ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2051.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2051/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. N., proti žalovaným 1) Sdružení t. s. a č. Č. r., 2) A. Č. a M. a 3) L. a. asociaci –A. R., za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 248/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999 č.j. 13 Co 89/99-206, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalovanému 1) (Sdružení t. s. a č. Č. r.) nebo žalovanému 2) (A. Č. a M.) nebo žalovanému 3) (L. a. a. –A. R.) uložena povinnost zaplatit mu 1,113.513,80 Kč s 3% úrokem od 14.5.1991 do 14.7.1994, 16% úrokem od 15.7.1994 do 23.10.1994, 17% úrokem od 24.10.1994 do 25.6.1995 a 19% úrokem od 26.6.1998 do zaplacení a od 1.2.1998 mu platit pravidelný měsíční peněžitý důchod 6.081,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1.7.1989 na závodech v J. organizovaných základní organizací S. K. R., jejímž byl členem, utrpěl při plnění úkolů branné výchovy úraz - poškození zdraví, který si způsobil pádem při letu závěsným kluzákem. Protože žalobci „není znám rozsah převodu práv a povinností ze zaniklých organizačních složek S.“ (který podle zákona č. 73/1973 Sb. nese za následky úrazu odpovědnost) na nově vzniklé organizace, přicházejí v úvahu jako odpovědné subjekty všichni výše označení žalovaní. Žalobce proto požadoval, aby mu žalovaný 1), 2) nebo 3) zaplatil na náhradě za bolest 12.789,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 500.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku 289.823,20 Kč a „měsíční rentu“ ve výši 6.081,- Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 51.201,60 Kč, náhradu věcné škody ve výši 1.000,- Kč a věcné škody „v širším slova smyslu“ ve výši 44.200,- Kč, náhradu nákladů za výpomoc v domácnosti ve výši 189.500,- Kč a jednorázové mimořádné odškodnění podle nařízení vlády č. 168/1973 Sb. ve výši 25.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10.9.1996 č.j. 18 C 248/91-109 rozhodl, že „žaloba je co do základu opodstatněná proti 3. žalovanému“, žalobu proti žalovaným 1) a 2) zamítl a vyslovil, že „žalobce a 1. a 2. žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení“ a že „o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. K odvolání žalobce a žalovaného 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.5.1997 č.j. 13 Co 231/97-145 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že o dané věci, která je vzhledem k ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. věcí pracovní, rozhodoval v rozporu s ustanovením §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. samosoudcem namísto v senátě.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 21.4.1998 č.j. 18 C 248/91-178 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že odpovědnost základní organizace S. za škodu způsobenou účastníku branné výchovy úrazem (poškozením zdraví) je ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. dána pouze tehdy, jestliže k úrazu došlo při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, což „je nutné interpretovat tak, že k úrazu by muselo dojít při konkrétně organizované akci, závodu apod.“ Protože z provedených důkazů vyplynulo, že úraz se stal žalobci až po ukončení oficiální akce S. (závodů), že se jednalo „o individuální let žalobce, který podnikl z vlastní iniciativy jako realizaci svého zájmu v létání“ na závěsném kluzáku, který byl jeho majetkem a nikoli majetkem základní organizace S., dospěl k závěru, že základní organizace S. K. R. za úraz žalobce neodpovídá. Nedůvodnost žaloby soud prvního stupně shledal též v nedostatku pasivní legitimace všech žalovaných, neboť „v řízení nebylo prokázáno, že na některého z nich přešlo právní nástupnictví zaniklé ZO S., která měla samostatnou právní subjektivitu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.6.1999 č.j. 13 Co 89/99-206 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovaným 1) S. t. s. a č. Č. r. a 3)L. a.
ci – A. R. a ve výroku o nákladech řízení“, připustil zpětvzetí žaloby proti žalovanému 2) A. Č. a M. a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „státu se nepřiznává náhrada nákladů znalečného“, a vyslovil, že „proti tomuto rozsudku k otázce odpovědnosti za škodu úrazem žalobce je přípustné dovolání“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že u žalovaných 1) a 3) [ohledně žalovaného 2) byla žaloba vzata zpět] nebyla prokázána pasivní věcná legitimace. Zabývaje se dále i přes uvedené zjištění otázkou, „zda v případě úrazu žalobce byly splněny podmínky ustanovení §24 odst. 1 zák. č. 73/1973 Sb.“, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost základní organizace S. K. R. za úraz (poškození zdraví) žalobce není dána, neboť k němu došlo „bez jakékoli souvislosti s plněním úkolů branné výchovy“. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že „posouzení otázky, zda k úrazu žalobce došlo při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, i když šlo vlastně o individuální akci po skončení organizovaného létání“, má zásadní právní význam.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce dovolání. Namítal, že k jeho úrazu došlo při organizované činnosti (létání na závěsných kluzácích) v rámci probíhajícího soustředění pilotů - členů základní organizace S. K. R. Jednalo se o „předem plánovanou, každoroční oficiální akci organizovanou ZO S. K. R.“, jejímž účelem bylo zdokonalení se v létání na závěsných kluzácích; pro létání byly přesně dány podmínky, za kterých mohli piloti létat, byla přesně určena místa startu a místa přistání. Okolnost, že se „úraz stal při organizované činnosti a že je uznán jako pracovní“, přitom - jak dovolatel zdůraznil - vyplývá i z oznámení o škodné události pro bývalou Č. s. p., sepsaného dne 17.11.1989 náčelníkem základní organizace S. K. R., a potvrdili ji i svědci R. K., J. M. a K. Z. K „nepochybně velmi problematické“ otázce pasivní legitimace žalovaných, dovolatel uvedl, že není možné, jak se tomu stalo v daném případě, „aby se odpovědný subjekt v době soudního řízení ztratil, aniž by byla provedena jeho likvidace jako organizační složky S. nebo jeho práva a povinnosti přešla na právního nástupce“; podle jeho názoru „skutečnost, že transformace majetkových vztahů v bývalé společenské organizaci S. je značně neprůhledná, nemůže být přičítána k tíži poškozeného“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadeném výroku“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, jejíž posouzení je pro rozhodnutí věci určující, je přípustnost dovolání založena z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu, který návrhu na vyslovení přípustnost dovolání vyhovět může, ale nemusí, přičemž jeho úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu žádnému přezkoumání.
Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil a která současně musí být pro rozhodnutí věci určující (zásadní, významná); za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. V jiném směru dovolání není přípustné. Podal-li proto účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou právní otázku, než kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), anebo proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu právní otázky, pro jejíž řešení sice odvolací soud dovolání připustil, avšak která není pro posouzení věci určující (zásadní, významná), pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím soudem vymezené přípustnosti dovolání, a proto musí být dovolacím soudem podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku na dvou na sobě nezávislých důvodech (tj. na nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných a na neexistenci jednoho z předpokladů odpovědnosti organizace provádějící brannou výchovu za poškození na zdraví účastníka branné výchovy). Svým rozhodnutím však připustil dovolání pouze pro posouzení „otázky odpovědnosti za škodu, která žalobci úrazem vznikla“, a to v tom smyslu „zda k úrazu žalobce došlo při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, i když šlo vlastně o individuální akci po skončení organizovaného létání“. Protože je nepochybné, že důvodem pro závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku je již samotná neexistence pasivní věcné legitimace žalovaných (ohledně které však odvolací soud dovolání nepřipustil), není vymezená právní otázka pro rozhodnutí dané věci určující, neboť sama okolnost, že jeden z výše uvedených důvodů (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na správnost závěru odvolacího soudu vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č. 17). Za této situace by proto bylo zcela bez významu zabývat se posouzením otázky, pro kterou odvolací soud dovolání připustil, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Protože ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. úvahu o tom, v jakém rozsahu bude rozhodnutí považováno za právně zásadně významné a vymezení otázky, pro kterou bude přípustnost dovolání vyslovena, přenechává pouze odvolacímu soudu, a protože důvod (právní otázka), pro který odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil, není pro posouzení věci z uvedených důvodů určující (zásadní, významný), ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládá.
Vzhledem k tomu, že žalobce sám nenavrhl připuštění dovolání odvolacím soudem, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu