ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2359.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2359/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. K., B) I. K. proti žalovanému P. W., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 169/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2000 č. j. 16 Co 781/97-73, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky \"nemovitostí v K., a to rodinného domku čp. 75 se st. pl. č. 43 o vým. 354 m2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na listě vlastnictví č. 668 pro obec K., katastrální území K.\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že na základě jednání s M. Ú., který jim přislíbil zajištění zájemců o úplatné zastavení nemovitostí, zastavili uvedené nemovitosti dne 31. 7. 1996 ve prospěch J. R. V listopadu 1996 žalobci zjistili, že byl u Katastrálního úřadu v J. proveden \"vklad kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996\", kterou měli uvedené nemovitosti prodat žalovanému. Žalobci mají za to, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 je neplatný právní úkon, neboť nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, žalobci jej učinili v omylu a \"samotný obsah i účel kupní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy\".
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 8. 1997 č. j. 8 C 169/97-59 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení 11.350,- Kč, že advokátce se přiznává odměna ve výši 33.600,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 33.900,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci své nemovitosti, které nabyli podle kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1989, prodali kupní smlouvou ze dne 31. 7. 1996 žalovanému a že tato kupní smlouva je - aniž by bylo třeba řešit rozporné údaje účastníků o okolnostech jejího uzavření - neplatným právním úkonem. Podle tvrzení žalovaného bylo úmyslem účastníků uzavřít kupní smlouvu \"s podmínkou odkládací ve smyslu ust. §36 odst. 1,2 o. z.\", kterou mělo být \"případné nesplnění povinností J. R. zaplatit dluh žalovanému\"; protože kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 - jak vyplývá z jejího znění - žádnou podmínku neobsahuje, jedná se o právní úkon, který \"trpí nedostatkem vůle - účastníci neměli v úmyslu uzavřít smlouvu v této podobě\" a který je proto podle ustanovení §37 odst.1 obč. zák. neplatný. Žalobci podle svého tvrzení neměli v úmyslu kupní smlouvu o prodeji nemovitostí uzavřít a podepsali ji v domnění, že podepisují \"další vyhotovení smlouvy o zřízení zástavního práva\"; takto \"uzavřenou smlouvu je třeba hodnotit jako jejich omyl v obsahu smlouvy\", a proto jde ve smyslu ustanovení §40a a §49a obč. zák. o neplatný právní úkon. Další důvod neplatnosti spočívá podle názoru soudu prvního stupně v tom, že \"zástavní smlouvu, tak jak byla v souvislosti se smlouvou kupní uzavřena, lze považovat za smlouvu fakticky uzavřenou s doložkou o propadnutí zástavy\". Protože kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 je neplatným právním úkonem a protože žalobci nepozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem \"jiným způsobem\", jsou nadále vlastníky těchto nemovitostí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 5. 2000 č. j. 16 Co 781/97-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"s tím, že náklady státu je žalovaný povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě\", a rozhodl, že advokátce se přiznává odměna ve výši 22.400,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2.025,- Kč a že žalovaný je povinen nahradit České republice \"na účet Okresního soudu v Jihlavě\" na nákladech odvolacího řízení 24.425,- Kč. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně zjistil, že podle smlouvy o půjčce ze dne 31. 7. 1996 půjčil žalovaný J. R. částku 223.000,- Kč, kterou se mu zavázala vrátit ve splátkách (částku 20.800,- Kč do 2. 9. 1996, dalších 20.800,- Kč do 1. 10. 1996 a 181.400,- Kč do 1. 11. 1996), že k zajištění této pohledávky žalobci zástavní smlouvou ze dne 31. 7. 1996 zřídili ke svým nemovitostem zástavní právo a že dne 31. 7. 1996 rovněž byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena kupní smlouva, podle které žalobci prodali předmětné nemovitosti žalovanému za 700.000,- Kč. V zástavní smlouvě bylo mimo jiné sjednáno, že \"pokud nebude dlužná částka v dohodnutém termínu uhrazena, přechází zastavený majetek do vlastnictví věřitele, tedy žalovaného, a to na základě příslušné kupní smlouvy, která tak nabývá účinnosti\", a v kupní smlouvě bylo též uvedeno, že \"kupní cena 700.000,- Kč byla prodávajícímu zaplacena při podpisu smlouvy\". Z uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že účastníci \"si byli plně vědomi, čeho chtějí uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva a kupní smlouvy dosáhnout\", a že kupní smlouva uzavřená \"v návaznosti\" na smlouvu o půjčce a na smlouvu o zřízení zástavního práva představovala přímé propadnutí zástavy do vlastnictví žalovaného v případě nesplnění dluhu. Vzhledem k tomu, že ustanovení §151a obč. zák. neumožňuje přímé propadnutí zástavy, je kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť jejím účelem bylo \"obejít zákonem přesně stanovený režim zástavního práva\". O návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nerozhodl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu vychází \"z jednostranného pohledu na důvod uzavření kupní smlouvy jako dalšího zajišťovacího institutu vrácení půjčených peněz\". I když motivem postupu žalovaného skutečně bylo \"zjednodušení situace\", šlo o \"alternativní řešení\", které mu ponechávalo na výběr, zda bude postupovat \"v režimu zástavního práva\" nebo zda se rozhodne pro koupi předmětných nemovitostí. Rozhodnutí žalovaného koupit nemovitosti nemělo žádnou souvislost se zástavní smlouvou a realizací propadné zástavy; to, že žalobcům \"doplatil\" kupní cenu, vylučuje úmysl uspokojit se ze zástavy a svědčí o jeho vůli nemovitosti koupit. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen \"o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nejen tehdy, jestliže návrh ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nebo usnesení zamítne, ale i v případě, že o tomto návrhu v rozporu se zákonem vůbec nerozhodne.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 o. s. ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o. s. ř.
Podle ustanovení §239 odst.2 o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě soudy zjištěno, že podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 31. 7. 1996 žalovaný poskytl J. R. půjčku ve výši 223.000,- Kč, kterou se mu zavázala vrátit ve splátkách, a to částku 20.800,- Kč do 2. 9. 1996, částku 20.800,- Kč do 1. 10. 1996 a částku 181.400,- Kč do 1. 11. 1996, a že k zajištění této pohledávky dali žalobci do zástavy své nemovitosti - \"objekt bydlení čp. 75 se stavební plochou p.č. 43 o výměře 354 m2, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu J. na LV č. 668, obec K., k.ú. K.\"; v čl. II bodu 2 této smlouvy bylo sjednáno, že nebude-li dlužná částka v dohodnutém termínu uhrazena, přechází zastavený majetek do vlastnictví věřitele, a to na základě \"příslušné kupní smlouvy, která tak nabývá účinnosti\" a že \"toto\" se vztahuje i na neuhrazení jednotlivé splátky\". Vklad zástavního práva podle této smlouvy byl povolen Katastrálním úřadem v J. pod č.j. V2 2128/96 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 31. 7. 1996. Dne 31. 7. 1996 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle které žalobci prodali žalovanému uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč; v čl. III této smlouvy je uvedeno, že kupní cena ve výši 700.000,- Kč byla splacena při podpisu smlouvy, což smluvní strany \"potvrzují svými vlastnoručními podpisy\". Vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl povolen Katastrálním úřadem v J. pod sp. zn. V11 2130/96 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 20. 11. 1996.
Z uvedených zjištění a na základě dalších výsledků dokazování odvolací soud dovodil (učinil skutkový závěr), že účelem kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným a že skutečným účelem této smlouvy bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného na úhradu jeho pohledávky za J. R., jak to stanovil pro případ jejího včasného neuhrazení čl. II bod 2 smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 31. 7. 1996.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu především významné posouzení, jaký má vliv na platnost kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996 účel, ke kterému měla sloužit.
Výklad této právní otázky se v judikatuře již ustálil. Byl přijat právní názor, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Zástavní právo totiž slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst.1 a §151f obč. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §553 odst.1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod práva žalobců (zástavních dlužníků), na základě kterého by se žalovaný (věřitel) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. I po uzavření smlouvy zůstali žalobci vlastníky předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na žalovaného tím, že J. R. svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu, resp. jediné splátky na úhradu dluhu). Takové ujednání představuje podle svého obsahu a smyslu tzv. propadnou zástavu.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá v tomto směru po právní stránce zásadní právní význam a že proto proti němu není podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. dovolání přípustné.
Námitkami dovolatele, že měl vůli předmětné nemovitosti koupit (a že tu tedy nebyla souvislost se zástavní smlouvou a ani s realizací propadné zástavy) a že žalobcům \"doplatil\" kupní cenu, se dovolací soud nemohl zabývat. Tyto námitky, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňují. K uvedeným námitkám lze jen dodat, že skutečný účel kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996 bez pochybností vyplývá z čl. II bodu 2 smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 31. 7. 1996 a potvrzuje jej postup žalovaného při vkladu vlastnického práva podle této smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. července 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu