ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1489.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1489/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. d. z., Š. a.s., proti žalované B. Š., za účasti JUDr. S. Š. jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 18 C 204/98, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 1999 č.j. 9 Co 422/99-49, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen \"BSM\") \"se smlouvou\" o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni \"s právními účinky vkladu ke dni 24.7.1996\", uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem JUDr. S. Š., je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil tím, že uvedená dohoda zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ve výši 3.593.501,- Kč, kterou má vůči JUDr. S. Š. podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28.9.1995 sp. zn. 1 Sm 335/95.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 29.3.1999 č.j. 18 C 204/98-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.475,- Kč \"na účet jeho zástupkyně\". Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce má za S. Š. na základě směnky ze dne 29.5.1995 pohledávku ve výši 3.593.501,- Kč, že tato pohledávka byla žalobci přiznána pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28.9.1995 sp. zn. 1 Sm 335/95, který byl rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24.7.1996 sp. zn. 15 Cm 128/95 a rozsudkem Vrchního osudu v Olomouci ze dne 23.9.1997 sp. zn. 4 Cmo 1081/96 ponechán v platnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví žalované a JUDr. S. Š. bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8.1.1996 č.j. 18 C 205/95-9, který nabyl právní moci dne 6.2.1996 a vypořádáno dohodou o vypořádání BSM \"se smlouvou\" o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ze dne 19.3.1996, a že tato dohoda byla na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 5.8.1996 č.j. 10 V 37-2301/96 vložena do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikly dnem 24.7.1996. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalovaná věděla, že proti jejímu manželovi jsou vedena soudní řízení \"pro jeho dluhy\", ale o tuto skutečnost se nezajímala, neboť s \"podnikáním, tak jak ho prováděl manžel\" nesouhlasila, a že JUDr. S. Š. nemá další majetek, z něhož by se žalobce mohl uspokojit. Dospěl k závěru, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že nemohla úmysl JUDr. S. Š. zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat a že proto \"v řízení byly naplněny všechny předpoklady odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák.\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.7.1999 č.j. 9 Co 422/99-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná a JUDr. S. Š., který do řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované, jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 575,- Kč a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud dovodil, že odpůrčí žalobou napadená dohoda o vypořádání BSM byla právním úkonem mezi blízkými osobami, a že proto bylo na žalované, aby tvrdila a prokazovala, že úmysl vedlejšího účastníka zkrátit odporovatelným právním úkonem žalobce nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Žalovaná však nic takového netvrdila ani neprokázala; naopak i v odvolání dala \"zcela jasně najevo, že žádná skutečnost, která by jí (objektivně) bránila při náležité pečlivosti poznat úmysl dlužníka tehdy neexistovala\". Námitku vedlejšího účastníka, že soud prvního stupně měl žalobu zamítnout z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť žaloba směřovala pouze proti žalované a nikoliv také proti vedlejšímu účastníkovi, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že pasivní legitimace v řízení \"přísluší\" pouze žalované. Předmětem soudního řízení o určení neúčinnosti právního úkonu není vztah mezi věřitelem a dlužníkem, ale vztah mezi věřitelem a osobou, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn nebo které vznikl z odporovatelného úkonu prospěch; \"není možno mít pochyb\", že takovou osobou je v posuzovaném případě žalovaná. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že \"způsob řešení právní otázky pasivní legitimace ve věci byl zde plně konformní jak s konstantní soudní praxí, tak i s teorií\", a že se proto nejedná o otázku po stránce právní zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání vedlejší účastník na straně žalované JUDr. S. Š. Namítá, že \"pro vady dosavadního řízení\" nebylo žalované umožněno, aby prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při náležité pečlivosti nemohla poznat. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že \"žádné návrhy v tomto směru ani předneseny nebyly\", ačkoliv žalovaná opětovně tvrdila, že \"se jedná o vadu v zápisu soudu prvního stupně\", a sám žádné dokazování neprovedl. Dovolatel dále namítá, že odpůrčí žalobou napadená dohoda jednak \"deklarovala vztah a nárok žalované na majetek\", jednak \"zakotvovala právo vedlejšího účastníka ve formě věcného břemena na uvedeném majetku\". Dovolatel dovozuje, že \"nepřibrání osoby, které toto právo svědčí a o kterém bylo v řízení u soudu rozhodováno\", bylo v rozporu s ustanoveními §42a obč. zák. a §18, 20, 90 a 94 o.s.ř. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že skutková zjištění, která byla podkladem pro jeho rozhodnutí, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že s dovoláním podaným vedlejším účastníkem \"výslovně souhlasí\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání vedlejšího účastníka směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Vedlejší účastník v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm. b) a c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo zda je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel v dovolání nastoluje otázku pasivní věcné legitimace v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák.
Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat názor, že smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Dovolací soud nemá žádný důvod uvedený právní názor měnit.
Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel. K názoru dovolatele, že i dlužník měl z odporované dohody prospěch, lze dodat, že z hlediska pasivní věcné legitimace žalované v tomto sporu je to bezvýznamné. Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není z hlediska dovolatelem nastolené právní otázky přípustné.
Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Dovolatel spatřuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - naplnění vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) v tom, že odvolací soud vycházel z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, který \"obsahoval tvrzení, která žalovaná neuvedla a naopak návrhy na důkazy, které v průběhu jednání uváděla, zapsány nebyly a soud je ani neprovedl\", ačkoliv žalovaná opětovně tvrdila, že \"se jedná o vadu v zápisu soudu prvního stupně\", a že sám nepovažoval za potřebné dokazování doplnit.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Podle ustanovení §120 odst.1 věty druhé o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i pro řízení u odvolacího soudu (srov. §211 o.s.ř.). K procesním právům účastníka - jak vyplývá z uvedených ustanovení - nenáleží, aby jím navržené důkazy byly soudem provedeny.
V posuzované věci žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby odvolací soud k prokázání jejího tvrzení, že nevěděla o dluhu svého manžela vůči žalobci, vyslechl svědky O. Š., ing. J. F. a ing. K. Š. Odvolací soud navržené důkazy neprovedl; rozhodl se tak - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - proto, že žalovaná měla v řízení \"tvrdit a prokazovat něco kvalitativně odlišného, a sice skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat\", a že navržené důkazy k těmto právně významným skutečnostem nesměřovaly. Případné pochybení v tomto směru lze vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř., popřípadě dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) o.s.ř., v žádném případě se však nemůže jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat ani v tom, že protokol o jednání před soudem prvního stupně nezachytil správně (jak tvrdí dovolatel) všechna tvrzení žalované a její důkazní návrhy. Žalovaná totiž měla možnost (a jak je zřejmé z obsahu jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně také této možnosti využila), aby námitky v tomto směru uvedla před odvolacím soudem a aby potřebné údaje, které měly být podle dovolatele zkresleny v protokole o jednání před soudem prvního stupně, uvedla na pravou míru. Měla-li žalovaná v řízení před odvolacím soudem možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která jí občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, pak nemůže důvodně poukazovat - i kdyby jí skutečně bylo znemožněno před soudem prvního stupně realizovat některá její procesní práva - na to, že by jí v řízení byla odňata postupem odvolacího soudu možnost jednat před soudem; z hlediska ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. je možnost realizovat procesní práva před odvolacím soudem rozhodující.
Protože žalované nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem a protože případné pochybení soudu prvního stupně v tomto směru není významné, neboť mohlo být (a také bylo) napraveno v odvolacím řízení, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Vedlejší účastník napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu není postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání vedlejšího účastníka podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná a vedlejší účastník na její straně s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. června 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu