakotvenými v pracovní smlouvě, v náplni práce, případně v obecně závazných normách, a v kladném případě, zda dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 12. 8. 1999, č. j. 3 C 51/99-110, žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným dne 2. 3. 1996 je neplatné, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl, že žalobkyni se odnímá osvobození od soudních poplatků a že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit, a to každý jednou polovinou, „na nákladech řízení dosud zálohovaných státem 326,- Kč, tj. částku 163,- Kč každý, České republice na účet Okresního soudu v Jičíně\" do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně po provedení dalších důkazů dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat, že žalobkyně v přesně nezjištěný den v měsíci únoru 1996 vzala z tržby částku 1.670,- Kč neoprávněně („využila nedostatků v účetní evidenci a v hospodaření na provozovně, a v okamžiku, kdy pocítila, že výplata obvyklého doplatku mzdy je ohrožena, předešla pravidelný úkon Č. a v jeho nepřítomnosti si peníze vzala svévolně sama\"). Vycházel přitom z výpovědí žalovaného, svědkyň V. a D. a svědka Č., z nichž žádný nepotvrdil, že by žalobkyni bylo předem povoleno vzít si peníze z tržby. Uvedl dále, že jediný, kdo „oprávnění\" žalobkyně „vzít si doplatek mzdy z tržby\" potvrzoval, byl její manžel, „u něhož však nelze vyloučit zájmovou spjatost s žalobkyní\" („stejně jako lze stejné zájmy pozorovat u žalovaného svědka Č.\"). Protože takový „postup v obchodě\" je nepřípustný, neboť je v rozporu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, považoval okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní za „postup adekvátní\"; po žalovaném nelze požadovat, aby pracovní poměr po dobu výpovědní lhůty pokračoval. Ohledně dalších v dopise ze dne 2. 3. 1996 vytýkaných porušení pracovní kázně („nedostatků v evidenci videopůjčovny\" a „neoznámení ukončení pracovní neschopnosti\") znovu dovodil, že trpí „formálními vadami\", neboť žalovaný je nedostatečně skutkově vymezil.
K odvolání obou účastníků (odvolání žalovaného směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 17 Co 563/99-130, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I., II. a IV.\" (tj. ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku o náhradě nákladů státu) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno (za splnění povinnosti důkazního břemene žalovaným), že žalobkyně bez jakéhokoli souhlasu, svévolně, odejmula z pokladny žalovaného („nerozhodno zda obnos peněz vyjmula z místa uložení žalobkyně sama nebo prostřednictvím spolupracovnice V.\") částku 1.670,- Kč. Vycházel přitom z důkazů provedených soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jejich hodnocením; rovněž neuvěřil výpovědi žalobkyně a svědka L. J., manžela žalobkyně, který jediný její výpověď podporoval, když poukázal u žalobkyně na „kolísavou výpověď\" (zprvu uváděla, že s panem Č. byla dohodnuta a běžně si z pokladny měsíční doplatek mzdy proti potvrzujícímu lístku brala, v závěru pak vypověděla, že peníze jí vyplatila paní V., která to však popírá), a u svědka (jejího blízkého příbuzného) na jeho zájem na „výsledku sporu\", jakož i na to, že žádný z dalších důkazů „na takovou možnou situaci ani nepřímo nenasvědčuje\". S přihlédnutím k pracovnímu zařazení žalobkyně, situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, a míře zavinění („šlo o svévolný a bezesporu nepřípustný prokázaně nepovolený postup\") dovodil, že šlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a že lze „těžko na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby při tak závažně dotčené důvěře v pracovněprávním vztahu setrval\". Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že „zásadní právní problémy byly již řešeny citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu a okresní i krajský soud tyto závěry ve svých přístupech a rozhodnutích plně respektovaly, když jsou jimi ze zákona vázány\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§239 o. s. ř.\" a jehož důvody spatřuje v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vytýká soudům obou stupňů, že se neřídily právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1507/97 - 54, podle něhož důkazní břemeno k prokázání porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně nese žalovaný. Podle názoru dovolatelky se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat porušení pracovní kázně žalobkyní. Výpověď svědkyně V. považuje za nevěrohodnou jednak proto, že vypovídala „značně rozporuplně\" (uvedla, že žalobkyně si peníze ze zásuvky vzala sama, zatímco sám žalovaný uvedl, že částku 1.670,- Kč žalobkyni vydala svědkyně V.), jednak proto, že je známou žalovaného. Podivuje se, že „pokud by byly skutečnosti tak, jak uvedla svědkyně V., proč žalovaný nebo i pan Č. jakožto majitel firmy ihned záležitost neřešili\". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 8. 1999, č. j. 3 C 51/99-110, žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně učiněné žalovaným dne 2. 3. 1996 je neplatné, zamítl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 11. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-28, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 1996, č. j. 3 C 58/96-31, kterým bylo žalobě vyhověno (proto, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné pro „formální vady\", neboť žalovaný „jednotlivé dílčí skutky zcela nedostatečně skutkově vymezil\", když ani u jednoho „nespecifikoval, kdy došlo k rozhodným skutečnostem pro běh lhůty, v níž lze pracovní poměr okamžitě zrušit\"), byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 1999, č. j. 19 Co 446/98-68, zrušen; základní příčinou toho, proč soud prvního stupně v rozsudku ze dne 12. 8. 1999, č. j. 3 C 51/99-110, rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, byl závazný právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že jsou splněny všechny formální náležitosti platného okamžitého zrušení pracovního poměru ve vztahu k jednání žalobkyně vytýkaného jí v dopise ze dne 2. 3. 1996 pod bodem 1).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 17 Co 563/99-130, je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za této situace odvolací soud rozhodoval o návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nadbytečně; podle tohoto ustanovení může být vyslovena přípustnost dovolání jen tehdy, jestliže proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné podle hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání uvádí, že „je podáváno z důvodu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ\". Z obsahu samotného dovolání však vyplývá, že podstatou jejích námitek není kritika právního posouzení věci odvolacím soudem (žalobkyně netvrdí, že by odvolací soud na zjištění skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že by tyto předpisy nesprávně vyložil). Z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že především nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož skutkové závěry převzal) hodnotil provedené důkazy, zejména výpověď svědkyně V., výpověď žalovaného a svědka Č., a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl; podle jejího názoru se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat porušení pracovní kázně žalobkyní. Ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o tom, že žalovaným byl prokázán skutek uvedený v dopise ze dne 2. 3. 1996 pod bodem 1), který byl jedním z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. §41 odst. 2, §243c o. s. ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání nejprve z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o tom, že žalovaný prokázal okolnost tvořící skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy, že se žalobkyně dopustila jednání uvedeného v dopise ze dne 2. 3. 1996 pod bodem 1), odvolací soud učinil (stejně jako soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalovaného a svědků K. V., E. D. a O. Č., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč ve vztahu k uvedeným skutkovým zjištěním neuvěřil výpovědím žalobkyně (že „rozdíl - dorovnání mzdy - si mohla brát sama z pokladny a že se tak běžně stávalo\") a svědka L. J., manžela žalobkyně, který jediný její výpověď podporoval, když u žalobkyně poukázal na „kolísavou výpověď\" (zprvu uváděla, že s panem Č. byla dohodnuta a běžně si z pokladny měsíční doplatek mzdy proti potvrzujícímu lístku brala, v závěru pak vypověděla, že peníze jí vyplatila paní V., která to však popírá), a u svědka na jeho zájem na „výsledku sporu\", jakož i na další důkazy, z nichž žádný „na takovou možnou situaci ani nepřímo nenasvědčuje\". Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že výpověď svědkyně V. je nevěrohodná proto, že „je známou žalovaného\", opomíjí, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v nějakém vztahu, ještě sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že tato svědkyně „vypověděla značně rozporuplně\", a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud („ pokud by byly skutečnosti tak, jak uvedla, proč žalovaný nebo i pan Č. jakožto majitel firmy ihned záležitosti neřešili\"), napadá tím hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Ani s námitkou žalobkyně, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při svém rozhodování nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1507/97-54, nelze souhlasit [v případném pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která naplňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud v uvedeném rozsudku - jak vyplývá z jeho odůvodnění - vyslovil právní názor, že důkazní břemeno k prokázání, že zaměstnanec se dopustil jednání, v němž je spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení pracovní kázně, má zaměstnavatel, v daném případě žalovaný; dovodil, že neprokázání tvrzení žalobkyně (o „souhlasu\" O. Č. s výběrem částky 1.670,- Kč) nemůže bez dalšího znamenat, že by tím bylo (samo o sobě) postaveno najisto, že porušila pracovní kázeň a že by v důsledku toho žalovaný unesl v tomto směru své důkazní břemeno. Na základě tohoto právního názoru dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby hodnotil provedené důkazy také z hlediska, zda žalovaný unesl své důkazní břemeno prokázat porušení pracovní kázně žalobkyní, a z tohoto pohledu vedl potřebné dokazování. Odvolací soud i soud prvního stupně - jak je zřejmé z napadeného rozsudku i z jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně - se tímto právním názorem řídily.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o. s. ř. a není postižen ani jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §151 odst. l věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu