ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2406.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2406/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce I. S. proti žalovanému K. D., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 100/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2000, č.j. 19 Co 1630/2000-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, č.j. 11 C 100/99-65, určil, že „darovací smlouva uzavřená dne 12. 4. 1999 mezi M. D. a odpůrcem K. D. ohledně ideální poloviny nemovitostí zapsaných v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. 648, a to objektu bydlení č. p. 40 a 41 a parcel č. 37/1, č. 37/2, č. 38, č. 211 a č. 212 v k. ú. H. V.\", je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 7. 1. 1999 převedl svůj podíl ve společnosti s ručením omezeným V. za 750.000,- Kč M. D., který se zavázal uvedenou částku (zajištěnou směnkami vystavenými nabyvatelem podílu) žalobci zaplatit ve dvou splátkách (400.000,- Kč do 21. 1. 1999, 350.000,- Kč do 31. 5. 1999). M. D. dluh nezaplatil a dne 12. 4. 1999 uzavřel darovací smlouvu, jíž na svého otce (žalovaného) převedl ideální 1/2 shora uvedených nemovitostí (Katastrální úřad v Č. povolil vklad práva rozhodnutím č.j. V12-1779/99 s účinky vkladu ke dni 14. 4. 1999). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. 12 Cm 509/99 (který nabyl právní moci 2. 9. 1999), resp. rozsudkem pro uznání ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 12 Cm 749/99 (který nabyl právní moci 14. 9. 1999), uložil M. D. povinnost žalobci zaplatit částku 400.000,- Kč s příslušenstvím, resp. částku 350.000,- Kč s příslušenstvím, vždy do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Protože darovací smlouva uspokojení žalobcovy pohledávky, která v době rozhodování byla již vymahatelnou, zkracuje a jelikož se žalovanému - jako osobě dlužníku žalobce blízké - nepodařilo prokázat, že úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat (naopak z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření darovací smlouvy věděl, že jeho syn dluží žalobci peněžní částky, i když nevěděl přesně jejich výši), soud prvního stupně shledal předpoklady pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu ve smyslu §42a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), splněny. Tvrzení žalovaného, že darováním podílu nemovitostí byl „vypořádán\" dluh jeho syna ve výši 1.600.000,- Kč, které mu žalovaný postupně v roce 1997 a 1998 půjčil, soud prvního stupně nepřijal, když - po provedeném dokazování - skutkově uzavřel, že „nebylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, že by v minulosti půjčoval odpůrce svému synovi ... jakékoli finanční částky\".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 7. 2000, č.j. 19 Co 1630/2000-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že dovolání proti rozsudku se nepřipouští. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že žalobce je aktivně věcně legitimován (jeho pohledávka za dlužníkem se stala vymahatelnou sice až po uzavření darovací smlouvy, ale do rozhodnutí soudu o věci samé), že smlouvou o darování podílu nemovitostí žalovanému M. D. (dlužník žalobce) zkrátil uspokojení žalobcovy vymahatelné (tj. vykonatelné) pohledávky, přičemž žalovaný - na němž ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. spočívá důkazní břemeno - neprokázal, že úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti nemohl poznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním. Soudům obou stupňů vytýká, že se „dostatečně nevypořádaly s otázkou vzniku dluhů mezi odpůrcem a jeho synem\", které vznikaly v období roku 1997 do poloviny roku 1998 a byly prokázány provedenými důkazy (čestnými prohlášeními M. D. z 14. 9. 1998 a 12. 4. 1999). M. D. se zadlužoval postupně a nelze si - argumentuje dovolatel - představit, že by mezi otcem a synem byly sepisovány jakékoli smlouvy o půjčce, když tito žili v naprosto normálním vztahu. V následném období, však M. D. dovolateli peníze nevracel, zásadním způsobem změnil styl svého života, jeho podnikatelské aktivity byly nulové a žalovaný (spolu s manželkou) tak neměl žádný příslib do budoucna, že vypůjčené peníze vrátí. Jediným majetkem M. D. byly předmětné nemovitosti, které darovací smlouvou převedl na žalovaného, aby své dluhy vůči němu takto kompenzoval. Dovolatel se domnívá, že v dané věci je třeba přihlížet k čestnému prohlášení ze dne 12. 4. 1999, kde je tvrzeno, že veškeré dluhy syna vůči němu byly vypořádány, a rovněž, že uzavření darovací smlouvy mělo za účel snížení daňového poplatku. Dluh měl být splacen do 31. prosince 1999, když tato lhůta byla lhůtou krajní, a neomezovala dlužníka, aby své závazky splnil dříve. Dluh M. D. vůči žalovanému vznikl již v průběhu roku 1997 do poloviny roku 1998, přičemž dluh M. D. vůči žalobci vznikl až na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 7. 1. 1999 (odtud pak žalovaný dovozuje, že kdyby M. D. plnil žalobci dříve než jemu, dopustil by se trestného činu zvýhodňování věřitele). Navíc žalobce o dlužných částkách, které půjčoval žalovaný svému synovi, věděl. Dovolatel je přesvědčen, že v žádném případě nejednal s úmyslem zkrátit věřitele, postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť jako věřitel byl první mezi ostatními věřiteli, a tuto okolnost také prokázal. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.\" (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237 odst. 1, §238 a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v dané věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, protože rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nebyl odvolacím soudem změněn, nýbrž potvrzen, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť potvrzen byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nezaložil, nelze o ní uvažovat ani z pohledu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., na něž dovolatel výslovně odkazuje.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. činnosti, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění /skutkové podstaty/, jaká mají účastníci práva a povinnosti). Odtud současně plyne, že jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují.
V projednávané věci žalovaný při odvolacím jednání dne 18. 7. 2000 navrhl, aby odvolací soud - v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně - vyslovil přípustnost dovolání, „a to k otázce neúčinnosti uzavřené smlouvy tak, jak o tom rozhodl okresní soud, a také v tom smyslu, zda opačný postup by nebyl trestným činem ze strany syna odpůrce podle §256 a) trestního zákona\". Odvolací soud výrokem svého rozsudku tomuto návrhu nevyhověl (vyslovil, že se dovolání nepřipouští).
Z obsahu dovolání se podává, že jeho podstatou je nesouhlas se skutkovým zjištěním, k němuž soud prvního stupně hodnocením provedených důkazů dospěl, a které odvolací soud převzal, tj. zjištěním o neprůkaznosti zadluženosti M. D. ve vztahu k žalovanému (dovolatel - na rozdíl od odvolacího soudu - má za to, že z čestných prohlášení M. D. z 14. 9. 1998 a z 12. 4. 1999 existence dluhu v celkové výši 1.600.000,- Kč vyplývá). Další úvahy, týkající se účelu darovací smlouvy („započtení\" hodnoty darovaných nemovitostí, resp. podílu na nich, na pohledávku žalovaného), časové posloupnosti vzniku pohledávek žalobce a žalovaného vůči M. D. a z toho plynoucích důsledků a absence úmyslu žalovaného poškodit žalobce jako dalšího - v pořadí druhého - věřitele M. D., pak dovolatel buduje na bázi toho, že jeho pohledávka za M. D. v uvedené výši byla prokázána.
Dovolatel tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. v dovolání neuplatnil (nenamítl, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo že aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry). Při současném vyloučení možnosti prověřit správnost rozsudku odvolacího soudu v intencích dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), lze uzavřít, že přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu druhou (per analogiam) o.s.ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo; žalobci - zastoupenému advokátem - by náhrada nákladů za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) příslušela jen za podmínky, že náklad byl potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se svým obsahem nedotýká otázky (tj. přípustnosti dovolání), jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení rozhodné. Této procesní situaci pak odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu