ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.249.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 249/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. S. proti žalované E. A., spol. s r.o., o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 93/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000 č.j. 16 Co 343/2000-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.5.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že \"v rámci reorganizačních a racionalizačních opatření\" se u žalované s platností od 1.6.1998 zrušila funkce vedoucího prodejního skladu nábytku v P. - K., kterou žalobce doposud zastával, a že nemá možnost nabídnout žalobci \"podobnou činnost\".
Žalobce se domáhal určení, že tato výpověď je neplatná. Podle jeho názoru je výpověď \"nedůvodná a zcela účelová\". Žalobci, i když současně s funkcí vedoucího prodejního skladu vykonával i funkci jednatele společnosti, není známo, že by příslušný orgán společnosti rozhodl o jakýchkoliv reorganizačních a racionalizačních opatřeních a o zrušení jeho funkce. Po podání výpovědi navíc byla na jeho místo přijata jiná zaměstnankyně, která vykonává stejnou činnost, jakou vykonával žalobce.
Žalovaná namítala, že o reorganizačních a racionalizačních opatřeních ve společnosti rozhodl její ředitel E. Š. a že reorganizační změna, která vedla ke zrušení žalobcem zastávané funkce, byla vyvolána nezbytností \"racionalizačních - úsporných opatření\". Namísto funkce vedoucího skladu byla zřízena \"nová kombinovaná funkce personální referentka + prodavačka\", na kterou byla od 1.6.1998 přijata nová zaměstnankyně.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3.6.1999 č.j. 22 C 93/98-37 určil, že \"výpověď z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 daná žalobci žalovanou je platná\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů dovodil, že výpověď byla žalobci řádně doručena, že výpovědní důvod (zrušení funkce vedoucího prodejního skladu nábytku) byl naplněn a že žalovaná nedisponovala žádným volným místem, které by žalobci mohla před podáním výpovědi nabídnout. O organizačních změnách rozhodl ředitel žalované E. Š.; protože v jeho náplni práce bylo \"řídit chod a organizaci celého podniku, schvalovat přijímání všech pracovníků, jakož i jejich propouštění\", byl z titulu své funkce oprávněn rozhodnout o organizačních změnách u žalované, včetně zrušení žalobcem zastávaného místa. Námitku žalobce, že nově přijatá zaměstnankyně vykonává u žalované stejnou činnost jako žalobce, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že se nejedná o \"totožnou činnost\", neboť rozsah pracovních úkolů žalobce byl širší než u nově přijaté zaměstnankyně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.1999 č.j. 22 Co 429/99-64 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 vyhověl a že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč \"na účet\" advokáta; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.150,- Kč \"na účet\" advokáta. Odvolací soud dovodil, že na rozhodnutí o organizačních změnách u žalované \"nelze hledět jako na platné\". V dubnu 1998, kdy mělo být rozhodnuto o organizačních opatřeních, byl statutárním orgánem žalované její jednatel a tím ředitel E. Š. nebyl. I kdyby jeho rozhodnutí o organizačních změnách bylo schváleno - jak uváděla žalovaná - valnou hromadou společnosti, nedošlo tím ke zhojení nedostatku pověření jednat jménem právnické osoby, neboť valná hromada není statutárním orgánem společnosti. Námitku žalované, že potřebné pověření pro ředitele E. Š. obsahuje ustanovení §15 obch. zák., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se \"k souzenému případu nevztahuje\", neboť \"se obecně týká jednání podnikatele vůči třetím osobám a v daném případě jde o vnitřní jednatelskou působnost\". Protože bylo \"postaveno najisto, že mezi účastníky byl sjednán pracovní vztah\", a protože žalovaná neprokázala, že by bylo platně rozhodnuto o organizačních změnách, o něž byl \"opřen výpovědní důvod\", nemůže být výpověď z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 platným právním úkonem.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.8.2000 č.j. 21 Cdo 594/2000-77 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem. Jde o tzv. faktický úkon a vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn. Protože zákon výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele takové tzv. faktické úkony, je třeba v tomto směru vycházet ze zásad uvedených zejména v ustanoveních §9 odst.1 a 2 a §10 odst.1 zák. práce; ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje. O organizačních změnách, vedoucích ke zrušení žalobcem zastávaného místa vedoucího prodejního skladu nábytku, u žalované rozhodl její ředitel E. Š. Při posouzení, zda byl oprávněn jménem žalované k rozhodnutí o organizačních změnách, mělo být podle dovolacího soudu vzato v úvahu, že pracovní poměr ředitele se zakládá jmenováním (jmenování mohlo být provedeno nejen písemným právním úkonem, ale i ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že ke jmenování došlo, a to za předpokladu, že dotčená osoba se svým jmenováním souhlasí) a že rozsah jeho oprávnění nemusel být stanoven jen vnitřními předpisy zaměstnavatele, ale i jiným způsobem. Dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že nepřihlédl k obsahu smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a E. Š., která byla označena jako \"pracovní smlouva\" a v níž byl uveden \"den nástupu\" na 15.3.1995, ačkoliv mohla pro E. Š. jako ředitele žalované založit oprávnění též k rozhodování o organizačních změnách.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2000 č.j. 16 Co 343/2000-86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že \"se zamítá žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 daná žalovanou žalobci je neplatná\"; současně rozhodl, že \"nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně se potvrzuje\", že žalobce je povinen zaplatit žalované \"ve prospěch účtu jeho zástupce na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení\" 5.300,- Kč a že návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Na základě dosud provedených důkazů dovodil, že ředitel E. Š. byl oprávněn rozhodnout o organizačních změnách u žalované a že je proto nadbytečné se zabývat tím, zda o organizační změně rozhodla valná hromada společnosti dne 4.4.1998 (navíc mělo jít jen o následné schválení organizační změny valnou hromadou). Vzhledem k tomu, že žalovaná splnila vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zák. práce (v tomto směru odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně), je výpověď z pracovního poměru ze dne 26.5.1998 platným právním úkonem. Odvolací soud z uvedených důvodů \"shledal podmínky pro postup podle ust. §219 o.s.ř.\" a \"se zřetelem k nesprávnosti formulace výroku rozsudku soudu prvního stupně však formálně\" výrok tohoto rozhodnutí změnil tak, aby \"to odpovídalo věcnému neúspěchu žalobce v řízení\". Zamítnutí návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku zdůvodnil odvolací soud tím, že žalobcem \"naznačenou otázku, zda-li zůstává důkazní břemeno o rozhodnutí o organizačních změnách na zaměstnavateli\", nepokládá za otázku zásadního právního významu, neboť je \"v praxi českých soudů standardně řešena\" a \"odvolací soud se od takového obvyklého výkladu obsahu projednací zásady o tom, která strana je zatížena jakou povinností tvrzení, jakož i důkazní povinností nijak neodchyluje\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že nedal účastníkům řízení prostor k jejich závěrečným návrhům a rozhodl ve věci ihned po skončení dokazování a že \"porušil zásady sporného řízení\", neboť v návrhovém řízení nelze rozhodnout o jiném návrhu než je uplatňován. Ve věci samé žalobce dovozuje, že výpověď \"ze strany žalované mu byla dána nepříslušným orgánem společnosti, a to nedůvodně\". Odvolací soud podle názoru žalobce nedostatečně provedl důkaz úplným výpisem z obchodního rejstříku žalované (z tohoto výpisu vyplývá, že funkce ředitele byla ve společnosti zřízena pouze v době od 17.7.1991 do 18.6.1993), nezabýval se \"aspekty platnosti\" jmenování E. Š. do funkce ředitele společnosti a chybně vyhodnotil důkazy, když učinil závěr, že E. Š. byl oprávněn jednat za společnost jako její ředitel v době rozvázání pracovního poměru účastníků na základě společenské smlouvy ze dne 29.5.1991, neboť společenská smlouva byla změněna rozhodnutím valné hromady společnosti z října 1994, a důkaz pracovní smlouvou nebyl v řízení proveden. Podle žalobce bylo v řízení dále prokázáno, že nebyly \"naplněny výpovědní důvody podle §46 odst.1 písm.c), resp. §46 odst.2 zák. práce\", neboť \"na stejné, resp. podobné místo byla v období rozhodném pro posuzování důvodů výpovědi přijata nová zaměstnankyně\". Žalovaná dala žalobci výpověď, přestože ho i nadále měla možnost zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce (není pravda, že by žalobce odmítl nastoupit jako prodavač, žalobce odmítl pouze místo pomocného dělníka). Odvolací soud pochybil i v tom, že se nezabýval účinností rozhodnutí o organizačních změnách v podniku žalované, ačkoliv jde \"o zcela zásadní otázku platnosti výpovědi\", a že nezohlednil skutečnost, že E. Š. je cizincem (nezabýval se tím, zda mu bylo uděleno \"povolení k zaměstnávání\" a povolení k pobytu). Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §238 odst.1 písm.b), §239 odst.2 a §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., dovolací důvody uplatňuje podle ustanovení §241 odst.3 písm.a), b) a d) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcem \"naznačená právní otázka\" není otázkou zásadního právního významu. Tvrzení, že v řízení došlo k vadě podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., respektive k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) o.s.ř., žalobce \"nijak neupřesňuje a blíže nespecifikuje\". Není pravdivé tvrzení žalobce, že by odvolací soud nedal účastníkům prostor k závěrečným návrhům; žalobce (jeho zástupce) po přednesení zprávy o dosavadním průběhu řízení přednesl svůj závěrečný návrh, v němž mimo jiné výslovně navrhl připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Ve věci samé žalovaná uvedla, že žalobce v dovolání převážně jen opakuje svá tvrzení, která uváděl v průběhu řízení, a že tato tvrzení jsou \"chybná a nepravdivá\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že soud prvního stupně procesně chybným způsobem vyjádřil neúspěch žalobce ve věci samé. Při posouzení, zda výpověď z pracovního poměru ze dne 26.5.1998, kterou žalovaná dala žalobci podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce, soudy obou stupňů - jak vyplývá z porovnání obsahu jejich rozsudků - dospěly ke shodnému závěru, že jde o platný právní úkon; oba soudy tak dospěly ve věci ze stejných meritorních důvodů ke shodnému rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu ve věci samé považovat - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není podle ustanovení §238 o.s.ř. založena. Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Za této situace může být dovolání žalobce přípustné, jen jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp.zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Dovolatel spatřuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - naplnění vady uvedené v ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. v tom, že odvolací soud \"nedal účastníkům řízení prostor k jejich závěrečným návrhům a rozhodl ve věci ihned po skončení dokazování\".
Podle ustanovení §118 odst.3 o.s.ř. na závěr mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Uvedené ustanovení platí vzhledem k ustanovení §211 o.s.ř. přiměřeně i pro řízení u odvolacího soudu.
V posuzovaném případě z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28.11.2000 vyplývá, že odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2000 č.j. 21 Cdo 594/2000-77) ve věci neprováděl žádné důkazy; poté, co předseda senátu podal zprávu o dosavadním průběhu řízení, měli účastníci (jejich zástupci) možnost přednést své návrhy a vyjádřit se k dokazování a k právní stránce věci a této možnosti také využili, žalobce (jeho zástupce) mimo jiné k tomu, aby navrhl pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Není tedy správné tvrzení dovolatele, že by odvolací soud \"nedal účastníkům řízení prostor k jejich závěrečným návrhům a rozhodl ve věci ihned po skončení dokazování\"; vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. proto rozsudek odvolacího soudu nemůže být postižen.
Nejvyšší soud České republiky se proto dále zabýval otázkou, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě žalobce v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu (ve vztahu k meritornímu posouzení věci) z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.3 písm.b) a d) o.s.ř. Z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Oproti skutkovým zjištěním soudů totiž žalobce zejména dovozuje, že E. Š. nebyl řádně jmenován do funkce ředitele žalované a neměl proto oprávnění rozhodnout o organizační změně, že v rozhodné době byla na stejné či podobné místo, jaké žalobce zastával u žalované, přijata nová zaměstnankyně, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru, ačkoliv ho měla možnost i nadále zaměstnávat ve sjednaném místě výkonu práce atd. Z hlediska procesního dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že \"porušil zásady sporného řízení\", neboť v návrhovém řízení nelze rozhodnout o jiném návrhu než je uplatňován.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, a má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že dovolatel dospívá k odlišným skutkovým závěrům, na nichž buduje odlišný právní názor na věc, a že poukazuje na vady řízení, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a dosavadní průběh řízení. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b) a c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) a c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.f), §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §7 písm.c), §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu