ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2966.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2966/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované N. h., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 145/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. srpna 2000, č.j. 16 Co 218/2000-123, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.2.2000, č.j. 26 C 145/97-92, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.11.1996 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu organizačních změn. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „v souvislosti s organizačními změnami, které budou provedeny ve V. a.s. ke dni 28.2.1997\", bude zrušeno místo číslo 0346004, které žalobce zastává, z čehož vyplynula jeho nadbytečnost.
Žalobce se domáhal určení, že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaná před podáním výpovědi nenabídla „náhradní zaměstnání\" a že tak nesplnila svou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.12.1997, č.j. 26 C 145/97-26, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.875,- Kč k rukám advokáta. Vycházel z toho, že zaměstnavatel může přistoupit k výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pouze v případě, že splní hmotněprávní podmínku stanovenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, tj. že nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat (nemá pro něho jiné vhodné místo) nebo mu nabídne vhodné místo, ale zaměstnanec je nepřijme, že „příslušné kroky zaměstnavatele musí být činěny v určitém časovém sledu, aby byl naplněn jejich účel\", že tedy nabídka nového vhodného místa by měla výpovědi předcházet tak, aby zaměstnanec měl prostor pro své rozhodnutí, a že by měla být konkrétní. Podle názoru soudu prvního stupně bylo povinností žalované předem posoudit, zda některé z volných míst je pro žalobce vhodné, byť po předchozí průpravě, a teprve poté mohla následovat vážná a určitá nabídka, „jak má na mysli ust. §241 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby se jednalo o právní úkon platný\"; takto žalovaná nepostupovala. Z celkového postupu žalované při předávání výpovědi žalobci dne 22.11.1996 („i kdyby paní H. měla seznam volných míst a chtěla je žalobci nabídnout\") nevyplývá snaha žalované žalobce dále zaměstnávat, neboť výpověď byla vyhotovena již 18.11.1996, aniž by bylo známo rozhodnutí žalobce k této nabídce. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila „řádně a kvalifikovaně\" nabídkovou povinnost a že nesplnění této hmotněprávní podmínky pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ji činí „s odvoláním na ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce\" neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.9.1998, č.j. 16 Co 221/98-45, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nabídková povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi dané podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, „pokud tzv. nabídkovou povinnost ve vztahu k dané výpovědi posuzoval podle ustanovení §241 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska platnosti právního úkonu\". K tomu uvedl, že i když nabídka volného místa žalobci, jehož doposud zastávané místo bylo z organizačních důvodů zrušeno, by mohla být považována za návrh na uzavření dohody se zaměstnancem o změně původně sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě (za část dvoustranného právního úkonu), nemá takovéto posuzování v projednávané věci žádného významu, neboť změna původně sjednané pracovní smlouvy předmětem řízení není. Podle názoru odvolacího soudu zákon rovněž nestanoví žádnou časovou ani jinou posloupnost ke splnění nabídkové povinnosti a rozhodujícím je pouze to, zda zaměstnavatel má pro zaměstnance jiné vhodné místo, toto mu nabídne a zaměstnanec je odmítne zastávat, či zda pro zaměstnance jiné vhodné místo k dispozici není; zaměstnanci nic nebrání, aby si v případě nabídky jiného vhodného místa „vyžádal přiměřený časový prostor k úvaze o dalším svém postupu a vytvořil si tak prostor pro své rozhodnutí\". Soudu prvního stupně vytknul, že v důsledku vadného právního názoru o nesplnění nabídkové povinnosti ze strany žalované si nezajistil náležitý skutkový podklad k posouzení, které konkrétní volné místo bylo pro žalobce vhodným a nebylo mu nabídnuto, a že - v případě zjištění, že jiné vhodné místo u žalované pro žalobce k dispozici bylo - nevyhodnotil z hlediska ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce právní důsledky zjištěného skutkového stavu, podle něhož žalobce již předem vyjadřoval své stanovisko, že není ochoten přejít na žádné jiné volné místo, trval na svém původním pracovním zařazení a znemožnil tak pracovníkům žalované nabídnout mu volná místa.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 9.2.2000, č.j. 26 C 145/97-92, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že předpokladem platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je vedle rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách také splnění tzv. nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce nebo nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat, že je dán výpovědní důvod uvedený ve výpovědi ze dne 18.11.1996, která byla žalobci v souladu s ustanovením §266a zák. práce doručena dne 22.11.1996, a že k tomuto dni je třeba zjišťovat volná místa k nabídnutí žalobci. Po doplnění dokazování dovodil, že žalovaná měla volná místa programátora a stavebního zámečníka (tato byla obsazena bezprostředně po dání výpovědi žalobci), jakož i další místa (uklízečky, vysokopecaře, vazače břemen nebo čističe kanalizačních zařízení), která by žalobce byl schopen zastávat. Protože však byl vázán právním názorem odvolacího soudu, musel vyhodnotit i skutečnost, že „žalobce již předem vyjadřoval své stanovisko, že není ochoten přejít na žádné jiné volné místo a trval na svém původním zařazení\", která byla potvrzena jak výpovědí samotného žalobce, tak výpovědí svědků B. H. a Ing. Z. M. Dospěl k závěru, žalovaná měla pro žalobce některá volná místa, která mu mohla být nabídnuta, že však žalobce předem dal najevo, že kromě původně vykonávaného místa nehodlá žádné jiné místo v téže organizaci přijmout, že tedy u žalované nehodlá pracovat na jiném než původním místě; tvrzení žalobce o ochotě tato volná místa zastávat, byť mu je žalovaná nenabídla, hodnotil jako účelové.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1.8.2000, č.j. 16 Co 218/2000-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná disponovala volnými místy, z nichž část byla pro žalobce vhodná, dospěl k závěru, že žalovaná při jednání se žalobcem dne 22.11.1996 splnila svou nabídkovou povinnost vůči žalobci, neboť „nemůže jít k tíži žalované, že žalobce svým vlastním jednáním znemožnil přednést nabídku volných míst v celém rozsahu\". Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce po seznámení s organizační změnou (již dne 6.11.1996) samostatně žádné jiné místo u žalované nevyhledával, že, ačkoliv se seznámil s nabídkou volných míst ke dni 18.11.1996, která byla veřejně vyvěšena na vývěsce, dával najevo, že hodlá zůstat pouze a jenom na svém původním pracovním místě, a že dne 22.11.1996 v souvislosti s předáním výpovědi z pracovního poměru referentka personálního úseku B. H. nabízela žalobci informaci o volných místech ke dni 18.11.1996, žalobce však tuto informaci nehodlal vyslechnout, přerušil čtenou nabídku a byl následně seznámen s výpovědí z pracovního poměru. Námitku žalobce, že svědecké výpovědi B. H. a Ing. M. jsou účelové, odmítl, neboť oba svědci vypovídali v řízení opakovaně a shodně, a naopak za účelové – stejně jako soud prvního stupně - považoval stanovisko žalobce, který „mimo rámec svých oprávnění trval na výkonu práce podle původního pracovního zařazení, tedy práce ve zrušené funkci\".
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.\", žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Trvá na tom, že nebyly splněny podmínky platnosti výpovědi, protože žalovaná měla volná pracovní místa a žádnou vážnou nabídku konkrétního pracovního místa žalobci neučinila; z výslechu svědků B. H. i Ing. Z. M. jednoznačně vyplývá, že dne 22.11.1996 „šlo pouze o pokus seznámit žalobce se seznamem volných míst\". Proti závěru odvolacího soudu, že „v souvislosti s předáním výpovědi B. H. nabízela žalobci informaci o volných místech ke dni 18.11.1996\", žalobce namítá, že žalovaná byla povinna nabídnout volná místa nikoliv pouze informací o nich, která ani učiněna nebyla, a že se tak mělo stát před podáním výpovědi. Poukazuje také na to, že z výpovědi svědkyně B. H. vyplývá, že ke splnění nabídkové povinnosti nebyly dány důvody, neboť žalovaná v době předání výpovědi žádná vhodná volná místa neměla, a upozorňuje i na to, že „pověřený pracovník\" žalované tvrdil, že při jednání dne 22.11.1996 žalovaná volné místo nenabízela, měla toliko snahu žalobce informovat o možnostech zaměstnání, tedy o volných pracovních místech, avšak žádné z těchto pracovních míst nebylo pro žalobce vhodné. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se seznámil s nabídkou volných míst ke dni 18.11.1996, která byla veřejně vyvěšena na vývěsce. Namítá rovněž, že závěr soudů, že „žalobce předem dal najevo, že v organizaci nehodlá na jiném než původním místě pracovat, nemá opodstatnění v průběhu jednání\". Tvrzení svědkyně H., že žalobce při projednávání výpovědi uvedl, že chce zůstat na původním místě, nelze zaměňovat s odmítnutím jiného místa předem, stejně tak nelze označovat za jednání, kterým znemožnil přednést nabídku volných míst, tvrzení žalobce o tom, že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnáván, které je v souladu s ustanovením §61 odst. 1 zák. práce; zákoník práce v žádném ze svých ustanovení neuvádí, že by zaměstnavatel nebyl povinen nabídku volného místa splnit v případě, že zaměstnanec prohlásí, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Odvolacímu soudu proto vytýká, že uvedená skutková zjištění vyhodnotil tak, že „žalovaná dne 22.11.1996 splnila nabídkovou povinnost\"; to přesto, že „sám konstatuje, že nabídka volných míst nebyla přednesena\". Z logiky věci podle dovolatele vyplývá, že nabídku, která nebyla učiněna, nelze předem odmítnout. Protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů ani přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, a v hodnocení důkazů, jejich věrohodnosti, je logický rozpor, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů učinily správná skutková zjištění i právní závěry. Tvrzení žalobce, že mu nebyla nabídnuta žádná vhodná práce a že by toto pracovní místo přijal, považuje za ryze účelové, protože opakovaně výslovně potvrdil, že neměl zájem pracovat u žalované v jiné profesi, než-li ve své původní, tj. na pracovním místě ve funkci vedoucího referenta zlepšovacích návrhů, patentů a vynálezů. Považuje rovněž za prokázané, že žalobce svým jednáním žalované „znemožnil přednést úplnou nabídkovou informaci volných pracovních míst\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci byl výpovědí žalované ze dne 18.11.1996 rozvázán pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; výpověď byla žalobci doručena v souladu s ustanovením §266a zák. práce dne 22.11.1996 (kdy žalobce přijetí odmítl).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce upravuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru, děje se zkoumání podmínek uvedených v tomto ustanovení vždy podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 54, ročník 1998).
Protože právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, k tomuto okamžiku (tj. ke dni, v němž ve smyslu ustanovení §266a zák. práce byla žalobci výpověď doručena, popřípadě se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda žalovaná při přezkoumávané výpovědi z pracovního poměru dodržela postup podle ustanovení §46 odst.2 zák. práce.
Z ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce vyplývá, že má-li zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, kde by mohl zaměstnanec vykonávat jinou pro něho vhodnou práci, je povinen ho zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se musel podrobit předchozí průpravě. Jestliže zaměstnavatel při výpovědi dané z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce nenabídne zaměstnanci (předtím, než mu dá výpověď z pracovního poměru) přechod na jinou pro něho vhodnou práci, ačkoli tak může učinit, není splněna podmínka uvedená v ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce a výpověď je neplatná.
Při prokazování, že zaměstnavatel nabídl zaměstnanci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti jinou pro něho vhodnou práci a že zaměstnanec nebyl ochoten tuto nabídku přijmout nebo podrobit se předchozí průpravě [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce], má povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní zaměstnavatel, tedy žalovaná. Naproti tomu tvrzení i prokazování, že ke dni výpovědi měla žalovaná volná pracovní místa, je procesní obranou žalobce.
Protože závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že výpověď byla žalobci doručena dne 22.11.1996, a o tom, že žalovaná disponovala volnými místy, z nichž část byla pro žalobce vhodná, dovolacímu přezkumu nepodléhá, neboť nebyl v dovolání zpochybněn, je pro posouzení věci z hlediska splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce významné toliko skutkové zjištění o tom, zda žalovaná dne 22.11.1996 před podáním výpovědi nabídla žalobci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě jeho bydliště jinou pro něho vhodnou práci a jakým způsobem žalobce na tuto nabídku reagoval, tedy zda ji odmítl či přijal [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce].
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 9.10.2000 - mimo jiné právě proto, že skutkové zjištění odvolacího soudu spočívající v závěru, že „žalovaná dne 22.11.1996 splnila svou nabídkovou povinnost\", protože „žalobce předem dal najevo, že v organizaci nehodlá na jiném než původním místě pracovat\", nemá oporu v provedeném dokazování, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Odvolací soud svůj závěr, že žalovaná při jednání se žalobcem dne 22.11.1996 splnila nabídkovou povinnost vůči žalobci, založil na skutkovém zjištění o tom, že „žalobce po seznámení s organizační změnou samostatně žádné jiné místo u žalované nevyhledával\", že „ačkoliv se seznámil s nabídkou volných míst ke dni 18.11.1996, která byla veřejně vyvěšena na vývěsce, dával najevo, že hodlá zůstat pouze a jenom na svém původním pracovním místě\", a že „dne 22.11.1996 v souvislosti s předáním výpovědi z pracovního poměru referentka personálního úseku B. H. nabízela žalobci informaci o volných místech ke dni 18.11.1996, žalobce však tuto informaci nehodlal vyslechnout, přerušil čtenou nabídku a byl následně seznámen s výpovědí z pracovního poměru\". Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Uvedené hodnocení důkazů odvolacím soudem však nemůže obstát, neboť bylo učiněno v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř.
Svědkyně B. H. k průběhu jednání se žalobcem dne 22.11.1996 ve své výpovědi dne 3.12.1997 mimo jiné uvedla, že „měla v ruce informace o volných nabídkách ke dni 18.11.1996, že „mu chtěla z toho seznamu některá místa nabídnout, ale on ji neustále přerušoval, že jej ty informace nezajímají, že chce zůstat na svém místě, že na žádné jiné místo nereflektuje, že na NH pracovat nebude a místo si najde sám\", a že „mu tedy potom přečetla výpověď datovanou 18.11.1996\"; dne 3.9.1998, kdy byla opakovaně slyšena odvolacím soudem, tato svědkyně znovu uvedla, že se snažila žalobci přednést obsah informace o volných místech, že však žalobce reagoval tak, že jej to nezajímá a že chce pracovat na původním místě. Svědek Ing. Z. M. ve své výpovědi dne 3.12.1997 mimo jiné uvedl, že „paní H. se žalobci snažila přečíst seznam, resp. nabídku volných míst\", že „sice neví konkrétní obsah nabídky, ale tuto skutečně v rukách měla, ale žalobce řekl, že chce zůstat na původním místě a že žádné jiné místo nechce\" a že „paní H. mu potom přečetla znění výpovědi\". Výpovědi svědků B. H. a Ing. Z. M. hodnotily soudy obou stupňů jako věrohodné, oproti tomu výpověď žalobce, který tvrdil, že žalovaná mu žádnou vážnou nabídku konkrétního pracovního místa neučinila, jako účelovou (nevěrohodnou).
Z uvedených důkazů však závěr, že žalovaná (svými zaměstnanci) nabídla žalobci jiné pro něj vhodné pracovní místo [splnila nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce] nevyplývá. Uvedené důkazy naopak svědčí pro závěr, že nabídkovou povinnost nesplnila. Toho si byl vědom i odvolací soud, který opačný závěr odůvodnil tím, že „nemůže jít k tíži žalované, že žalobce svým vlastním jednáním znemožnil přednést nabídku volných míst v celém rozsahu\". Při hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o.s.ř. (skutkový závěr) nemá takováto úvaha místa. Skutkový závěr musí odpovídat tomu, jaké skutečnosti vyšly při dokazování najevo, a jednotlivé důkazy - jak výše uvedeno - lze hodnotit jen z hledisek jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti. Jinak řečeno skutkový závěr má být odrazem toho, co se ve skutečnosti odehrálo, ale jen do té míry, pokud procesně regulérním způsobem byly tyto poznatky v soudním řízení získány.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že „nemůže jít k tíži žalované, že žalobce svým vlastním jednáním znemožnil přednést nabídku volných míst v celém rozsahu\", má svůj význam jen potud, že důvodnost žaloby měla být posuzována z toho hlediska, zda takové jednání žalobce nelze kvalifikovat jako zneužívání práva zaměstnance na újmu zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce a zda v něm nelze spatřovat okolnost, která má význam z hlediska úvahy o podmínkách poskytnutí soudní ochrany před neoprávněným rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení §64 zák. práce. Z tohoto pohledu se však odvolací soud (ani soud prvního stupně) věcí nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že skutková zjištění, která odvolací soud vedla k závěru o splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu