ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1565.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1565/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v Teplicích, Teplice, Husitská č. 5, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 18 C 223/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 1999 č.j. 10 Co 219/99-200, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.4.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „v souvislosti s rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Teplicích ze dne 30.4.1996 o úpravě organizační struktury kanceláře přednosty\" bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně a že žalovaná poté, co žalobkyně „odmítla nabízené pracovní zařazení jako pracovnice referátu státní sociální podpory okresního úřadu\", nemá možnost ji dále zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala určení, že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výpovědní důvod není dán, neboť nikdy nevykonávala zrušenou funkci vedoucí organizačního oddělení, že výpověď jí byla doručena v rozporu s ustanovením §48 odst. 1 písm. a) zák. práce dne 9.5.1996 v době, kdy byla uznána dočasně neschopnou práce, a že neměla možnost vyjádřit se, zda místo, které jí žalovaný podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce nabízel, je pro ni vhodné.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17.4.1997 č.j. 18 C 223/96-77 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.670,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně, který se „neztotožnil\" s názorem žalované, že účinky doručení výpovědi nastaly dne 30.4.1996, kdy žalobkyně při osobním jednání převzetí písemnosti obsahující výpověď odmítla, dovodil, že výpověď byla žalobkyni „prokazatelně doručena\" dne 9.5.1996 v době její pracovní neschopnosti. Protože se tak stalo v rozporu s ustanovením §48 odst. 1 písm. a) zák. práce, je výpověď podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.2.1998 č.j. 10 Co 391/97-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení výslechem svědka T. Ř., přednosty Okresního úřadu v Teplicích, vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí opřel o rozpor ve výpovědi tohoto svědka, jako o jediný důkaz, aniž tuto výpověď hodnotil jako celek a v souvislosti s dalšími, byť i nepřímými důkazy. Soudu prvního stupně proto uložil dále doplnit řízení o další v rozhodnutí naznačené důkazy.
Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 11.1.1999 č.j. 18 C 223/96-171 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.985,- Kč „k rukám advokáty\". Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „při jednání dne 30.4.1996 žalobkyně odmítla převzetí výpovědi a tento den nastaly tedy dle §266a odst. 3 ZP účinky jejího doručení\". Dovodil však, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 se týká jiné funkce, než kterou žalobkyně vykonávala podle sjednané pracovní smlouvy, a že toto rozhodnutí a další rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 17/1996, které se týká schválení organizační změny a zrušení systemizovaného místa vedoucí organizačního oddělení, nejsou v souladu s právními předpisy, neboť změna nebyla provedena po předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, neboť souhlas k tomuto opatření byl dán až dopisem ze dne 7.6.1996.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.9.1999 č.j. 10 Co 219/99-200 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč, obojí „na účet JUDr. P. P., AK Ú., D. 5\". Odvolací soud připomněl zjištění vyplývající z listinných důkazů, na základě nichž „lze jednoznačně dovodit, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30.4.1996, jímž se pod bodem 1. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1.5.1996, se týkalo právě osoby žalobkyně\". Správnost tohoto rozhodnutí o organizačních změnách pak soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť „nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů státní správy\". Rozhodnutí o zrušení funkce vedoucí organizačního oddělení „je pouze součástí řady organizačních rozhodnutí (č. 15/96, č. 17/96)\" a podstatné podle názoru odvolacího soudu je, že tyto organizační změny existovaly nejpozději v době dání výpovědi a že nadřízený orgán - Ministerstvo vnitra dalo svůj souhlas a „bylo na něm setrváno\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že „výpovědi svědků V. O. a E. K. jsou v rozporu se skutečností a i s výpovědí svědka T. Ř.\", že právě tyto důkazy, zejména nadbytečný opětovný výslech svědka T. Ř., „byly příčinou\" nesprávného rozhodnutí, a že tedy odvolací soud předmětné důkazy nehodnotil ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. ve vzájemné souvislosti se všemi provedenými důkazy. Podle názoru dovolatelky odvolací soud „bez jakékoliv opory ve skutkovém zjištění\" dovozuje, že „rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30.4.1996, jímž se pod bodem I. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1.5.1996, se týkalo právě žalobkyně\". Ani z pracovní smlouvy ze dne 18.12.1992 ani z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.1.1995 totiž nevyplývá, že by žalobkyně vykonávala funkci vedoucí organizačního oddělení, a kromě toho „ke dni 30.4.1996 měla platový výměr nikoliv jako vedoucí organizačního oddělení, ale pouze zněl na její jméno a příjmení s uvedením kancelář přednosty\". Na nesprávné zhodnocení důkazů poukázala, i pokud jde o závěr, že výpověď byla žalobkyni doručována dne 30.4.1996, neboť zde podle jejího názoru bylo přihlédnuto k důkazům, které jsou „nepravdivé\" a „neprůkazné\". Dále namítala, že z důkazů, které byly provedeny, nevyplývá ani příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, neboť podle jejího názoru „byla prováděna jakási organizační změna na místo, které nikdy nebylo zřízeno, tj. funkce vedoucí organizačního oddělení\". Ministerstvo vnitra navíc dalo souhlas k dalším organizačním změnám až dne 12.6.1996, takže účinnost organizačních změn v době dání výpovědi nemohla nastat. Výpověď je nutno podle názoru dovolatelky posuzovat i z hlediska ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, tj. z hlediska pravidel slušnosti a občanského soužití. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta-novení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – jak uvádí ve svém podání ze dne 8.12.1999 – mimo jiné proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry o tom, že „při jednání dne 30.4.1996 žalobkyně odmítla převzetí výpovědi\", a že rozhodnutí o organizačních změnách zahrnujících i zrušení pracovního místa zastávaného žalobkyní bylo přijato se souhlasem Ministerstvo vnitra ČR „nejpozději v době dání výpovědi\", odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména na základě výslechu svědků T. Ř., V. O. a E. K. a listinných důkazů – pracovní náplně ze dne 1.7.1995, z níž vyplývá, že výkon sjednaného druhu práce žalobkyně zahrnoval mimo jiné „řízení organizačního odd. kanceláře přednosty\", platových výměrů ze dne 1.12.1993, 1.6.1994, 1.8.1995 a 2.4.1996, podle kterých žalobkyně pobírala příplatek za vedení ve výši 900,- Kč, rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 15/1996 ze dne 29.4.1996 a č. 16/1996, č. 17/1996 ze dne 30.4.1996 a dopisů Ministerstva vnitra ČR ze dne 7.6.1996 a 20.7.1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Dovozuje-li dovolatelka, že výpovědi svědků V. O. a E. K. „jsou v rozporu se skutečností a i s výpovědí svědka T. Ř.\", že výpověď svědka Ř. je nevěrohodná, a proto ji „nelze vzít na zřetel\", že důkazy svědčící o doručování výpovědi dne 30.4.1996 jsou „nepravdivé\" a „neprůkazné\" a že pracovní smlouva ze dne 18.12.1992 a dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 2.1.1995 a rovněž platový výměr ze dne 30.4.1996, dokazují tvrzení žalobkyně, „že nevykonávala funkci, pro kterou jí byla doručena výpověď dne 9.5.1996\", neboť v nich „není výslovně uvedeno, že by žalobkyně vykonávala funkci vedoucí org. odd. OkÚ T.\", předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a činí ve skutečnosti jiné skutkové závěry, než odvolací soud. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Namítá-li dále dovolatelka, že „předmětná výpověď datovaná dnem 30.4.1996 nemůže být posuzována jako platná, když Ministerstvo vnitra dalo souhlas k dalším organizačním změnám až 12.6.1996\", a že tedy účinnost organizačních změn v době dání výpovědi nemohla nastat, nelze ani této námitce přisvědčit. Je pravdou, že stanovit organizační strukturu okresního úřadu, zřizovat nebo zrušovat jednotlivé referáty, určovat náplň práce kanceláře přednosty a jednotlivých referátů, pokud nebyly tyto referáty zřízeny a jejich působnost stanovena zvláštním zákonem, může přednosta okresního úřadu jen po předchozím souhlasu nadřízeného orgánu - Ministerstva vnitra [srov. ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících (ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného o organizační změně]. Dovolatelka však opomíjí, že pro tento požadavek, vycházející ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti orgánů veřejné správy, zákon žádné podmínky z hlediska formy nestanoví; předchozí souhlas proto může být projeven jakýmkoliv způsobem, včetně toho, jak byl tento souhlas vysloven dne 24.4.1996 v posuzované věci, tedy i ústně při vzájemném úředním jednání pověřených zaměstnanců zúčastněných orgánů.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku, že řízení je zatíženo vadou podle ustanovení §241 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť podle názoru dovolatelky „příčinou\" nesprávného rozhodnutí byl – kromě jiného – „nadbytečný\" opětovný výslech svědka T. Ř.
Uvedená námitka nepřihlíží náležitě k tomu, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Důsledkem systému tzv. úplné apelace, který účastníku umožňuje i v odvolacím řízení tvrdit nové skutečnosti a nabízet nové důkazy, je, že odvolací soud není jen přezkumnou instancí v tom smyslu, že by výsledky dokazování před soudem prvního stupně nemohly doznat změny. Odvolací soud může - jak dovolateka sama uvádí - opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (srov. §213 odst. 2 o.s.ř.). Tímto způsobem postupuje kupř. i tehdy, má-li jiný názor, než soud prvního stupně, na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka; jaké důkazy budou v odvolacím řízení provedeny, resp. zopakovány, je přitom věcí odvolacího soudu. Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud doplnil řízení výslechem svědka „za účelem objasnění rozporů v jeho výpovědi před okresním soudem\", nelze v uvedeném postupu odvolacího soudu spatřovat jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst.1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu