ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1630.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1630/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. B. proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí České republiky v Praze 1, Loretánské nám. č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 117/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2000 č.j. 20 Co 393/99-56, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11.6.1997 č.j. 57.527/97-PEMO žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že v rámci reorganizace bylo „pracovní zařazení\" žalobkyně ke dni 1.6.1997 zrušeno, čímž se žalobkyně „vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce a změně jeho úkolů\" stala nadbytečnou, neboť „ke dni výpovědi\" ji žalovaný nemá možnost zaměstnávat „ani možnost jí nabídnout jinou vhodnou práci, a to ani po předchozí průpravě\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 1.1.1995 pracovala u žalovaného ve funkci rady a že po nástupu do zaměstnání po déletrvající pracovní neschopnosti (od 12.11.1996 do 9.3.1997) jí bylo oznámeno, že s účinností od 10.3.1997 byla přeřazena na detašované pracoviště v R. ulici jako ekonomka správy budov. Na novém pracovním místě, které bylo „vytvořené zcela uměle a účelově\" jen proto, „aby bylo následně zrušeno a žalovaný tak získal výpovědní důvod pro rozvázání pracovního poměru s žalobkyní\", nebyla žalobkyni od konce května 1997 přidělována žádná práce a následně jí byla dne 17.6.1997 dána výpověď z organizačních důvodů, která byla „završením delší dobu trvajícího tlaku některých zaměstnanců žalovaného, kteří se ji systematicky snažili přimět k odchodu z MZV\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.1.1999 č.j. 27 C 117/97-35 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil náklady řízení ve výši 9.600 Kč „na účet JUDr. J. N., S. 51, P.\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stala v důsledku řádného rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, na základě kterého byl v útvaru, kde pracovala žalobkyně, „počet pracovních míst snížen o jedno místo v tř. 8\", pro žalovaného nadbytečnou. Protože však žalovaný nesplnil vůči žalobkyni svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2000 č.j. 20 Co 393/99-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám JUDr. J. N., a vyslovil, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud zdůraznil, že o nadbytečnost zaměstnance jde tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá možnost jej zaměstnat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. V daném případě však potřebnost výkonu sjednaného druhu práce žalobkyně i přes provedené organizační změny „nadále existovala\", neboť žalovaný přijímal v období od dubna 1997 do září 1997 na místa uvolněná reorganizací nové zaměstnance, „aniž by prokázal, že by tato obměna zaměstnanců byla provedena za účelem vytvoření jiného strukturálního složení personálu\". Protože za této situace nebyl splněn jeden z předpokladů pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tj. příčinná souvislost mezi provedenou organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď byla žalobkyni dána neplatně. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil tím, že „posuzování předpokladů k výkonu práce je skutkovou otázkou v každé konkrétní věci a teprve na podkladě úplných skutkových zjištění lze závěry o tom dovozovat\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že o nadbytečnost zaměstnance jde tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance zaměstnat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, pak podle názoru dovolatele právě u žalobkyně byla tato podmínka „bezvýhradně\" splněna, neboť „žalobkyně proto, aby mohla vykonávat práce v původním rozsahu a náplni, nesplňovala předpoklad stanovený právními předpisy\" (zákonem č. 102/1971 Sb. a nařízením vlády č. 148/1971 Sb.), jelikož nebyla osobou určenou ke styku s utajovanými skutečnostmi. Protože toto určení je na základě rozhodnutí ministra požadováno pro všechna pracovní místa u žalovaného, nemohl ji po zrušení jejího pracovního místa ani přeřadit na místo jiné, „a kdyby tak učinil, dopustil, by se porušení zákona, neboť by zaměstnance zařadil na místo, kde je možné použít jiný výpovědní důvod\". Napadené rozhodnutí má proto „pro MZV ČR i pro jiné orgány státní správy\" zásadní právní význam, „neboť zaměstnavatel nemůže zaměstnávat zaměstnance pokud nesplňují předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon svojí práce\"; kdyby takovou povinnost měl, „nemohl by řádně a kvalitně odvádět práce, které jsou mu uloženy. Dovolatel současně zdůraznil, že v daném případě mohl použít i výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, ale protože bylo řádně vyhlášenou organizační změnou zrušeno místo zastávané žalobkyní, použil výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že žalovanému nic nebránilo dát jí po ukončení oprávnění ke styku se státním, služebním a hospodářským tajemstvím (dne 3.7.1996) výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce; žalovaný ji však nadále zaměstnával, dokonce „ještě několik měsíců pracovala ve své původní funkci, než byla převedena na detašované pracoviště\". Podle názoru žalobkyně je třeba považovat dovolání žalovaného za nedůvodné a „ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce za právně zásadně nevýznamné\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku, zda za situace, kdy žalovaný přijal řádné rozhodnutí o organizační změně, jímž zrušil pracovní místo zastávané žalobkyní, avšak na tentýž druh práce přijímal v průběhu výpovědní lhůty nové zaměstnance, byly splněny předpoklady pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (tj. že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o organizační změně, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou). Pro rozhodnutí byl určující závěr, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a organizační změnou (žalobce zrušil pracovní místo zastávané žalobkyní pouze formálně). Okolnost, že žalobkyně „nesplňovala předpoklad stanovený právními předpisy\" pro výkon práce „v původním rozsahu a náplni\", na kterou dovolatel v dovolání poukazuje, by měla význam v případě, kdyby žalovaný uplatnil vůči žalobkyni výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce; z hlediska posouzení opodstatněnosti použitého výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, však otázka, zda zaměstnanec splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, není významná. Spatřuje-li proto dovolatel zásadní právní význam v řešení právě uvedené otázky, neboť - jak zdůraznil - „zaměstnavatel nemůže zaměstnávat zaměstnance pokud nesplňují předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon svojí práce\", dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu