ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1532.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1532/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) F. C. a B) J. C., proti povinné S. H., pro 28.032,10 Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy povinné, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 72 E 1364/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2000, č. j. 13 Co 116/2000-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. února 2000, č. j. 13 Co 116/2000-25, odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.\"), odvolání povinné proti usnesení ze dne 9. srpna 1999, č. j. 72 E 1364/99-7, jímž Okresní soud Plzeň-město nařídil výkon rozsudku téhož soudu ze dne 10. prosince 1998, sp. zn. 27 C 320/98, pro pohledávku oprávněných ve výši 28.032,10 Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy, na níž má povinná nárok vůči K. S., s. r. o., se sídlem ve Šťáhlavách, Komenského 598 (plátci mzdy).
V rámci šetření okolnosti, zda se povinná v době prvního pokusu o doručení (13. září 1999) zdržovala v místě doručení (P., O. 9), vyšel odvolací soud - vedle doručenky - z vyjádření povinné, která uvedla, že si již nepamatuje, zda se uvedený den v místě bydliště zdržovala, a ze sdělení jejího zaměstnavatele ze dne 18. ledna 2000, podle něhož dne 13. září 1999 pracovala na odpolední směně od 14.00 hodin do 22.00 hodin. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně bylo povinné doručeno uložením na poště dne 17. září 1999 (s tím, že k prvnímu pokusu o doručení písemnosti došlo 13. září 1999, tj. v době, kdy se povinná v místě doručení zdržovala, a další bezvýsledný pokus se uskutečnil dne 14. září 1999, kdy byla zásilka uložena na poště); protože povinná podala odvolání u soudu prvního stupně osobně až 11. října 1999, je se zřetelem k ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. opožděné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná včas dovolání (doplněné podáním ze dne 13. června 2000), jímž namítá, že jí usnesení soudu prvního stupně nebylo řádně doručeno, neboť se od 13. září 1999 do 11. října 1999 nezdržovala ve svém bydlišti a tuto okolnost může prokázat. V tom spatřuje naplnění dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ (odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) a písm. d/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.); není však důvodné.
Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože jiné zmatečnostní vady řízení tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení je postiženo vadou, na níž poukazuje dovolatelka.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/1998 pod číslem 42, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/1997 pod číslem 36). Jelikož dovolatelka s jiným „postupem\" odvolacího soudu - než s odmítnutím odvolání pro opožděnost - zmatečnost řízení nespojuje, řízení vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. zjevně netrpí a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není.
Námitka směřující proti hodnocení odvolání jako opožděného představuje kritiku právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.); jde-li však o odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem bylo povinné doručeno usnesení soudu prvního stupně (na jejímž zodpovězení závisí právní úvaha o počátku běhu odvolací lhůty a tedy i o včasnosti odvolání), nesouhlas dovolatelky s výsledky šetření o okolnostech v tomto směru relevantních je uplatnitelný dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2000 pod číslem 80).
Tuto vadu v daném případě dovolatelka namítá, když zpochybnila doručení usnesení soudu prvního stupně dne 17. září 1999 tvrzením, že se v době prvního pokusu o doručení dne 13. září 1999 v místě doručení nezdržovala (§47 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Již v usnesení ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 18/1998 pod číslem 127, Nejvyšší soud vysvětlil, že - obsahuje-li všechny náležitosti předepsané právním předpisem (tehdy platnou vyhláškou č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., zejm. přílohou č. 5 v bodech č. 18, 19 a 20) - je doručenka listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Protože v projednávaném případě obsah doručenky prokazující postup pošty při doručení zásilky s usnesením soudu prvního stupně nedeklaroval z pohledu §47 odst. 2 o. s. ř. nezbytnou okolnost pro doručení uložením na poště, a to že adresát (povinná) se v místě doručení v době doručení zdržoval, postupoval soud prvního stupně správně, když povinné umožnil vyjádřit se k této okolnosti a označit případně i důkazy svědčící o její nepřítomnosti v místě bydliště v rozhodné době (povinná předložila potvrzení svého zaměstnavatele). Jestliže výsledky šetření, k němuž soud prvního stupně přistoupil, nevykazovaly pochybnost v tom, že se povinná skutečně v místě doručení zdržovala, pak závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro uplatnění doručení uložením na poště podle §47 odst. 2 o. s. ř. byly splněny, je správný.
Tvrzení povinné v dovolání, které je ve své poloze sdělení, že se v rozhodné době v místě doručení nezdržovala, nejen nekonkrétní (není tvrzeno místo, kde se měla zdržovat), ale i opožděné, včetně jejího návrhu (opět nekonkrétního, navíc upínajícího se k negativní skutečnosti), že tuto okolnost může prokázat. V dovolacím řízení totiž nelze provést důkaz k prokázání včasnosti odvolání, jestliže odvolatel měl možnost navrhnout jeho provedení již v řízení odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2001 pod číslem 54). Tím, že dovolatelka tuto možnost měla (a nevyužila ji), znemožnila odvolacímu soudu učinit co do včasnosti odvolání jiný závěr.
Protože se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo a jelikož jiné vady řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. zjištěny nebyly, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněným však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá ve smyslu §142 odst. 1, §224 odst. 1, §254 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. července 2001
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu