ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1547.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1547/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K. n. V., zastoupenému advokátkou, o 231.669,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 16/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999 č.j. 26 Co 103/99-60, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 257.616,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že na základě manažerské smlouvy ze dne 20.6.1995, která „nebyla do současné doby změněna“, vykonával u žalovaného funkci ředitele. Přestože mezi účastníky došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru (pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997 č.j. 27 Co 580/96-56 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6.6.1996 č.j. 7 C 23/96-22 ve výroku, kterým bylo určeno, že „výpověď daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 11.12.1995 č.j. 1074/95 a doručeného žalobci dne 14.12.1995 je neplatná“), žalovaný dosud žalobci neumožnil - přes jeho písemné sdělení ze dne 25.4.1997, že trvá na dalším zaměstnávání - výkon sjednané práce. Žalobce proto požadoval (vycházeje z “průměrné čisté mzdy“ 30.024,- Kč měsíčně) doplatek mzdy za období od 1.1.1996 do 31.3.1996 ve výši 77.472,- Kč a náhradu mzdy podle „ust. §61 odst. 2 zák. práce“ ve výši 180.144,- Kč představující „šestinásobek čisté mzdy“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15.7.1998 č.j. 7 C 16/98-31 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 231.669,- Kč a „v částce 25.947,- Kč“ žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 22.746,40 Kč „k rukám právního zástupce žalobce V. K.“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci, který byl ke dni 6.11.1995 platně odvolán z funkce ředitele žalovaného společnosti a neuzavřel s žalovaným dohodu o dalším pracovním zařazení na jinou vhodnou práci, náleží za období leden až březen 1996 náhrada mzdy podle ustanovení §115 odst. 5 zák. práce ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995, kdy mu byla vyplácena mzda v souladu s manažerskou smlouvou, a který činil 27.442,50 Kč. Protože za prvé tři měsíce roku 1996 žalovaný vyplatil žalobci pouze 17.355,03,- Kč, přiznal žalobci za uvedené období doplatek mzdy ve výši 64.972,50 Kč. Vzhledem k neplatnému rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 11.12.1995 přísluší žalobci, který žalovanému písemně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, ještě náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za následujících šest měsíců (tj. duben až září) roku 1996 v celkové výši 166.696,50 Kč; při výpočtu této náhrady soud prvního stupně vycházel rovněž z průměrného výdělku žalobce, kterého dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.12.1999 č.j. 26 Co 103/99-60 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“ změnil tak, že žalobu „co do částky 169.200,- Kč“ zamítl, „jinak jej v tomto výroku ohledně částky 62.469,- Kč“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.975,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.440,- Kč, obojí k rukám jeho zástupkyně. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůraznil, že za situace, kdy žalobce byl dne 6.11.1995 odvolán z funkce ředitele akciové společnosti, bylo povinností žalovaného, aby se žalobcem dohodl jeho další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, a pokud by takovou práci neměl nebo ji žalobce odmítl, byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. V daném případě však žalovaný tuto povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, porušil, neboť žalobce po odvolání z funkce nezařadil na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci a ani s ním dosud platně nerozvázal pracovní poměr. Žalobci proto podle názoru odvolacího soudu náleží náhrada škody podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce, podle kterého zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Při stanovení výše náhrady škody odvolací soud vycházel z průměrného výdělku žalobce (vypočteného podle ustanovení §17 odst. 1,2 zákona č. 1/1992 Sb.), kterého žalobce dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995, kdy byl odvolán z funkce, a který činil 25.828,- Kč „hrubého“ měsíčně. Protože od ledna do března 1996 vyplatil žalovaný žalobci pouze 17.355,- Kč, ačkoli jeho průměrný výdělek za toto období měl činit 77.484,- Kč, náleží žalobci náhrada škody ve výši 60.129,- Kč, „zvláště když nebylo prokázáno, že by žalobce v tomto období pobíral mzdu i od jiného zaměstnavatele“. Za duben až září 1996, kdy měl průměrný výdělek žalobce činit celkem 154.628,- Kč, odvolací soud přiznal žalobci náhradu škody pouze ve výši 2.340,- Kč, neboť „bylo prokázáno“, že žalobce byl od 1.4.1996 zaměstnán u Zemědělsko-obchodního družstva v M., kde mu bylo za uvedené období vyplaceno na mzdě celkem 152.628,- Kč „hrubého“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba „co do částky 169.200,- Kč“ zamítá, a kterým „dále napadá oba výroky o náhradě nákladů řízení“, namítal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud skutková zjištění „podřadil právně pod ust. §187 odst. 2 ZP“. Podle názoru žalobce nelze uplatněné nároky posuzovat jako náhradu škody podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce, ale jako náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 a 2 zák. práce. Kromě toho odvolací soud při výpočtu výše škody postupoval způsobem, „který blíže neodůvodnil, když v podstatě do jisté míry akceptoval existenci ust. §61 odst. 1,2 ZP“, např. vycházel-li z průměrného výdělku žalobce z doby před odvoláním z funkce a dále ze lhůty šesti měsíců, která je zakotvena v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zák. práce, namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný porušil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, není správný. Zdůraznil, že po odvolání žalobce z funkce nastal stav, kdy přestal existovat jeden ze znaků pracovního poměru - „druh výkonu práce“, a proto žalovaný neměl povinnost přidělovat žalobci práci až do doby než se společně dohodnou na jeho dalším pracovním zařazení nebo na ukončení pracovního poměru. Jelikož se účastníci na dalším pracovním zařazení nedohodli, neměl žalovaný povinnost přidělovat žalobci jinou práci, a tudíž „neporušil žádné ustanovení zákoníku práce ve vztahu k navrhovateli“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustná.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má z hlediska formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Z ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. však vyplývá, že usnesení soudu o nákladech řízení není způsobilým předmětem dovolání, neboť zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští. Protože žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, které výslovně směřoval i do výroků o nákladech řízení – aniž by je mohl věcně přezkoumávat a zabývat se jimi jinak, než jako akcesorickými výroky v souvislosti s posouzením věci samé – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Přípustnost dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti změněn a zčásti potvrzen, pak dovolací soud zkoumal z hledisek zákonných ustanovení, která upravují podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 62.469,- Kč. Protože dovolání do této části rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu v této části byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
I když žalovaný v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Žalovaný v dovolání vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že porušil povinnost, kterou měl mít vůči žalobci podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, neboť po odvolání žalobce z funkce „nastal takový stav, že přestal existovat jeden ze znaků pracovního poměru - druh práce“, a protože jiný druh práce nebyl dohodnut, žalovaný neměl povinnost přidělovat žalobci jinou práci.
Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že posouzení právní otázky postavení zaměstnance po jeho odvolání z funkce obsazované jmenováním je doposud posuzováno rozdílně. Dovolací soud se sice k této otázce vyslovil rozsudkem ze dne 24. února 1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, pod č. 14, napadený rozsudek však z přijatých závěrů důsledně nevychází. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Po zjištění, že i dovolání žalobce proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
Projednávanou věc je třeba posuzovat, pokud jde o požadavek na mzdový doplatek - vzhledem k tomu, že k odvolání žalobce z funkce ředitele a.s. došlo v listopadu 1995 - i v současné době podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.12.1995 (t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 287/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 238/1995 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu) a podle zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.1996, pokud se týče požadavku na náhradu mzdy - dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že představenstvo žalované společnosti dne 1.6.1995 žalobce jmenovalo do funkce ředitele žalovaného a že dne 20.6.1995 byla uzavřena „manažerská smlouva“, v níž byla žalobci stanovena „základní odměna“ ve výši 25.000,- Kč s možností vyplacení dalších odměn. Z této funkce byl žalobce odvolán ke dni 6.11.1995; protože se účastníci nedohodli na dalším pracovním zařazení (žalobce odmítl nabídku místa organizačního referenta zemědělské výroby „vytvořeného“ k 1.1.1996), dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 11.12.1995 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žaloba o neplatnost uvedené výpovědi, v níž žalobce kromě jiného uvádí, že „trvá na tom, aby žalovaná a.s. mu i nadále přidělovala práci podle manažerské smlouvy“, byla žalovanému doručena dne 26.1.1996. Dne 17.6.1997 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 6.6.1996 č.j. 7 C 23/96-22 (potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997 č.j. 27 Co 580/96-56), kterým bylo určeno, že „výpověď daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 11.12.1995 č.j. 1074/95 a doručeného žalobci dne 14.12.1995 je neplatná“. Žalovaný zaplatil žalobci za listopad 1995 částku 25.231,60,- Kč, za prosinec 1995 částku 26.065,10,- Kč a v období od ledna do března 1996 platil žalobci 4.200,- Kč měsíčně; doplatek mzdy do průměrného výdělku ředitele a.s. za období od 1.1.1996 do 31.3.1996 a náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za následujících šest měsíců (duben až září 1996) žalovaný odmítá zaplatit.
Pro posouzení, zda žalobci požadované plnění náleží, bylo třeba nejprve vyřešit otázku, zda žalovaný po odvolání žalobce z funkce ke dni 6.11.1995 porušil právní povinnost „stanovenou mu ustanovením §65 odst. 3 zákoníku práce“
Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí (§65 odst.3, věta první zák. práce). Zákon v ustanovení §65 odst.3, větě druhé zák. práce předpokládá (stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci; jde tu o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kvalifikaci (nesmí se tedy jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou) a schopnostem (nesmí se jednat ani o práci, k níž zaměstnanec nemá předpoklady stanovené právními předpisy, nebo u níž nesplňuje požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro její výkon); jednostranné opatření zaměstnavatele, kterým by bylo (bez dohody s zaměstnancem) určeno další pracovní zařazení zaměstnance, zákon (na rozdíl od právní úpravy platné do 28.5.1992) nepřipouští a není tedy platné [§242 odst.1 písm.a) zák. práce]. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z tohoto důvodu nedojde), zákon stanoví (srov. §65 odst.3, větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatel nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje].
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. §35 odst.1 písm.a) zák. práce]; byl-li pracovní poměr založen jmenováním nebo volbou, popřípadě byl-li obsah pracovního poměru jmenováním nebo volbou změněn, platí tato povinnost pro přidělování práce odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován nebo zvolen (§68 zák. práce). S touto povinností zaměstnavatel koresponduje povinnost zaměstnance konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práci podle pracovní smlouvy (práci odpovídající funkci, do níž byl jmenován nebo zvolen) ve stanovené pracovní době [srov. §35 odst.1 písm.b), §68 zák. práce].
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo uplynulo volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel s zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (např. na základě výpovědi dané zaměstnanci pro „fikci nadbytečnosti“ nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu) se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro organizaci práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. I když odvoláním z funkce, vzdáním se funkce nebo uplynutím volebního období pracovní poměr nekončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků - druh práce. Jedním z následků odvolání zaměstnance z funkce (vzdání se funkce, uplynutí volebního období) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru.
Uvedený stav nelze posoudit jako překážku v práci na straně zaměstnavatele. O překážku v práci podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce by mohlo jít jen tehdy, kdyby další pracovní zařazení zaměstnance bylo dohodnuto a kdyby zaměstnavatel takto dohodnutou práci zaměstnanci z důvodů spočívajících na jeho straně nepřiděloval (přidělovat nemohl).
Z toho, co bylo uvedeno, mimo jiné vyplývá, že zaměstnanec v době po odvolání z funkce (po vzdání se funkce nebo po uplynutí volebního období) nemá nárok na mzdu ani na náhradu mzdy, a to až do doby, než bude dohodou účastníků určeno jeho další pracovní zařazení v organizaci.
I když dohoda o dalším pracovním zařazení může být uzavřena z iniciativy zaměstnance, z ustanovení §65 odst.3, věty druhé a třetí zák. práce vyplývá - a v tom lze odvolacímu soudu přisvědčit - že zaměstnavatel má právní povinnost, aby jinou práci zaměstnanci nabídl a aby nabídku učinil ihned, jakmile je to možné (tak, aby zaměstnanec, přistoupí-li na tuto nabídku, mohl - pokud je to možné - začít vykonávat tuto jinou práci vzápětí po zániku funkce); zaměstnavatel pak může rozvázat s zaměstnancem pracovní poměr výpovědí jedině tehdy, jestliže pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nebo jestliže zaměstnanec takovou práci odmítne. Splnění této povinnosti patří k úkolům těch, kteří podle ustanovení §9 a §10 zák. práce činí za zaměstnavatele právní úkony.
Odvolací soud však pominul, že porušení uvedené právní povinnosti lze zaměstnavateli vytýkat jedině tehdy, jestliže pro zaměstnance takovou práci má. Má-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídne, jde o porušení právní povinnosti způsobené v rámci plnění úkolů zaměstnavatele těmi, kdo jednají jeho jménem. Vznikne-li zaměstnanci následkem porušení této právní povinnosti škoda (spočívající např. v tom, že mu ušel výdělek, který v tomto novém pracovním zařazení mohl získat), zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce. Obdobně může být dána odpovědnost zaměstnavatele za škodu, jestliže zaměstnavatel nenabídl zaměstnanci jinou práci ihned, jakmile to bylo možné, ale s bezdůvodným zpožděním, a dohoda o novém pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele byla z tohoto důvodu uzavřena až s časovým odstupem apod. V opačném případě, jestliže zaměstnavatel objektivně nemá možnost nabídnout zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci, nelze mu ani vytýkat porušení právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
Promítnutí uvedeného právního názoru do posouzení přezkoumávané věci znamená, že je zatím nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého je dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci, „neboť poté co byl žalobce ze své funkce odvolán, nebyl zařazen na práci odpovídající jeho kvalifikaci“. Tento názor opomíjí, že splnění zmíněného předpokladu odpovědnosti za škodu musí být vztaženo ke konkrétnímu pracovnímu místu (odpovídajícímu kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné vhodné práci), které má zaměstnavatel k dispozici a které jako volné (neobsazené) může zaměstnanci nabídnout. Odvolací soud rovněž náležitě neuvážil, že škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením uvedené povinnosti nelze v žádném případě vyjádřit mechanickým převzetím průměrného výdělku za předcházející kalendářní čtvrtletí odvozeného z výdělků za práci, ze které byl zaměstnanec odvolán a kterou tudíž nebude dále konat; škoda může v takovém případě - jak již o tom byla zmínka výše - spočívat v tom, že zaměstnanci ušel výdělek, který v novém pracovním zařazení mohl získat, jestliže by zaměstnavatel neporušil svoji právní povinnost a jinou vhodnou práci zaměstnanci nabídl.
Výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 11.12.1995 byla pravomocným soudním rozhodnutím určena jako neplatná. Žalobce podle zjištění soudů po tomto rozvázání pracovního poměru žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
Podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnanci, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Nárok na náhradu mzdy poskytované podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce podle ustálené judikatury soudů je dán mimo jiné jako důsledek nesplnění povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §35 odst.1 písm.a) zák. práce přidělovat zaměstnanci, který trval na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969, uveřejněného pod č. 90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970). Vzhledem k tomu, že po odvolání z funkce nebylo další pracovní zařazení žalobce u žalovaného dohodnuto a že proto žalovaný nebyl - jak uvedeno výše - povinen (oprávněn) přidělovat žalobci jakoukoliv práci, nemohl žalovaný povinnost přidělovat žalobci práci uvedenou v ustanovení §35 odst.1 písm.a) zák. práce porušit; jeden z předpokladů pro vznik nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce tak nebyl splněn. Závěr odvolacího soudu, že žalobci náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce nenáleží, je tedy správný.
Za této situace by bylo možné žalobci přiznat požadované peněžité plnění jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že zaměstnanci žalovaného oprávnění jednat jeho jménem nesplnili za žalovaného jeho právní povinnost nabídnout žalobci po odvolání z funkce jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci (ač mohli) a že z tohoto důvodu nedošlo (nemohlo dojít) před neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalovaného. Skutečnost, že před neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí nedošlo k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalovaného, totiž byla příčinou toho, proč žalobci nevznikl nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst.1 zák. práce. Porušení těchto právních povinností by pak způsobilo žalobci škodu, za kterou žalovaný podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce odpovídá.
Při úvaze o způsobu, jakým má být vyjádřena vzniklá škoda, odvolací soud náležitě nezvážil, že i v uvedeném případě lze výši škody odvozovat nikoliv z průměrného výdělku zjištěného ze mzdy dosahované za dříve vykonávanou práci a kterou by zaměstnanec v důsledku odvolání z funkce již stejně nevykonával, nýbrž z průměrného výdělku té práce, která mu měla být nabídnuta. Protože přiměřené snížení náhrady mzdy z důvodu, že byl zaměstnanec mezitím zaměstnán jinde, přichází v úvahu podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce jen tehdy, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci náhrada poskytnuta, šest měsíců, a protože výše škody je shodná s výší náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, která (eventuelně) zaměstnanci v důsledku nesprávného postupu zaměstnavatele ušla, nemůže být pro posouzení věci ani významné - jak z toho v posuzované věci nesprávně vycházel odvolací soud - že byl zaměstnanec jinde zaměstnán a jakých dosahoval výdělků.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výrocích týkajících věci samé správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v těchto výrocích, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení [srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu