ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2496.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2496/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. H., proti povinné Š. poliklinice, pro 89.192,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu povinné u banky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 2124/99, o dovolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 1999, č.j. 13 E 2124/99-12, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 29 Co 127/2000-17, takto:
I. Řízení o „dovolání\" proti usnesení obvodního soudu se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení městského soudu se odmítá.
III. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.612,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. listopadu 1999, č.j. 13 E 2124/99-12, nařídil podle vymahatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 10. srpna 1998, sp. zn. 27 C 138/98, k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 89.192,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 3.768,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 4.934,- Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné u K. b., a. s., a přikázal bance mimo jiné, aby po právní moci usnesení pohledávku s příslušenstvím odepsala z účtu povinné č. ... (případně z dalších účtů).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2000, č.j. 29 Co 127/2000-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „návrhu na připuštění dovolání proti tomuto usnesení se nevyhovuje\". Zjistil, že platební rozkaz, jehož výkon oprávněný navrhl (exekuční titul), byl povinné (žalované) doručen „do vlastních rukou\" dne 30. září 1998 (doručenka je opatřena otiskem razítka povinné a podpisem „zmocněnce pro přebírání pošty\"); právní moci tudíž nabyl dne 10. srpna 1998. Tvrzení povinné, že jí platební rozkaz doručen nebyl, nemá - jak uzavřel odvolací soud - oporu v listinných důkazech. Protože své rozhodnutí nepovažoval za zásadně významné po právní stránce, zamítl návrh povinné na vyslovení přípustnosti dovolání.
Rozhodnutí soudů obou stupňů napadla povinná (včasným) dovoláním, jímž zpochybnila zjištění, že doklad o doručení platebního rozkazu (doručenka) je opatřen podpisem osoby, která byla oprávněna za povinnou přebírat poštu. K přijímání písemností totiž nebyla určena žádná osoba, takže jediný, kdo mohl zásilku obsahující platební rozkaz přijmout, byl ředitel; ten ji ovšem - podle tvrzení dovolatelky - nepřevzal. Za této situace lhůta k podání odporu nezačala plynout a závěr o právní moci (a vykonatelnosti) platebního rozkazu je nesprávný.
Podáním ze dne 21. května 2001 (tedy zjevně po uplynutí lhůty k podání dovolání /§240 odst. 1 o.s.ř./) dovolatelka doplnila výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu tím, že k převzetí platebního rozkazu nedošlo 30. září ale až 1. října 1998 a že od 1. října 1998 byl jediným, kdo u povinné byl zaměstnán, ředitel J. Z.
Oprávněný ve vyjádření poukázal na to, že dovolání je nepřípustné, neboť zpochybnění doručení platebního rozkazu nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odtud plyne, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinná směřuje „dovolání\" výslovně přímo proti usnesení soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání\" proti usnesení soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 pod písmeny b/ až f/ o.s.ř. Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání nevyslovil. Protože vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (pro něž je - s výjimkami zakotvenými v jeho odstavci druhém - dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu) dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se nepodávají (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), zbývá posoudit podmínky přípustnosti vymezené ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., na něž dovolání výslovně odkazuje.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. To je významné v dané věci proto, že dovolatelka vycházela z opaku; obsahem jejího dovolání je totiž nesouhlas se skutkovým stavem, z něhož odvolací soud (při zaujetí právního závěru o formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí /platebního rozkazu/) vycházel. Při vyloučení možnosti prověřit správnost usnesení odvolacího soudu v intencích dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), je tvrzení dovolatelky vztahující se k okolnostem doručení exekučního titulu povinné pro účely daného dovolacího řízení bezcenné.
K výhradám obsaženým v doplnění dovolání, které se dotýkají opět pouze skutkové stránky věci, nemůže být přihlédnuto nejen z důvodů shora uvedených, ale i proto, že ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. vylučuje změnu dovolacích důvodů po uplynutí lhůty k podání dovolání (tedy i rozšíření námitek proti napadenému rozhodnutí).
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, povinná v dovolání - i když na citované ustanovení výslovně odkazuje - ve skutečnosti neuplatnila; závěr, že vykonatelnost podkladového rozhodnutí dosud nenastala, totiž dovodila z vlastní verze rozhodných skutečností (ve vztahu ke způsobu doručení platebního rozkazu činí jiné skutkové závěry než ty, z nichž vyšel odvolací soud).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení; Nejvyšší soud je proto - aniž se mohl zabývat jeho důvodnosti - jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže oprávněný (zastoupen advokátkou) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 2, věta první /per analogiam/, §224 odst. 1, §254 odst. 1, §243b odst. 4 věta druhá o.s.ř. /srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb./); tyto náklady spočívají v částce 1.612,50 Kč představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby (ve výši jedné poloviny) - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 2 písm. e/ , odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a v částce 75,- Kč paušální náhrady (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu