ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2476.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2476/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce JUDr. J. K. proti žalované S. fakultě Č., o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 123/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 1999, č. j. 19 Co 101/99 – 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že má od 13. 4. 1995, kdy se stal osobou se změněnou pracovní schopností, právo zavazující žalovanou zaměstnávat jej v pracovním poměru na dobu neurčitou v postavení a za podmínek vyplývajících z pracovní smlouvy z 10. 9. 1994.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č. j. 8 C 123/97 – 36, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva. Konstatoval, že odviselo od úvahy žalované, zda vyhlásí konkursní řízení a zda se žalobcem po skončení jeho pracovního poměru sjednaného na dobu určitou uzavře novou pracovní smlouvu či nikoliv.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 1999 č. j. 19 Co 101/99 – 50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť toto určení není způsobilé změnit jeho právní postavení, tedy nelze jím dosáhnout obnovy původního pracovněprávního vztahu žalobce a stejně tak není způsobilé založit pro žalobce nový pracovněprávní poměr.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje jednak z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dále pak z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť mu byla „v průběhu řízení vinou průtahů odňata možnost projednat věc před soudem\". Pokud jde o právní posouzení věci, je žalobce nadále přesvědčen, že požadované určení vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi ním a žalovanou a předejde se tak dalším žalobám na plnění; rozhodnutí odvolacího soudu totiž odepřelo žalobci právní základ pro následné požadavky, např. na náhradu škody. Za nesprávný považuje žalobce rovněž názor soudu o „časové dimenzi právní naléhavosti\" požadovaného určení a vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na v pořadí druhou změnu žalobního petitu, učiněnou v rámci podaného odvolání, neboť právě tímto podáním hodlal žalobce „uchovat podstatu své žaloby\" za situace, kdy jeho pracovní poměr již zanikl. Srozuměn není žalobce ani s tím, že odvolací soud se nevypořádal „s rozhodnými legislativními souvislostmi interpretace vztahu mezi zákonem č. 216/1993 Sb. a ustanovením §30 odst. 2 písm. d/ zákoníku práce na pozadí práva zakotveného v ustanovení článku 29 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a svým rozhodnutím v podstatě legalizoval odepření práva na soud dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\"; v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jenž byl přijat deset měsíců po skončení pracovního poměru žalobce a „nahradil protiústavní situaci, která nastala účinností zákona č. 216/1993 Sb.\". Vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spatřuje žalobce v průtazích v řízení. Namítá, že žalobu, jíž se domáhal určení, „že má právo, aby s ním žalovaná, jakožto s osobou se změněnou pracovní schopností uzavřela smlouvu na dobu neurčitou, a to nejpozději do třiceti dní před uplynutím jeho pracovní smlouvy z 10. 9. 1994\", podal k soudu více než pět měsíců před uplynutím doby, na niž byl jeho pracovní poměr sjednán, soud ji však projednal při jediném ústním jednání až třináct měsíců po té, co tento pracovní poměr podle pracovní smlouvy skončil. Z iniciativy soudu prvního stupně žalobce žalobní petit po uplynutí doby platnosti pracovní smlouvy aktualizoval tak, že vypustil zmínku o termínu ukončení pracovní smlouvy, což bylo soudem akceptováno bez poučení, že se tím „ztrácí charakter žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř.\". Protože se odvolací soud ztotožnil s uvedeným postupem soudu prvního stupně, „legalizoval bezdůvodné průtahy v řízení, vedoucí ke ztrátě naléhavého právního zájmu na určení práva\". Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná s přesvědčením, že žalobci nebyla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §238 a §239 o. s. ř.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně - jako je tomu v dané věci - připouští občanský soudní řád dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich je dovolání přípustné za situace, kdy za podmínek stanovených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil na návrh nebo bez návrhu podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž by ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Ve třetím případě je podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže odvolací soud - při splnění dalších předpokladů uvedených v tomto ustanovení - nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nenavrhl-li v posuzovaném případě žalobce, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uvažována - jak dovolatel požaduje - ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za této situace by dovolání mohlo být přípustné jedině z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže je dán některý z důvodů v něm taxativně uvedených; přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není však založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad v tomto ustanovení uvedených, nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání tvrzeny nebyly a z obsahu spisu ani nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání v posuzovaném případě rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou v dovolání poukazuje dovolatel (v průběhu řízení mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem tím, že „odvolacím soudem legalizované neodůvodněné průtahy soudního jednání\" zapříčinily „zmeškání časového předpokladu prokázání právní naléhavosti určovací žaloby\").
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Nejde-li o případy, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Průtahy řízení, k nimž podle žalobce mělo dojít tím, že soud prvého stupně projednal jeho žalobu podanou dne 22. 4. 1997 až dne 17. 11. 1998, a v jejichž důsledku měl žalobce ztratit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nelze mít za vadu způsobující zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Postupem soudu v občanskoprávním řízení je totiž třeba rozumět činnost, kterou soud naplňuje svou pravomoc k projednávání a rozhodování věcí vymezených ustanovením §7 o. s. ř.; jde tedy o aktivní činnost soudu, která by měla mít oporu v určitých ustanoveních občanského soudního řádu. Do rámce této činnosti soudu patří i opomenutí, k němuž při činnosti soudu může dojít a které může představovat odnětí možnosti jednat před soudem (například při nařizování jednání či roku soud opomene předvolat osobu, která má právo být přítomna, nebo v průběhu jednání neumožní účastníku řízení uskutečnit některé z jeho práv, která jsou mu občanským soudním řádem dána, apod.). Naproti tomu průtahy v řízení, jimiž se obvykle rozumí nedůvodná nečinnost soudu po nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy soud nečiní žádné úkony, nelze - logicky vzato - považovat za vadný postup soudu, který by naplňoval hypotézu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z hledisek ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za dva úkony právní služby po 1.000,- Kč (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání) a ve dvou paušálních částkách hotových výdajů po 75,- Kč, tj. celkem náklady ve výši 2.150,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. a/ a k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; podle ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu