ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2048.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2048/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. P. proti žalované I. spol. s r.o., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 2505/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. února 1999 č.j. 16 C 2505/93-125 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2000 č.j. 10 Co 549/99-143, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. února 1999 č.j. 16 C 2505/93-125 se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2000 č.j. 10 Co 549/99-143 se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 19.939,50 Kč s 3% úrokem „ode dne podání žaloby\" do zaplacení a aby jí od 1.10.1993 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 2.215,50,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 30.5.1979 utrpěla jako lisařka v n.p. M. M., závod 10 B. pracovní úraz (poškození levé ruky s následnou amputací čtyř prstů), pro který jí byl od 1.1.1993 přiznán plný invalidní důchod, jež se stal jejím „jediným příjmem\". Žalobkyni tak od 1.1.1993 vzniká ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou je povinna nahradit žalovaná, „jakožto právní nástupce původního odpovědného subjektu\".
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23.2.1999 č.j. 16 C 2505/93-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „bylo zcela jednoznačně prokázáno, že plná invalidita žalobkyně nemá souvislost s žalovanou ani s úrazem žalobkyně z roku 1979\", a proto žalobkyni požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku nenáleží.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.2.2000 č.j. 10 Co 549/99-143 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby žalované „nahradila\" náklady odvolacího řízení ve výši 4.800,- Kč „na účet JUDr. F. Z.\". Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně není opodstatněný, neboť v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně a zhoršením jejího zdravotního stavu. Při svém rozhodování vycházel zejména ze znaleckých posudků MUDr. J. R. a MUDr. J. K., podle nichž rozhodující příčinou zhoršeného stavu žalobkyně nebyl její pracovní úraz z roku 1979, ale že ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo z obecných příčin nesouvisejících s pracovním úrazem. O návrhu žalobkyně na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. února 1999 č.j. 16 C 2505/93-125 podala žalobkyně dovolání. Vytkla soudům, že jejich závěr o tom, že žalobkyni požadovaná náhrada nepřísluší proto, že zhoršení jejího zdravotního stavu není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, „popírá v celé své šíři základní právní princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem (§190 a násl. ZP)\". Zdůraznila, že odpovědnost žalované, založená na objektivním principu (tj. odpovědnost za následek), „nezávisí na účasti zaměstnavatele na pracovním úrazu a následku\", a proto pokud soudy „v plném rozsahu odmítly odpovědnost žalované za trvající následek, tj. invaliditu žalobkyně\", pak „obě tato rozhodnutí jsou nezákonná, neboť plně zprošťují odpovědnosti zaměstnavatele\". Současně namítala, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně a následnou plnou invaliditou je nesporná a nepochybná, neboť pracovní úraz spočívající v poškození levé ruky výrazně omezil funkční schopnost této končetiny „a to vedlo k přenesení zátěže obou horních končetin\" na pravou ruku, a proto „je pak logické a zákonité\", že dlouhodobé přetěžování pravé ruky „nutně způsobilo po určité době zdravotní problémy této ruky\", po kterých se žalobkyně stala plně pracovně nezpůsobilou. Soudy však „důkazně přecenily závěry znaleckých posudků a fakticky pominuly důkazy stejné důkazní hodnoty, tj. odborná lékařská posouzení\", která „specializovaně a odborně\" zcela vyvrací vliv ostatních onemocnění žalobkyně (diabetes, onkologické onemocnění aj.) na potíže s pravou rukou. Odborná posouzení specializovaných lékařů a lékařských pracoviště jsou přitom podle názoru dovolatelky „podstatně objektivnější než závěry znalců vycházející pouze ze zdravotní dokumentace\", neboť „odborní lékaři jednak dlouhodobě a detailně znají zdravotní stav a jeho vývoj u žalobkyně\" a jednak jsou „z hlediska specializace více povoláni\" posoudit průběh a možný vliv onemocnění, které u žalobkyně léčili či léčí, na její pracovní schopnost. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23.2.1999 č.j. 16 C 2505/93-125 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. února 1999 č.j. 16 C 2505/93-125 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §190 zák. práce, neboť jeho závěr o tom, že žalobkyni požadovaná náhrada nepřísluší proto, že zhoršení jejího zdravotního stavu není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, „popírá v celé své šíři základní právní princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem\".
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §190 zák. práce. Výklad otázky předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jsou pracovní úraz (poškození zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) nebo nemoc z povolání vzniklá za stanovených pracovních podmínek, vznik škody (vznik majetkové újmy v důsledku zhoršení zdravotního stavu zaměstnance) a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a vznikem škody. Uvedené předpoklady odpovědnosti akcentovala soudní praxe již v minulosti (srov. závěry Nejvyššího soudu ČSR Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, na str.98 a násl.) a v poslední době byl uvedený názor vysloven např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 55, a je v současné době jako správný přijímán. V posuzovaném případě soudy z tohoto právního názoru vycházely; dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - že předpokladem přiznání požadované náhrady za ztrátu na výdělku je „existence příčinné souvislosti mezi prac. úrazem (který je v této věci mezi účastníky nesporný) a zhoršením zdravotního stavu žalobkyně po skončení prac. neschopnosti\", bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Žalobkyně v dovolání rovněž vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že zhoršení jejího zdravotního stavu po skončení pracovní neschopnosti (úplná ztráta její pracovní způsobilosti) není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, neboť podle jejího názoru soudy obou stupňů „důkazně přecenily závěry znaleckých posudků a fakticky pominuly důkazy stejné důkazní hodnoty, t.j. odborná lékařská posouzení\". Vzhledem k tomu, že touto námitkou dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nebylo možné k této námitce přihlédnout; podstatou námitky je, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Protože nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale o dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobkyně přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 4.575,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §8 odst.1, §11 odst.1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 4.650,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu