ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2371.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2371/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po A. Z., za účasti A) L. B., B) J. Z. a C) I. Z., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 D 448/94, o dovolání Ivana Zacha proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1998 č.j. 24 Co 357/98-108, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo zahájeno řízení o dědictví po A. Z., zemřelé dne 10.3.1994. Provedením úkonů v řízení o dědictví obvodní soud pověřil podle ustanovení §38 o.s.ř. notářku M. Ch. a poté, co byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17.9.1996 č.j. 3 D 448/94-63 z projednávání věci vyloučena, notářku JUDr. I. F.
Po projednání dědictví Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 17.7.1998 č.j. 3 D 448/94-98 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky ve výši 17.736,10 Kč, výši dluhů částkou 5.466,40 Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 12.269,70 Kč, potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů zákonným dědicům tak, že každý z nich nabyl "1/3 hotovosti deponované Léčebnou pro dlouhodobě nemocné, FN K. V., P.", tj. částku 5.912,10 Kč, a "1/3 bezcenných osobních svršků zůstavitelky", a rozhodl, že odměna notářky JUDr. I. F. za úkony, které provedla jako soudní komisařka, se stanoví ve výši 500,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 55,- Kč a že na úhradu celkové částky 555,- Kč je povinen každý z dědiců notářce JUDr. I. F. zaplatit 185,- Kč do 10 dnů od právní moci usnesení. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že "k dědictví byly ze zákona rovným dílem povolány pozůstalé děti jakožto dědici I. dědické skupiny", které dědictví neodmítly. Protože mezi dědici nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdil dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů.
Odvolání I. Z. proti tomuto usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1998 č.j. 24 Co 357/98-108 podle ustanovení §218 odst. 1 písm.a) o.s.ř. odmítl. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že usnesení soudu prvního stupně, doručované zástupkyni I. Z. L. H., bylo po bezvýsledném pokusu o opětovné doručení uloženo na poště dne 31.7.1998 a ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. se považuje za doručené dnem 3.8.1998. Protože patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dne 18.8.1998 a protože odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno osobně u soudu dne 4.9.1998, je odvolání opožděné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal I. Z. dovolání. Namítá, že jeho zástupkyně L. H. se v době doručování usnesení soudu prvního stupně "nalézala ve Švýcarské konfederaci", že neměla možnost zásilku vyzvednout a že fikce náhradního doručení proto nemohla být "realizována". K prokázaní důvodů dovolání navrhl, aby byla vyslechnuta L. H., popř. vyžádáno předložení jejího čestného prohlášení, a aby byla vyžádána "zpráva orgánů Policie Švýcarské konfederace ohledně pobytu, resp. vstupu a výstupu p. L. H. z uvedeného státu". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do patnácti dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení usnesení o dědictví se doručuje do vlastních rukou (srov. §175a odst. 3 o.s.ř.) účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům (srov. §167 odst. 2 a §158 odst. 2 o.s.ř.); má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se pouze tomuto zástupci (srov. §49 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, z ustanovení §47 odst.2 o.s.ř. vyplývá, že písemnost mu může být doručena uložením na poště nebo u orgánu obce jen tehdy, jestliže se v místě doručování zdržuje; z tohoto hlediska je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátu písemnost doručit (kdy jej nezastihl) a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle záznamů uvedených na doručence byla zásilka obsahující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17.7.1998 č.j. 3 D 448/94-98 doručována zástupkyni I. Z. L. H. dne 30.7.1998 na adresu jejího bydliště. Adresátka však nebyla v místě doručování zastižena, a proto ji doručovatel uvědomil, že jí zásilku přijde znovu doručit dne 31.7.1998. Protože ani dne 31.7.1998 nebyla L. H. v místě doručování zastižena, uložil v tento den doručovatel zásilku na poště a adresátku o tom vyrozuměl.
Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejné listiny. Platí proto (srov. §134 o.s.ř.), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Dovolatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně nebylo jeho tehdejší zástupkyni L. H. ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty třetí o.s.ř. doručeno, neboť v době doručování (tj. dne 30.7.1998) se nezdržovala v místě doručování (tj. v místě svého bydliště), ale že pobývala ve Švýcarsku. Vzhledem k tomu, že tím zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence o doručení usnesení soudu prvního stupně L. H., je v řízení povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - pomocí důkazů svá tvrzení v tomto směru prokázat.
Libuše Housková, ačkoliv v listině ze dne 25.11.1999 předložené soudu prvního stupně prohlásila, že "koncem července 1998 a srpen 1998, v době zastupování pana I. Z." byla na dovolené Švýcarsku, ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 21.9.2000 nebyla schopna s určitostí uvést, zda se dne 30.7.1998 zdržovala v místě bydliště anebo byla na dovolené, a ani údaje v tomto směru jakkoliv doložit. Výpověď L. H. proto nelze hodnotit tak, že by bez pochybností prokazovala, že se L. H. dne 30.7.1998 v místě doručování nezdržovala. Vzhledem k tomu, že blíže nespecifikovaný důkaz "zprávou Policie Švýcarské konfederace ohledně pobytu, resp. vstupu a výstupu p. L. H." ve Švýcarsku, navržený dovolatelem, zjevně není způsobilý tvrzení dovolatele prokázat a že provedení dalších důkazů dovolatel nenavrhnul, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatel v řízení neprokázal nepravdivost údajů uvedených na doručence o doručení usnesení soudu prvního stupně tehdejší zástupkyni dovolatele L. H.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání I. Z. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. února 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková