ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2981.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2981/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K.–I–N. H., o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 302/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2000, č.j. 8 Co 1667/2000-143, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalovaného, uzavřený na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 1990, trvá i po 1. 2. 1992 nadále. Žalobu odůvodňoval tím, že dne 31. 5. 1990 uzavřel s žalovaným pracovní smlouvu, jejímž obsahem byl jeho závazek pracovat jako „dělník - nástrojář v TR“ v žalovaného závodě 4 K. Ř. v rozsahu 4 a 1/4 hod. denně, a to na dobu neurčitou. Počínaje dnem 1. 2. 1992 přestal však žalovaný přidělovat žalobci práci s odůvodněním, že tímto dnem byl společně s dalšími pracovníky převeden na organizaci N., s.r.o., a že tato společnost se zavázala převzít všechny pracovníky provozu, na němž byl žalobce zaměstnán. Na žádost žalobce, aby mu žalovaný přiděloval práci podle pracovní smlouvy, žalovaný neodpověděl.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23. 6. 1992, č.j. 5 C 302/92-20, určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990 trvá i po 1. 2. 1992 nadále, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 1.650,- Kčs „na účet advokáta JUDr. T. V.“ a že se žalobci vrací přeplatek soudního poplatku 500,- Kčs. Poté, co dovodil, že žalobce má na uvedeném určení naléhavý právní zájem, neboť mezi účastníky je spor o tom, zda bez dalšího přešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobce u žalovaného na „firmu N.“ či nikoliv, dospěl k závěru, že žalobcův pracovní poměr u žalovaného nebyl žádným způsobem ukončen. Vycházel přitom z toho, že k přechodu pracovněprávního vztahu žalobce ze žalovaného na „firmu N.“ nemohlo dojít na základě smlouvy o budoucí smlouvě mezi žalovaným a „firmou N.“ z 2. 12. 1991, neboť ustanovení §4 vládního nařízení č. 121/1990 Sb. výslovně vylučuje možnost použití ustanovení §250 zák. práce na pracovněprávní vztahy, které vznikají při soukromém podnikání občanů. V případě „firmy N.“ nejde ani o tzv. „velkou privatizaci“ ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., kde přímo ze zákona - §17 - plyne přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele. „Firmě N.“ byla pouze pronajata provozovna D., přičemž existence závodů žalovaného v K. Ř. nebyla dotčena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 1. 2000, č.j. 8 Co 2377/99-101, rozsudek soudu prvého stupně „v odstavci prvém, ve výroku o určení trvání pracovního poměru, a v odstavci druhém, ve výroku o nákladech řízení“, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň rozhodl, že „v odstavci třetím, ve výroku o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobci, zůstává odvoláním nedotčen“. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení, protože však od jinak správného rozhodnutí soudu prvního stupně skutkový stav dosud zjištěný doznal naprosto zásadních změn (pro závadu v doručení bylo o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodováno s odstupem sedmi roků) odvolacímu soudu „nezbývá, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně v době jeho vydání shledává jako správné“, „než je zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť jako soud zásadně přezkumný nemůže činit skutkové závěry, které by byly podkladem pro rozhodnutí soudu, a to i v zájmu zachování dvojinstančnosti řízení“.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 C 302/92-115, určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990 trvá i po 1. 2. 1992 nadále, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 4.566,- Kč k rukám “advokáta JUDr. T. V.“. Vycházeje z toho, že žalobce v závodě žalovaného 04 K. Ř. ke dni účinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a N., s.r.o., K. Ř. dne 9. 6. 1992 nepracoval, že dal “způsobem nevzbuzujícím pochybnosti“ najevo, že pokračovat v práci u s.r.o. N. od 1. 2. 1992 nemá v úmyslu, naopak, že trval na tom, aby ho nadále zaměstnával žalovaný, dospěl k závěru, že se na žalobce nemohl vztahoval režim §17 zákona č. 92/1991 Sb. Uvedené ustanovení se mohlo vztahovat na ty zaměstnance, „kteří projevili nadále vůli pracovat u subjektu odlišného od subjektu, s nímž měli uzavřenou pracovní smlouvu, a to až po účinnosti kupní smlouvy uzavřené až 9. 6. 1992“; žalovaný pracovní poměr se žalobcem žádným způsobem neskončil, proto jeho pracovní poměr u žalovaného dále trvá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, č.j. 8 Co 1667/2000-143, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I., v části výroku týkající se určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 31. května 1990 trvá i za dobu od 1. února 1992 do 29. června 1992, potvrdil, ve zbytku změnil tak, že návrh žalobce na určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990 trvá i po 29. červnu 1992 nadále, zamítl“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z toho, že ke dni 1. 2. 1992 nedošlo ke skončení pracovního poměru žalobce založeného pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990, že nedošlo ani konkludentně k navázání pracovního poměru žalobce s N., s.r.o., které v té době byla provozovna D., závodu žalovaného 04, K. Ř., pronajata, a že pouhým pronájmem provozovny D. firmě N., s.r.o., se nic na existujícím pracovním poměru žalobce u dosavadního zaměstnavatele (žalovaného) nezměnilo. Závěr soudu prvního stupně o tom, že ke dni 1. února 1992 pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990 trvá, proto považoval za věcně správný. Smlouvou o prodeji části podniku ze dne 29. června 1992 uzavřenou mezi F. n. m. Č. r. a obchodní společnosti N., s.r.o. (na základě schváleného privatizačního projektu č. 3638), došlo k prodeji části státního podniku K.-I.-N. H., závod 04 K. Ř., provoz D. Tímto prodejem podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. přešel pracovněprávní vztah žalobce na nabyvatele privatizovaného majetku – N., spol. s.r.o., a tato se stala zaměstnavatelem žalobce. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani případná absence žalobce v uvedeném období či překážky na straně žalovaného. Odvolací soud proto uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalovaného po 29. červnu 1992 už netrval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že v době privatizace bývalého závodu 04 žalovaného v K. Ř. na tří různé subjekty, a to N., s.r.o., S., s.r.o., a K., s.r.o., žalobce v žádném z nich nepracoval, když naposledy pracoval v lednu 1992 (v provozu později privatizovaném firmou N., s.r.o.). Je přesvědčen, že nenavázal-li pracovní poměr k naposled uvedené společnosti měl zůstat „zbytkovým“ zaměstnancem žalovaného; nebyl totiž pracujícím v té organizační složce podniku, které se privatizace týkala, nýbrž byl v pracovněprávním vztahu k podniku samotnému. Proto nemohl pracovněprávní vztah žalobce po 29. 6. 1992 přejít na některou ze společností, které organizační složku žalovaného (závod 04) privatizovaly, ale musel trvat i nadále ve vztahu k žalovanému. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí toliko proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v části týkající se určení, že pracovní poměr žalobce vůči žalovanému založený pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 1990 trvá i po 29. červnu 1992 nadále. Protože také pro dovolací řízení platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2, §243c o.s.ř.), dovolací soud se zabýval dovoláním žalobce jen ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §250 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 1992 ( tj. ve znění před účinností zákona č. 231/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 a č. 37/1993 Sb.) – dále též jen “zák. práce“ – převádí-li se část organizace do jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této části organizace na přejímající organizaci.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů nebyla dovoláním napadena), že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 1990 ode dne 1. 6. 1990 v pracovním poměru u žalovaného jako „dělník - nástrojař TR“ s místem výkonu práce “K. 4 K. Ř.“. Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy ze dne 2. 12. 1991 mezi žalovaným a N., s.r.o., K. Ř., se N., s.r.o., zavázala převzít pracovníky bývalé provozovny D. „ve smyslu §250 ZP“ s účinností od „data účinnosti nájemní smlouvy“. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. 6. 1992 uzavřenou mezi F. n. m. Č. r. a N., spol. s r.o., K. Ř. (jejímž podkladem byl, mimo jiné, aktualizovaný privatizační projekt státního podniku K.-I.-N. H. závod 4 K. Ř., provoz D., číslo 3638 a usnesení vlády České republiky č. 282 ze dne 15. 4. 1992, kterým byl uvedený privatizační projekt schválen), se F. n. m. Č. r., jako prodávající, zavázal převést na N., spol. s r.o., jako kupujícího, vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež sloužily k provozování státního podniku, a to v rozsahu a za podmínek schváleným privatizačním projektem a uvedenou smlouvou.
Pro posouzení projednávané věci bylo proto důležité, jaký význam pro existenci pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným měla skutečnost, že došlo nejprve k pronájmu a poté k prodeji cestou privatizace provozovny D. závodu 04 K. Ř. žalovaného, a to obchodní společností N., s.r.o.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů byl zákoníkem práce upravován v ustanoveních §249 až §251 (ustanovení §251 zák. práce upravovalo a upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však docházelo nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravovaly přechod těchto práv a povinností např. v ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., v ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. nebo §480, resp. §487 obch. zák., ve znění do 30. 6. 1996. Přechod práv a povinností (závazků) z pracovněprávních vztahů upravoval též v ustanovení §14 zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku (zrušen dnem 1.7.1997).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (např. smluvního ujednání o delimitaci v oblasti pracovněprávních vztahů), neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance. Uvedený názor, který je v současné době vyjádřen v ustanovení §251b zák. práce, byl zastáván i v minulosti a rozhodovací praxe soudů z něho vycházela i v dřívější době (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp.zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, pod č. 38). Proto také, pronajme-li zaměstnavatel část svého podniku, nepřecházejí na nájemce práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této (pronajaté) části podniku; na pracovním poměru mezi žalobcem a žalovaným se tedy v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy mezi žalovaným a N., s.r.o., nemohlo ničeho změnit.
Jak již bylo výše uvedeno, smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. 6. 1992 uzavřenou mezi F. n. m. Č. r. a N., spol. s r.o., K. Ř., došlo k převodu vlastnického práva k věcem, jiných práv a jiných majetkových hodnot, jež sloužily k provozování státního podniku, na N., spol. s r.o., jako kupujícího, a to v rozsahu a za podmínek schváleným privatizačním projektem a uvedenou smlouvou.
Projednávanou věc je za tohoto skutkového stavu třeba posoudit podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále též jen „zákona č. 92/1991 Sb.“).
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. §5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. §1 odst. 1 a §2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení §250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17 větu první tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
Stejným způsobem přechod práv z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným posuzoval odvolací soud, když dovodil, že „k přechodu práv a povinností zaměstnance dochází přímo ze zákona v nezměněném obsahu, bez toho, že by nástupnická obchodní společnost sjednávala novou pracovní smlouvu“, a dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Namítá-li žalobce v dovolání, že „nebyl zaměstnán v organizační složce podniku, které se privatizace týkala, ale byl v pracovněprávním vztahu k podniku samotnému“, pak přehlíží, že podle pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 1990 mezi žalobcem a žalovaným byl zařazen pro výkon práce v “K. 4 K. Ř.“, tedy právě v té organizační složce podniku, které se privatizace týkala. V řízení nebylo prokázáno (a dovolatel to ani netvrdí), že by toto ujednání mezi účastníky pracovněprávního vztahu bylo do rozhodnutí soudu změněno. Žalobce podle jeho vlastního tvrzení naposledy pracoval v lednu 1992 (jeho pracovní poměr ale trval i poté), a to v provozu privatizovaném firmou N., s.r.o.; dovolatelův názor, že „nebyl zaměstnán v organizační složce podniku, které se privatizace týkala“, proto není správný. Protože, jak výše uvedeno, pro posouzení přechodu pracovněprávních vztahů je rozhodující, zda zaměstnanec pracoval v organizační složce, které se privatizace týká, okolnost, že žalobce „byl v pracovněprávním vztahu k podniku samotnému“, je pro posouzení přechodu pracovněprávních vztahů při privatizaci žalovaného nevýznamná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 1 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů toho řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu