ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2161.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2161/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. C., zastoupeného advokátem, proti žalované S. F. O., s. r. o., zastoupené advokátem, o 24.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 207/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2000, č. j. 11 Co 1237/99-24, takto:
I. Dovolání žalobce do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „částku 69.139,- Kč (tj. 24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996, částku 8.718,- Kč jako náklady předcházejícího řízení)\", se odmítá, jinak se dovolání žalobce zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 24.400,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 2. 1. 1996 do zaplacení, soudní poplatek 2.784,- Kč, jakož i náklady předchozích řízení celkem 8.718,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 1998, č. j. 22 E 1666/97-3, byl nařízen proti povinnému P. O., k uspokojení pohledávky žalobce „ve výši 24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.814,- Kč + 488,- Kč + 1.525,- Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 366,- Kč + 1.525,- Kč\" výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou má povinný za F. K. O., s. r. o. (dřívější název žalované) z důvodu nedoplatku smlouvy o činnosti tiskového mluvčího, s tím, že soud zakázal dlužníku povinného, aby povinnému platil. Dlužník povinného (zde žalovaná) však v měsíci únoru, březnu a dubnu 1998 P. O. z titulu smlouvy o činnosti tiskového mluvčího zaplatil. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přitom nabylo právní moci dne 24. 2. 1998.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. 8 C 207/98-13, žalobě vyhověl a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na nákladech řízení 5.678,- Kč „na účet\" advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaném Okresním soudem v Opavě dne 14. 1. 1998 pod č. j. 22 E 1666/97-3, byla řádně individualizována pohledávka, kterou měl dlužník povinného (žalovaná) namísto povinnému vyplatit žalobci. Protože ale žalovaná namísto žalobci uhradila pohledávku ze smlouvy nazvané „Smlouva o obchodním zastoupení\" povinnému, vznikl žalobci proti žalované nárok na zaplacení žalovaných částek.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, č. j. 11 Co 1237/99-24, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „částku 69.139,- Kč (tj. 24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996, částku 8.718,- Kč jako náklady předcházejícího řízení)\", že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok ve výši 1% denně z částky 24.400,- Kč od 30. 5. 1996 nadále, zamítl a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.678,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku „na účet\" advokáta, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze zjištění učiněných soudem prvního stupně (která jako věcně správná v celém rozsahu přejal) dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila povinnost uloženou jí usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 1998, č. j. 22 E 1666/97-3, a proto se žalobce důvodně domáhá podle ustanovení §315 o. s. ř. po žalované vlastním jménem zaplacení pohledávky. Žalobce však nemá nárok na vyplacení celé pohledávky, kterou měl vůči povinnému, ale pouze na vyplacení té její části, která se rovná pohledávce povinného proti žalované (jež byla nařízeným výkonem rozhodnutí postižena). Protože povinný měl v období po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky vůči žalované právo na vyplacení celkem 69.139,- Kč (tato částka mu byla také vyplacena, ač měla být vyplacena v důsledku nařízeného výkonu rozhodnutí žalobci), odvolací soud pouze v tomto rozsahu shledal žalobu důvodnou; v rozsahu, který tuto částku přesahoval, žalobu zamítl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud věc nesprávně posuzoval, neboť „ta měla být po právní stránce posouzena z hlediska ustanovení §314 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř., kdy se pohledávka stala splatnou\". Je přesvědčen, že prokázal, že mu proti žalované vznikl nárok na zaplacení žalovaných částek. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo z části podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, a že ve zbytku není opodstatněné.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 24.400,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 2. 1. 1996 do zaplacení tak, že žalobci přiznal „částku 69.139,- Kč (tj. 24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996, částku 8.718,- Kč jako náklady předcházejícího řízení)\" a žalobu na zaplacení 1% úroku denně z částky 24.400,- Kč od 30. 5. 1996 nadále zamítl. Za této situace, kdy soudy obou stupňů považovaly nárok žalobce na zaplacení částky 69.139,- Kč za důvodný a kdy rozdílně posoudily pouze otázku, jak je tato částka definována (24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996 a částka 8.718,- Kč), je zřejmé, že ve skutečnosti odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen v tom rozsahu, v jakém žalobu zamítl. Požadavek žalobce na přisouzení částky 69.139,- Kč (24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996 a částka 8.718,- Kč) posoudil odvolací soud shodně jako soud prvního stupně.
Tím, že odvolací soud v uvedeném výroku fakticky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevznikla žalobci na jeho právech žádná újma, neboť se jeho postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo. Žalobce - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo žalobě ohledně částky 69.139,- Kč (24.400,- Kč s 1% úrokem denně od 2. 1. 1996 do 29. 5. 1996 a částka 8.718,- Kč) vyhověno, bylo dovolacím soudem změněno nebo zrušeno.
Za tohoto stavu je nepochybné, že dovolání bylo v této části podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Dovolání žalobce proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
V důsledku rozštěpení žalobcem uplatněného nároku rozhodnutím odvolacího soudu je z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné jen ve vztahu k měnící (zamítavé) části rozsudku odvolacího soudu, neboť přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
S názorem dovolatele, že odvolací soud nepostupoval ve věci správně, neboť žalobce prokázal, že mu proti žalované vznikl nárok na zaplacení všech žalovaných částek, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §314 odst. 1 o. s. ř. jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného. Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou.
Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkon povinného smír ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému (§315 odst. 1 o. s. ř.).
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu zákon svěřuje - jak plyne z ustanovení §314 odst. 1 o. s. ř. -dlužníku povinného. K tomu, aby bylo zajištěno, že dlužník povinného bude při provádění tohoto výkonu rozhodnutí postupovat v souladu se zákonem, zakládá se v ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř. nárok oprávněného na odškodnění újmy, kterou by mohl utrpět tím, že mu vymáhaná pohledávka nebude uhrazena jen v důsledku nesprávného postupu dlužníka povinného při provádění výkonu rozhodnutí.
Nárok podle ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř. vzniká oprávněnému tehdy, jestliže dlužník povinného postupoval při provádění výkonu rozhodnutí v rozporu s ustanovením §314 odst. 1 o. s. ř. a jestliže oprávněnému nebyla vymáhaná pohledávka uhrazena.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 1998, č. j. 22 E 1666/97-3, jež nabylo právní moci dne 24. 2. 1998, byl na návrh žalobce podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. Ro 1107/96, nařízen proti povinnému P. O., k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 24.400,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši celkem 6.827,- Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí celkem 1.891,- Kč, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného vůči žalované z důvodu nedoplatku smlouvy o činnosti tiskového mluvčího. Zároveň soud dlužníku povinného (zde žalované) zakázal, aby povinnému platil. Dlužník povinného (zde žalovaná) na základě Smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 19. 6. 1995 povinnému P. O. zaplatil dne 13. 2. 1998 částku 27.969,- Kč, dne 18. 3. 1998 částku 16.370,- Kč a dne 8. 4. 1998 částku 24.800,- Kč, celkem 69.139,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaná (dlužník povinného P. O.) postupovala v rozporu s ustanovením §314 odst. 1 věty druhé o. s. ř., neboť v rozporu se zákazem soudu poté, co jí bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí - 3. 2. 1998, vyplatila povinnému P. O. pohledávku, kterou vůči ní povinný měl, a rovněž v rozporu s tímtéž ustanovením poté, co byla vyrozuměna o tom, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, neodeslala oprávněnému dluh, který měla plnit povinnému. Žalobci tak vzniklo ve smyslu ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř. právo, aby se vlastním jménem na dlužníkovi povinného (zde žalované) domáhal vyplacení pohledávky, kterou měl povinný vůči žalované.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobce v projednávané věci nesprávně zaměňuje pohledávku, kterou měl za povinným, s pohledávkou, kterou měl povinný (jako věřitel) za žalovanou. Při posuzování důvodnosti poddlužnické žaloby podle ustanovení §315 o. s. ř. je nepodstatné, o jak velkou pohledávku oprávněného vůči povinnému se v řízení o výkon rozhodnutí jednalo. Podstatné je, jakou pohledávku měl povinný vůči svému dlužníkovi (zde žalované), neboť přikázáním právě této pohledávky byl výkon rozhodnutí k uspokojení oprávněného veden. Pouze z porušení povinnosti dlužníkem povinného (zde žalovanou) ve vztahu k pohledávce povinného (zde P. O.) vůči jeho dlužníku [nikoli ve vztahu k pohledávce oprávněného (zde žalobce) za povinným] lze vyvozovat důsledky předpokládané ustanovením §315 o. s. ř. Odvolací soud tedy postupoval správně, jestliže přihlížel k porušení povinnosti žalovanou jen v tom rozsahu, v jakém měla žalovaná dluh vůči povinnému (P. O.), a naproti tomu nepřihlížel k tomu, jak velkou pohledávku měl vůči povinnému oprávněný.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalobce má nárok jen na plnění v rozsahu, v jakém měl povinný P. O. pohledávku za F. K. O., s. r. o. - nyní žalovanou S. F. O., s. r. o. Proto dovolací soud dovolání žalobce v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. ).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §151 odst. l věty prv-ní o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu