ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2647.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2647/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Základní škole v P., zastoupené advokátem, 2) Školskému úřadu v L., o 135.644,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 724/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2000 č.j. 10 Co 824/98-52, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na náhradě mzdy za dobu od 17.7.1992 do 22.10.1996 celkem 135.644,- Kč s 19% úrokem od podání žaloby (tj. od 29.6.1995) do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný 2) s ní dopisem ze dne 8.7.1992 okamžitě zrušila pracovní poměr a že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5.5.1995 sp.zn. 7 C 841/92 byla určena neplatnost uvedeného rozvázání pracovního poměru. Přestože žalovanému 2), který byl v té době jejím zaměstnavatelem, dopisem ze dne 15.7.1992 oznámila, že nesouhlasí s rozvázáním pracovního poměru a že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, žalovaný 2) jí neumožnil pokračovat v práci a ani jí nevyplatil náhradu mzdy. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu proti žalovanému 2) zcela a proti žalované 1) o částku 48.118,- Kč zpět.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 23.5.1997 č.j. 10 C 724/95-17 řízení proti žalovanému 2) zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedení dokazování rozsudkem ze dne 10.9.1998 č.j. 10 C 724/95-27 zastavil řízení o částku 48.118,- Kč, žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobkyni 87.526,- Kč s 19% úrokem od 29.6.1995 do zaplacení, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná 1) je povinna zaplatit \"státu - ČR - na účet Okresního soudu v Lounech\" soudní poplatek ve výši 5.426,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5.5.1995 č.j. 7 C 841/92-53 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1996 č.j. 11 Co 506/95-69 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem ze dne 8.7.1992 je neplatné. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel neumožnil žalobkyni pokračovat v práci, má žalobkyně ve smyslu ustanovení §61 odst.1 zák. práce nárok na náhradu mzdy za dobu od 1.8.1992 do 30.4.1994 (tj. za dobu, za níž po částečném zpětvzetí žaloby náhradu požadovala) po započtení jejího výdělku 3.461,- Kč a částky 4.122,- Kč, kterou obdržela od Úřadu práce, ve výši 87.526,- Kč. Námitku žalované 1), že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 30.6.1992 na základě okamžitého zrušení pracovního poměru, které v tento den odmítla převzít, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že ředitelka Školského úřadu v L. L. M., která byla \"jako jediná oprávněna k tomuto úkonu\", ve své výpovědi uvedla, že \"osobně považuje za akt rozvázání pracovního poměru den 8.7.1992\", že žalovaná 1) tuto námitku neuplatnila v řízení vedeném ve věci sp. zn. 7 C 841/92, ačkoliv tak mohla a měla učinit, a že podle potvrzení o délce zaměstnání a o zápočtu dob pro účely nemocenského pojištění trval pracovní poměr žalobkyně od 25.4.1975 do 9.7.1992.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10.4.2000 č.j. 10 Co 824/98-52 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o 87.526,- Kč s 19% úrokem od 29.6.1995 do zaplacení zamítá a že se žalované 1) nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů; současně rozhodl, že výrok o povinnosti žalované 1) zaplatit státu soudní poplatek \"se zrušuje\", a vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o částku 48.118,- Kč \"zůstává nedotčen\". Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud z výsledků dokazování dovodil, že pracovní poměr žalobkyně skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992. Vycházel přitom ze zjištění, že tehdejší ředitelka Školského úřadu v L. L. M. dne 29.6.1992 podepsala \"projev směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru\" se žalobkyní, že doručením dopisu pověřila svého zástupce PaedDr. O. B. a že PaedDr. O. B. doručoval žalobkyni dopis dne 30.6.1992 v Základní škole v P. Z výpovědí svědků PaedDr. O. B., J. M. a M. W. a za přihlédnutí k výpovědi žalobkyně ve věci Okresního soudu v Lounech sp.zn. 7 C 841/92 vzal odvolací soud za prokázané, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 bylo žalobkyni doručeno dne 30.6.1992, kdy je odmítla (poté, co se seznámila s obsahem dopisu ze dne 29.6.1992) převzít (§266a zák. práce). Výpověď žalobkyně, učiněnou v tomto řízení, v níž uváděla, že \"jí nikdo nedal žádnou listinu, z níž by bylo zřejmé, že s ní chtějí ukončit pracovní poměr\", označil odvolací soud za \"účelově přizpůsobenou\" s tím, že je \"co do věrohodnosti třeba preferovat výpověď časově dřívější\". Protože žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 nenapadla žalobou u soudu, došlo na jeho základě ke skončení pracovního poměru mezi účastníky bez ohledu na to, zda jinak splňovalo \"všechny formální a skutkové náležitosti platného skončení pracovního poměru\". Na tomto závěru podle názoru odvolacího soudu nic nemění to, že v případě následného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992, podaného ze stejného skutkového a právního základu jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992, žalobkyně žalobu podle ustanovení §64 zák. práce podala a že soudy této její žalobě pravomocně vyhověly. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992, jehož neplatnost nebyla pravomocným soudním rozhodnutím určena, nemůže být nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce opodstatněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že dopis ze dne 29.6.1992 jí nebyl doručován a že neodmítla jeho přijetí tak, aby \"mohly nastat účinky ustanovení §266a zák. práce\". Dne 30.6.1992 bylo se žalobkyní v Základní škole v P. vedeno jednání o skončení pracovního poměru a žalobkyně byla vyzvána, aby pracovní poměr ukončila; žalobkyně požádala ředitele školy J. M. a zástupce Školského úřadu v L. PaedDr. O. B., aby se mohla obhájit před pedagogickým sborem, této její žádosti bylo vyhověno a poté jí již dopis ze dne 29.6.1992 nebyl předáván a až dne 9.7.1992 jí byl doručen dopis ze dne 8.7.1992 o okamžitém zrušení pracovního poměru. Ke dni 9.7.1992 jí bylo vyznačeno skončení pracovního poměru do \"zápočtového listu\", a proto podávala u soudu žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992, které bylo posléze vyhověno. Žalobkyně rovněž namítá, že projevy vůle učiněné v dopisech ze dne 29.6.1992 a 8.7.1992 mají shodný skutkový základ a směřují k rozvázání pracovního poměru stejnou formou (okamžitým zrušením pracovního poměru). Žalobkyně je proto přesvědčena, že \"jde o jeden projev vůle, který byl shledán v soudním řízení neplatným\". Požadovaná náhrada mzdy jí proto podle ustanovení §61 zák. práce náleží. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že se žalobkyní byl okamžitě zrušen pracovní poměr dopisy ze dne 29.6.1992 a ze dne 8.7.1992 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen \"zák. práce\").
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatelka nezpochybňuje), že právní předchůdce žalované 1) Školský úřad v L. podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 29.6.1992 a dopisem ze dne 8.7.1992. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992, které jí bylo doručeno dne 9.7.1992, žalobkyně uplatnila žalobou u soudu, podanou dne 27.8.1992, a rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5.5.1995 č.j. 7 C 841/92-53, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1996 č.j. 11 Co 506/95-69, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992 je neplatné. Žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 žalobkyně u soudu nepodala; podle tvrzení žalované 1) jí bylo uvedené okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §266a odst. 3 věty druhé zák. práce doručeno dne 30.6.1992, kdy písemnost (dopis ze dne 29.6.1992), kterou jí doručoval zástupce ředitelky Školského úřadu v L. PaedDr. O. B., odmítla přijmout.
Za tohoto skutkového stavu věci se odvolací soud správně zabýval otázkou, zda a kdy pracovní poměr mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované 1) Školským úřadem v L. skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992. Skončil-li totiž uvedený pracovní poměr na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992, je nepochybné, že žalobkyně - i když byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992 a i když žalobkyně oznámila právnímu předchůdci žalované 1) Školskému úřadu v L., že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával - nemůže mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, neboť ke dni 1.8.1992, od něhož náhradu mzdy požadovala, již nebyla u právního předchůdce žalované 1) Školského úřadu v L. v pracovním poměru na základě platného rozvázání pracovního poměru.
Odvolací soud správně dovodil, že otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 se lze zabývat, jen jestliže byla u soudu podána žaloba na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru; po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
S názorem dovolatelky, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 a ze dne 8.7.1992 představují \"jeden projev vůle\", nelze souhlasit.
Podle ustanovení §240 odst.1 zák. práce se právním úkonem rozumí projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Z obsahu dopisů ze dne 29.6.1992 a ze dne 8.7.1992 vyplývá, že právní předchůdce žalované 1) Školský úřad v L. v obou dopisech projevil vůli rozvázat pracovní poměr se žalovanou jeho okamžitým zrušením bez toho, že by tyto projevy vůle měly jakoukoliv souvislost. Protože oba tyto projevy vůle směřují ke způsobení právních následků nezávisle na sobě, jedná se z hlediska obsahu projevené vůle o samostatné právní úkony. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp.zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že oba právní úkony (obě okamžitá zrušení pracovního poměru) vychází ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku, v němž je spatřováno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem). Rovněž v tomto případě zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují), aby došlo k rozvázání pracovního poměru více právními úkony, které budou obsahovat rozvázání pracovního poměru stejným způsobem.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dne 30.6.1992 odmítla převzít dopis ze dne 29.6.1992, který jí doručoval zástupce ředitelky Školského úřadu v L. PaedDr. O. B. v Základní škole v P. Vzhledem k tomu, že zpochybňuje v tomto směru skutkové zjištění odvolacího soudu, představuje tato její námitka uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu spočívajícím v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Uvedené skutkové zjištění odvolací soud založil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - především na výpovědích svědků PaedDr. O. B., J. M. a M. W. a na výpovědi žalobkyně, učiněné ve věci Okresního soudu v Lounech sp.zn. 7 C 841/92, a vysvětlil, proč nevycházel z údajů žalobkyně, které uvedla v tomto řízení. Odvolací soud správně nevzal v úvahu údaj o tom, ke kterému datu je uvedeno v \"zápočtovém listu\" nebo v jiných obdobných dokladech skončení pracovního poměru žalobkyně u právního předchůdce žalované 1) Školského úřadu v L., neboť nic nevypovídá o tom, za jakých okolností byl žalobkyni dne 30.6.1992 doručován dopis ze dne 29.6.1992 a zda žalobkyně odmítla jeho převzetí. Vzhledem k tomu, že hodnocení provedených důkazů odpovídá požadavkům ustanovení §132 o.s.ř. (soud nevzal v úvahu skutečnosti, které by z provedených důkazů nevyplynuly, žádné skutečnosti, které by byly důkazy prokázány nebo jinak vyšly najevo, nepominul, a v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor), je uvedené skutkové zjištění v souladu s výsledky dokazování. Dovozuje-li žalobkyně v dovolání opačné závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů (z provedených důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud); žalobkyně tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobkyně nemá na požadovanou náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce nárok. Na tomto závěru nic nemění ani to, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5.5.1995 č.j. 7 C 841/92-53, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1996 č.j. 11 Co 506/95-69, byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992. Uvedeným rozsudkem totiž nebyla a nemohla být (s ohledem na předmět tohoto řízení) řešena otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.6.1992 a ani otázka, zda pracovní poměr žalobkyně u právního předchůdce žalované 1) Školského úřadu v L. ještě trval (či dosud trvá); skončil-li uvedený pracovní poměr na základě jiného právního úkonu než okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.7.1992, a to dříve, než měly nastat účinky tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru, nemá pro rozhodnutí této věci pravomocný rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5.5.1995 č.j. 7 C 841/92-53, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1996 č.j. 11 Co 506/95-69, žádný právní význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované 1), která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu