ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.3066.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 3066/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. K., a.s., zastoupenému advokátem, o 236.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 155/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2000, č. j. 22 Co 255/2000-94, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 236.069,- Kč s 21% úrokem od 1. 7. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od roku 1961 byl zaměstnán u žalovaného (i jeho právního předchůdce), naposledy jako vedoucí úseku na dole K., závod 2 – důl M. Podle jeho přesvědčení dosáhl v říjnu 1992 nejvyšší přípustné prašné expozice. Žalovaný však odmítal uspokojit jeho nároky, které s tím souvisí, a plnit povinnosti, které mu z této skutečnosti vyplynuly. V polovině roku 1996 ukončil žalobce pracovní poměr u žalovaného „jako důsledek naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice k dubnu 1993“. Vůči žalovanému mu tak vznikly nároky v úhrnné výši 236.069,- Kč ( nárok na odstupné 154.491,- Kč, nárok na mzdové vyrovnání 66.595,- Kč a věrností přídavek horníků 14. 983,- Kč ).
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, č. j. 19 C 155/98-70, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalovanému na nákladech řízení 35.550,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro posouzení věci není podstatné zjištění, zda a kdy došlo k naplnění nejvyšší prašné expozice u žalobce, neboť podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. lze postupovat jen v případě, že došlo k převedení na jinou práci nebo skončení pracovního poměru z důvodů v této vyhlášce uvedených, tedy mimo jiné proto, že k převedení na jinou práci nebo ke skončení pracovního poměru došlo proto, že zaměstnance dosáhl nejvyšší přípustné prašné expozice. Protože ale žalobce byl na jinou práci převeden poprvé ke dni 1. 4. 1995 z důvodů, které nesouvisí s jeho zdravotním stavem, ale proto, že vedení podniku neakceptovalo jeho požadavky, podruhé dne 5. 2. 1996 proto, že byl shledán nezpůsobilým pro dosavadní práci pro obtíže dolních končetin, nikoli pro naplnění nejvyšší prašné expozice, a protože ke skončení pracovního poměru došlo na jeho žádost „z obecných příčin“, nepřísluší mu nároky podle vyhlášky 19/1991 Sb. ani podle §8 odst. 3 písm. b) zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2000, č. j. 22 Co 255/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a proti svému rozsudku připustil dovolání. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce bylo prokázáno, že k 1. 4. 1995 byl převeden na funkci mistra v dole proto, že mu žalovaný nevytvářel pracovní podmínky při zastávání funkce vedoucího úseku, že dne 5. 2. 1996 byl převeden na jinou práci pro onemocnění dolních končetin a že k 1. 3. 1996 ukončil pracovní poměr se žalovaným dohodou z „objektivních příčin“, a to rovněž v důsledku onemocnění dolních končetin. Protože nedošlo k převedení žalobce na jinou práci ani k ukončení pracovního poměru z důvodů uvedených ve vyhlášce č. 19/1991 Sb., nepřísluší žalobci odstupné a doplatek mzdy ani jednorázová náhrada věrnostního přídavku horníků podle ustanovení §8 odst. 3 písm. b) zák. č. 62/1983 Sb., uzavřel odvolací soud. Proti svému rozsudku připustil dovolání, když dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu při posouzení, zda je možné přiznat náhrady podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., když k převedení na jinou práci zaměstnance i k ukončení pracovního poměru prokazatelně došlo z „obecných příčin“, a zaměstnanec tvrdí, že před převedením na jinou práci dosáhl nejvyšší přípustné expoziční doby, a proto k převedení na jinou práci, případně k ukončení pracovního poměru, mělo dojít z tohoto důvodu, a zda soud je v těchto případech povinen vyřešit jako předběžnou otázku, kdy nejvyšší přípustná expoziční doba byla u zaměstnance dovršena.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že podle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce byl žalovaný povinen převést žalobce na jinou práci, jakmile dosáhl na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice, a to i kdyby se ho žalobce nedomáhal nebo se takovému převedení bránil. Je přesvědčen, že nejvyšší přípustné expozice dosáhl v dubnu 1993, a proto bylo povinností žalovaného převést jej na jinou práci, případně s ním rozvázat pracovní poměr. Je přesvědčen, že pokud si žalovaný takto nepočínal, přísluší mu i přesto nároky vyplývající z vyhlášky č. 19/1991 Sb., i když mu nakonec nezbylo, než souhlasit s ukončením pracovního poměru z obecných příčin. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, „jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 19 C 155/98“ zrušil, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že žalobce nejvyšší přípustné expozice nedosáhl, proto nebylo důvodu k jeho přeložení, případně k rozvázání pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, a žalobci tak nemohly vzniknout ani nároky žalobou uplatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, jejíž posouzení je pro rozhodnutí věci určující, je přípustnost dovolání založena z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu, který návrhu na vyslovení přípustnost dovolání vyhovět může, ale nemusí, přičemž jeho úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu žádnému přezkoumání.
Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, a která současně musí být pro rozhodnutí věci určující (zásadní, významná); za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. V jiném směru dovolání není přípustné. Podal-li proto účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou právní otázku, než kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), anebo proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu právní otázky, pro jejíž řešení sice odvolací soud dovolání připustil, avšak která není pro posouzení věci určující (zásadní, významná), pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím soudem vymezené přípustnosti dovolání, a proto musí být dovolacím soudem podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Napadá-li proto dovolatel skutkový závěr odvolacího soudu o tom, zda vůbec a kdy došlo u žalobce k dosažení nejvyšší přípustné prašné expozice, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. kterým se však dovolací soud z důvodu výše uvedených zabývat nemůže.
Dovolacímu přezkumu tak zůstávají otevřeny pouze právní otázky označené odvolacím soudem (zda lze zaměstnanci přiznat plnění podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., když k převedení na jinou práci i k ukončení pracovního poměru došlo z obecných příčin a zaměstnanec tvrdí, že před převedením na jinou práci dosáhl nejvyšší přípustné expoziční doby, a zda je v těchto případech soud povinen jako předběžnou otázku vyřešit, kdy nejvyšší přípustná expoziční doba byla u zaměstnance dovršena), které - podle obsahu dovolání - dovolatel rovněž uplatňuje.
Hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, má za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u pracovníků (zaměstnanců), kteří se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem ovlivnit pracovníky (zaměstnance), jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby přešli na jinou vhodnou práci (u dosavadního nebo jiného zaměstnavatele), popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci. Účelem této právní úpravy je rovněž poskytnout odpovídající zabezpečení těm pracovníkům (zaměstnancům), kteří vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, jenž byl vyvolán výkonem dosavadní práce, nemohou pracovat vůbec, popřípadě pracovníkům (zaměstnancům), u nichž se další výkon práce nepožaduje, neboť by mohli vykonávat jen zaměstnání zcela nepřiměřené jejich dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, a tímto způsobem zohlednit, že tyto osoby zpravidla nebudou mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Hmotné zabezpečení se přiznává pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz anebo jestliže dosáhli nejvyšší přípustné expozice (§1 odst. 1 vyhlášky), pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech a odpracovali v takovém zaměstnání nejméně 20 roků nebo v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví nejméně 15 roků, popřípadě v uranových dolech nejméně 10 roků, jestliže se stali dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§1 odst. 2 vyhlášky), a pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání se stálým pracovištěm v uhelných lomech a na skrývkách, uvedená v příloze č. 2 vyhlášky, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, pro pracovní úraz nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§1 odst. 3 vyhlášky). Tyto pracovníky (zaměstnance) organizace (zaměstnavatel) převede na jinou práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku); nedojde-li k převedení pracovníka (zaměstnance) na jinou práci, organizace (zaměstnavatel) s ním rozváže pracovní poměr (§2 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky).
Pracovní kategorie byly zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1992. U nároků podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., které jsou podmíněny zařazením zaměstnání do I. pracovní kategorie, se zaměstnání hodnotí v době po 31. 5. 1992 podle předpisů o sociálním zabezpečení platných ke dni 31. 5. 1992, pokud bylo takové zaměstnání zařazeno do I. pracovní kategorie k tomuto dni (srov. čl. IV písm.f) zákona č. 235/1992 Sb.).
Jedním z nároků hmotného zabezpečení je odstupné (§5 vyhlášky). Odstupné se poskytuje za předpokladu, že jde o pracovníka (zaměstnance) uvedeného v ustanovení §1 vyhlášky, a podle toho, na jakém pracovišti dosud působil (v podzemí hlubinného dolu, v uranovém dolu, v uhelném lomu nebo na skrývce), zda byl převeden na jinou práci v podzemí dolu (v uhelnému dolu nebo na skrývce), zda byl převeden na jinou práci na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku) nebo zda s ním byl rozvázán pracovní poměr (v případech uvedených v ustanoveních §5 odst. 1 až 3 vyhlášky), jaká byla délka zaměstnání v podzemí hlubinného dolu či uranového dolu [v případech uvedených v ustanovení §5 odst. 2 písm. a) a b) vyhlášky] nebo zda mu byl přiznán invalidní důchod (v případě uvedeném v ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky).
Nárok na odstupné jako dávku hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví však nevzniká už tím, že pracovník (zaměstnanec) se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce, popřípadě tím, že dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Z ustanovení §2 odst. 1, 2 a 4 a z okolností, za nichž se poskytuje podle ustanovení §5 odst. 1 až 3 vyhlášky odstupné, totiž vyplývá, že pracovníka (zaměstnance), který se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, je třeba převést na jinou vhodnou práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku), popřípadě s ním rozvázat pracovní poměr. Teprve těmito pracovněprávními úkony, jejichž provedení bylo vyvoláno dlouhodobou nezpůsobilostí pracovníka (zaměstnance) k výkonu dosavadní práce nebo dosažením nejvyšší přípustné expozice, jsou splněny (dovršeny) všechny předpoklady pro vznik nároku na hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví. Nárok na odstupné podle ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky pak má pracovník (zaměstnanec), jemuž byl přiznán invalidní důchod.
Obdobné podmínky platí také pro vznik nároku na mzdové vyrovnání podle ustanovení §7 vyhlášky č. 19/1991 Sb.
Správně proto oba soudy vycházely z toho, že jednou z rozhodujících okolností pro přiznání plnění podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., případně podle §8 odst. 3 zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků [plnění se poskytuje pracovníkům (zaměstnancům), kteří se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stali trvale nezpůsobilými k výkonu dosavadní práce z důvodů uvedených ve vyhlášce č. 19/1991 Sb.], je zjištění skutečného důvodu, pro který byl žalobce převeden na jinou práci a pro který došlo k rozvázání pracovního poměru. Protože skutečným důvodem, pro který byl žalobce nejprve převáděn na jinou práci a poté došlo k rozvázání jeho pracovního poměru s žalovaným, byly jiné okolnosti než dosažení nejvyšší přípustné expozice, je správný i závěr obou soudů, že žalobci nároky podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., event. podle §8 odst. 3 zákona č. 62/1983 Sb., nevznikly. Proto je správný i další závěr odvolacího soudu, že totiž není v těchto případech soud povinen řešit jako předběžnou otázku, zda vůbec a kdy dosáhl zaměstnanec nejvyšší přípustné expozice. Takové zjišťování totiž pro posouzení věci, s ohledem na shora přijaté právní závěry, nemá žádný význam.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že porušil-li by zaměstnavatel svou povinnost vyplývající z ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce tím, že by zaměstnance po dosažení nejvyšší přípustné expozice nepřevedl na jinou práci, mohl by se (v případě, že by mu v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti vznikla škoda) domáhat event. její náhrady podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému uplatňování práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 5.850,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 5.925,- Kč [srov. §7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, která žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu