ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2920.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2920/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně M. - L. A., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, náměstí Svobody č. 471, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 265/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 1999, č.j. 18 Co 320/98 - 64, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že "ani M. R. ani D. R. neopustili svůj majetek; že dům čp. 585 S. s pozemkovou parcelou č. kat. 958 a parcelou č. kat. 959 - zahrada, zapsané v knihovní vložce 678 kat. území S., nebyl opuštěn ani M. R. ani D. R., a že uvedené nemovitosti byly a jsou předmětem dědictví po M. R.". Uváděla, že M. R. (dědovi žalobkyně), byly nemovitosti ve S. v roce 1939 jako židovský majetek zabaveny gestapem. Podle poválečných restitučních předpisů bylo jeho vlastnické právo k nemovitostem obnoveno a byla vymazána poznámka o jejich národní správě. Poté M. R., který žil od roku 1938 mimo území České republiky, pověřil správou těchto nemovitostí Advokátní kancelář Dr. P., a spol.; dům ve skutečnosti spravoval JUDr. S. a od roku 1964 jeho manželka A. S. Užívala jej Vojenská správa, která úhradu za užívání skládala podle tehdejších předpisů na zvláštní účet nájemného u Č. s. s. v P. Po smrti M. R. v roce 1965 se dědicem předmětných nemovitostí stal jeho syn D. R., který pověřil vyřízením pozůstalosti a správou nemovitostí advokáta JUDr. A. B. Po smrti tohoto zástupce převzal spis a zastoupení JUDr. J. M. Na základě "Prohlášení o opuštěném majetku" vydaném Finančním odborem ONV v P. dne 11. 7. 1977 pod sp. zn. Fin 3 P 69/77-Ša, byl v evidenci nemovitostí na listě vlastnictví č. 7 zapsán jako vlastník nemovitostí Československý stát - Federální ministerstvo národní obrany, ačkoli R. tento majetek nikdy neopustili.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 9. 1995, č.j. 9 C 265/94 - 13, žalobě vyhověl s tím, že postupem Obvodního národního výboru v P. ohledně nemovitostí byl porušen zákon.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 1996, č.j. 23 Co 287/96-25, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud nebyla zkoumána existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a že zvažována nebyla ani věcná aktivní legitimace žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 6. 1997, č.j. 9 C 265/94 - 41, žalobě znovu vyhověl s tím, že prohlášení o opuštění majetku bylo protiprávní, jelikož předmětné nemovitosti nebyly věcmi opuštěnými ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 obč. zák. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodil z postavení žalobkyně jako pravděpodobné dědičky po M. R.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 1999, č.j. 18 Co 320/98-64, po připuštění změny žalobního návrhu na určení, že "dům čp. 585 na pozemkové parcele č. kat. 958 s pozemkovou parcelou č. kat. 958 a parcela č. kat. 959 zapsané v knihovní vložce na LV 678 v kat. území S. u Katastrálního úřadu P., patří do dědictví po M. R., zemřelém dne 19.2.1965", změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když výrok rozhodnutí nemůže přivodit takové právní důsledky, které by znamenaly změnu právního postavení žalobkyně ve vztahu k předmětnému majetku. Žalobkyně je pouze jedním z dědiců po M. R., zemř. 11. 2. 1965, a nelze vycházet z předpokladu, že je to právě ona, kdo by byl k dědění předmětného majetku aktivně legitimován. Protože pro řízení před soudem je dědice třeba považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř., nedostatek účastenství všech dědiců po zemřelém způsobuje, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že jako jeden z dědiců po zemřelém M. R. nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Je přesvědčena, že na danou věc "nelze aplikovat procesní ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř., když toto se týká pouze osob, jež jsou účastníky konkrétního řízení, nikoliv osob, které podle hmotného práva také mají příslušný nárok, ale v konkrétním soudním řízení jej neuplatnily". Nezačalo-li dědické řízení, nelze za dědice považovat osoby, které to o sobě samy netvrdí a jejich účastí na řízení podmiňovat uplatnění nároků jiných dědiců formou určovací žaloby. Naléhavý právní zájem na určení majetku patřícího do dědictví má podle žalobkyně každý dědic a vztahy mezi jednotlivými dědici vyřeší následné dědické řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem - v daném případě důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž jako jediným správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka poměřuje - včetně toho, jak jej obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu pouze kontrola správnosti odvolacím soudem přijatého závěru, podle něhož žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, resp. není k podání určovací žaloby věcně aktivně legitimována (odvolací soud se při odůvodnění závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že sporné nemovitosti patří do dědictví po M. R., zaměřil především na skutečnosti, z nichž vyplývá existence či neexistence práva žalobkyně, tj. na skutečnosti související s posouzením věcné aktivní legitimace).
Z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci soudy zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatelka nenapadá), že M. R., narozený 14. 3. 1868 v Turecku, zemřel 19. 2. 1965 v Monaku. Jeho dědici se stali S. R., narozený 4. 10. 1892 v Turecku, D. R., narozený 19. 4. 1896 v Turecku a E. R., narozená 16. 2. 1898 v Turecku; ani jeden z nich již nežije. Dědici S. R. se stali M. R., narozená 29.5.1916 v Turecku a F. A. d. L., narozený 4. 11. 1918 v Turecku; ani ti již nežijí, přičemž dědicem M. R. se stal F. A. d. L. a jeho dědici jsou pak žalobkyně a M. A. S., narozený 16.3.1930 v Lucemburku. Dědici po D. R. se stali Y. C., rozená V., F. A. d. L., žalobkyně a M. A. S. Dědici E. R. se stali žalobkyně a M. A. S. M. R. byl v době své smrti italským státním občanem a zemřel v Monte Carlu. Dědické řízení po něm projednávané Státním notářstvím pro Prahu 6 bylo skončeno 15. 7. 1977 s tím, uvedenému notářství by příslušelo rozhodnout pouze o nemovitostech zůstavitele v České republice (tj. o domě čp. 585 v P. - S. s pozemky), které však přešly jako opuštěný majetek na čsl. stát.
Žalobkyně o sobě v této věci tvrdí, že je - vedle ostatních do úvahy přicházejících dědiců - ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. dědičkou ze zákona po M. R. S poukazem na své dědické právo se domáhá určení, že nemovitosti, které měl tento zůstavitel v České republice a které byly v roce 1977 prohlášeny za majetek opuštěný a jako takové přešly na stát (Českou republiku), patří do dědictví po M. R. a jako takové mají být v dědickém řízení po M. R. projednány.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda-li a komu soud právo přizná či oduzná (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Soud posoudí věc právně nesprávně i tehdy, neposoudí-li věc podle všech právních norem, které se na ni vztahují.
Jak již bylo výše zmíněno, byť odvolací soud odůvodnil svůj zamítavý rozsudek nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, ve skutečnosti založil své rozhodnutí na závěru dovozujícím, že určovací žalobě nelze vyhovět, protože oprávnění (aktivní legitimaci) k určení, že v žalobě označené nemovitosti patří do dědictví po M. R., měla nejen žalobkyně, ale ostatní dědici (M. A. S., Y. C., rozená V.), kteří, ačkoli tu mají postavení tzv. nerozlučných společníků, nebyli účastníky řízení; neboli uzavřel, že zanechal-li v posuzovaném případě zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně nemovitostí, o které jde v daném řízení vedeném se státem, který není zůstavitelovým dědicem a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení po M. R. nebyl tento majetek projednán s tím, že nebyl považován za majetek zůstavitele, jsou až do vypořádání dědictví ohledně těchto nemovitostí všichni dědici považováni za vlastníky těchto věcí, z právních úkonů týkajících se těchto věcí jsou pak oprávněni a povinni vůči jiným osobám (státu) společně a nerozdílně (mají postavení tzv. nerozlučných společníků podle ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud pominul, že tento právní závěr lze dovodit pouze za předpokladu, že se dědické poměry řídí právním řádem České republiky, kde právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví předpokládá mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.), avšak k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Protože dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem (dříve státním notářstvím) projednáno a rozhodnuto, není tu v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Stav, jaký v takovém případě vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) se tak projevuje ve vzájemných vztazích dědiců k majetku patřícímu do dědictví; až do vypořádání dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a z právních úkonů týkajících se věcí patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví se tak uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sportu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 6/2000 pod číslem 67).
Podle ustanovení §45 odst. 1 písm. c/ zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "ZMPS"), projedná Český soud (dříve státní notářství) dědictví po cizinci, které je v České republice (dříve Československé socialistické republice, později České a Slovenské Federativní Republice), vždy, jde-li o nemovitosti ležící na jejím území. Podle ustanovení §17 ZMPS se dědické právní poměry řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti.
Protože z hlediska italského právního řádu (M. R. byl v době své smrti občanem Itálie a dědické právní poměry se tak řídí právním řádem Itálie)) odvolací soud danou věc vůbec neuvažoval a jeho závěry ohledně věcné legitimace žalobkyně se opírají o principy dědického práva upraveného právním řádem České republiky, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak uplatněn důvodně; v důsledku toho Nejvyšší soud ČR ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová