ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.3077.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 3077/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. a.s., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 131/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000 č.j. 21 Co 433/2000-66, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.5.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce si \"dne 26.3.1998 nechal podepsat dovolenou na zotavenou od 20.4. do 24.4.1998\", kterou mu jeho nadřízený, ředitel obchodní divize 31, určil \"na základě nepravdivě uváděných vážných rodinných důvodů, neboť jinak by ji z důvodu nezbytné účasti žalobce jako finančního ředitele při plnění rozhodujících úkolů obchodní divize neschválil\". Ve skutečnosti měl žalobce v úmyslu se zúčastnit ve dnech 18.4. až 24.4.1998 \"zahraniční pracovní cesty reprezentativního charakteru do Velké Británie za obchodní divizi 35\". Žádost o zajištění této pracovní cesty si žalobce nechal podepsat ředitelem obchodní divize 35 \"na základě tvrzení, že jeho přímý nadřízený, ředitel obchodní divize 31, tuto cestu odsouhlasil\", které nebylo pravdivé. Bez ohledu na tyto skutečnosti se žalobce této pracovní cesty ve dnech 18.4. až 24.4.1998 zúčastnil, aniž by na ni byl \"vyslán oprávněnou osobou v souladu s vnitřními předpisy\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Žalobu zdůvodnil tím, že již v roce 1997 byl žalovaným vyslán jako doprovod vítězů republikového turnaje v golfu na světové finále konané ve Skotsku, které organizoval důležitý obchodní partner žalovaného výrobce automobilů Jaguar. V roce 1998 byl znovu \"osloven\" ředitelem divize 35, aby doprovázel vítěze republikového turnaje na světové finále. Ve své účasti na této pracovní cestě nespatřoval nic, čím by porušoval pracovní kázeň nebo se jakkoliv příčil zájmům svého zaměstnavatele. Žalobce nemohl předvídat, že by měl v roce 1998 postupovat on nebo některý z nadřízených vedoucích zaměstnanců jinak než v předchozím roce.
Žalovaný namítal, že žalobce se zúčastnil \"pracovní cesty reprezentativního charakteru\" bez souhlasu a vědomí ředitele obchodní divize 31, ačkoliv mu muselo být známo, že na pracovní cestu ho mohl vyslat jen ředitel této obchodní divize; řediteli obchodní divize 35, který ho na pracovní cestu vyslal, přitom uvedl, že ředitel obchodní divize 31 s tím souhlasí. Uvedené pracovní cesty se žalobce zúčastnil v době, na kterou si dříve vyžádal dovolenou; k určení dovolené přitom došlo \"ze strany oprávněného vedoucího zaměstnance pouze na základě nepravdivě uváděných rodinných důvodů jmenovaného\". Podle názoru žalovaného žalobce uvedl svým jednáním \"záměrně a účelově\" v omyl jak ředitele obchodní divize 31, tak i ředitele obchodní divize 35, neboť jinak by mu ředitel obchodní divize 31 neudělil dovolenou a ředitel obchodní divize 35 by jej nevyslal na pracovní cestu.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze 21.3.2000 č.j. 20 C 131/98-51 žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, řízení \"o náhradě mzdy v neurčené výši\" zastavil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.875,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce pracoval u žalovaného jako finanční ředitel obchodní divize 31. Ve dnech 18.4. až 24.4.1998 žalobce vykonal \"pracovní cestu reprezentativního charakteru\", na kterou byl vyslán ředitelem obchodní divize 35; vzhledem k tomu, že žalobce působil v obchodní divizi 31, mohl ho ředitel obchodní divize 35 vyslat na pracovní cestu pouze po dohodě s ředitelem obchodní divize 31 a se souhlasem \"vedení tedy náměstka generálního ředitele\", což se nestalo. Nedodržení tohoto postupu nelze podle názoru soudu prvního stupně \"přičítat k tíži žalobce\", neboť - i když žalobce nepochybně znal \"organizační schéma žalovaného a vzájemné vztahy nadřízenosti a podřízenosti\" - řediteli obchodní divize 35 \"muselo být zřejmé, že překračuje svoji pravomoc\". Tvrzení žalovaného, že by ředitel obchodní divize 35 vyslal žalobce na pracovní cestu na základě nepravdivé informace žalobce, že s pracovní cestou vyslovil souhlas ředitel obchodní divize 31, nebylo v řízení prokázáno. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno ani to, že by žalobci byla určena dovolená na základě nepravdivě uváděných rodinných důvodů. Žalobce dne 26.3.1998 požádal o udělení dovolené na zotavenou, což - i když jednoznačně nepopřel žalovaným tvrzené \"závažné rodinné důvody\" - odůvodnil celkovou únavou a zdravotními problémy, a dovolená mu byla na dobu od 20.4. do 24.4.1998 udělena. Ve skutečnosti žalobce požádal o dovolenou na zotavenou v termínu od 20.4. do 24.4.1998 s ohledem na předpokládanou pracovní cestu. Žalobce tím, že dovolenou v tomto termínu čerpal a současně se zúčastnil \"pracovní cesty reprezentativního charakteru\", \"vyšel vstříc svému zaměstnavateli\", neboť vykonal pracovní cestu, avšak \"doba 5 pracovních dní od 20.4. do 24.4.1998 se mu počítá do jeho zákonné délky dovolené na zotavenou za kalendářní rok\". Po zvážení zjištěných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání žalobce nepředstavuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. I když žalobce byl vedoucím zaměstnancem, v \"této záležitosti vystupoval pouze jako řadový zaměstnanec, neboť na pracovní cestu byl vyslán svým zaměstnavatelem\", a \"jako řadový zaměstnanec není povinen se přesvědčovat o tom, zda při vyslání na pracovní cestu jeho zaměstnavatel jednal v souladu se zákoníkem práce a s interními předpisy žalovaného\". Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce lze okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech, kdy se zaměstnanec dopustí natolik závažného protiprávního jednání, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával, je s ohledem na okolnosti případu okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.5.1998 neplatné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 21 Co 433/2000-66 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemohl zároveň čerpat dovolenou a v téže době konat práci na pracovní cestě a že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že se pracovní cesty neúčastnil jako vedoucí zaměstnanec, ale jen jako \"řadový zaměstnanec\". Žalobce byl i v době, kdy byl na pracovní cestě, finančním ředitelem obchodní divize 31 a z titulu své funkce musel znát \"běžné postupy při zajišťování pracovních úkolů, tedy včetně pracovních cest\". Podle názoru odvolacího soudu bylo na žalobci, aby si prověřil, že postup vyžadovaný jeho zaměstnavatelem při vyslání na pracovní cestu byl \"dodržen\"; povinnost žalobce dodržovat požadavky jeho zaměstnavatele vyplývá z pracovní smlouvy, z ustanovení §35 odst.1 písm. b) zák. práce a z vnitřních předpisů žalovaného. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru \"splňuje i formální požadavky ustanovení §55 zák. práce\", jde o platné rozvázání pracovního poměru účastníků. Odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud projednal v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupkyně advokátky. I když zástupkyně žalobce požádala o odročení jednání před odvolacím soudem z důvodu své dlouhodobé pracovní neschopnosti, přihlédl odvolací soud k tomu, že předvolání k jednání před odvolacím soudem jí bylo doručeno dne 18.8.2000, že o odročení jednání požádala faxovým podáním až den před jednáním (dne 18.9.2000) a že tvrzené skutečnosti nedoložila \"žádným objektivním dokladem\". Podle názoru odvolacího soudu mohlo být jednáno v její nepřítomnosti, neboť měla dostatek času pro zajištění svého zastoupení a jí uváděný důvod pro odročení jednání proto nelze považovat za důležitý.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalovaný trval - jak vyplývá z výsledků dokazování - na tom, aby zaměstnanec po dobu \"pracovní cesty reprezentativního charakteru\" čerpal dovolenou na zotavenou; vzhledem k tomu, že současné čerpání dovolené a výkon práce na pracovní cestě nejsou možné (odporuje zákonu), nemůže být považováno za prokázané, že žalobce byl ve dnech 18.4. až 24.4.1998 na pracovní cestě. Po žalobci nebylo možné požadovat, aby si prověřil, zda byl dodržen postup vyžadovaný jeho zaměstnavatelem při vyslání na pracovní cestu. Žalobce nevěděl, že o jeho vyslání na pracovní cestu v roce 1997 uzavřeli ředitelé obchodních divizí 31 a 35 dohodu spolupodepsanou náměstkem generálního ředitele, a v roce 1998 neměl právo ani povinnost uzavření takové dohody zajišťovat a nemohl ani kontrolovat, zda byla uzavřena. Navíc vnitřní předpisy žalovaného, které stanoví, že má čerpat dovolenou po dobu zahraniční pracovní cesty, jsou neplatné a není možné je dodržovat. Podle názoru žalobce nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že pracovní cestu nevykonal jako \"řadový zaměstnanec\". Jednalo-li se skutečně o pracovní cestu, žalobce neplnil v jejím rámci pracovní povinnosti finančního ředitele, ale působil na ní jako doprovod vítězů golfového přeboru, čímž došlo \"k dočasné změně sjednaných pracovních podmínek\". Odvolací soud nesprávně právně posoudil věc v tom, že dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné \"po věcné i formální stránce\", ačkoliv žalovaný se dozvěděl o nedodržení \"vlastních pravidel pro vysílání na pracovní cestu\" nejpozději dne 25.3.1998 a přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru až po dvou měsících ode dne, kdy žalobce na cestu vyslal. Dokazováním bylo zjištěno, že důvody, pro které byl se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr (\"lhaní\" při udělování dovolené a při vyslání na pracovní cestu), \"se nestaly\" a v tom, že žalobce se měl pracovní cesty zúčastnit, aniž by byl vyslán oprávněnou osobou v souladu s vnitřními předpisy, nebyl \"samostatný\" důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřován a ani nemůže přestavovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jedná-li se vůbec o porušení pracovní kázně. Odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu spatřuje žalobce v tom, že jeho zástupkyně dne 18.9.2000 požádala o odročení jednání nařízeného na den 19.9.2000, neboť v pátek dne 15.9.2000 utrpěla bolestivý úraz, byla ošetřena na traumatologii v M. a po dobu nejméně 10 dnů byla upoutána na lůžko. O odročení jednání zástupkyně žalobce požádala poté, co se jí v sobotu, v neděli a ani v pondělí ráno nepodařilo zajistit \"substituční zastoupení\" a ani vyrozumět žalobce, a ihned, jakmile to bylo možné (faxovou zprávu nechala poslat na soud prostřednictvím své kanceláře). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda řízení předcházející rozsudku odvolacího soudu je postiženo - jak tvrdí žalobce ve svém dovolání - vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) a §241 odst.3 písm.a) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Vedle případů, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§94 o.s.ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je podle ustálené judikatury soudů dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.a) a §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. dán také tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže odvolací soud odvolání projednal v rozporu s ustanovením §211 a §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Podle ustanovení §101 odst.2 věty druhé o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Uvedené ustanovení se uplatní též při projednání odvolání odvolacím soudem (srov. §211 o.s.ř.).
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - byl žalobce řádně předvolán k jednání u odvolacího soudu, nařízenému na den 19.9.2000 (předvolání k jednání bylo doručeno jeho zástupkyni dne 18.8.2000). O odročení tohoto jednání požádala zástupkyně žalobce advokátka telefaxovým podáním, které došlo odvolacímu soudu dne 18.9.2000 v 10.59 hod.; žádost odůvodnila tím, že je nemocná, že je dlouhodobě upoutána na lůžko a není schopná se dostavit k jednání a že doba léčení je minimálně 10 dní.
Zkoumá-li soud, zda účastník žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti. V posuzovaném případě byly soudu známy jen ty skutečnosti, které uvedla zástupkyně žalobce advokátka ve svém telefaxovém podání ze dne 18.9.2000. Přihlédl-li odvolací soud k tomu, že předvolání k jednání bylo žalobci (jeho zástupkyni) řádně doručeno dne 18.8.2000 a že podáním ze dne 18.9.2000 žádala zástupkyně žalobce o odročení jednání - jak vyplývá z jeho obsahu - z důvodů nemoci spojené s dlouhodobým upoutáním na lůžko a s dobou léčení minimálně 10 dnů, pak mu nelze důvodně vytýkat, že uvedené skutečnosti nepovažoval za důležitý důvod, pro který by bylo třeba jednání odročit. Zástupkyní žalobce uvedené údaje působí pro svou rozpornost nevěrohodně a ani nebyly doloženy lékařským potvrzením, ačkoliv při \"dlouhodobém upoutání na lůžko\" by jeho předložení bylo možné očekávat. Za tohoto stavu věci odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními §211 a §101 odst.2 o.s.ř., když odvolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu projednal v nepřítomnosti žalobce (jeho zástupkyně).
Jiná situace by byla tehdy, kdyby žalobce (jeho zástupkyně) zdůvodnil žádost o odročení jednání před odvolacím soudem údaji, které uvedl o důvodech této žádosti v dovolání; tyto údaje nepochybně představují důležitý důvod, pro který by bylo nutné jednání před odvolacím soudem, nařízené na den 19.9.2000, odročit, i kdyby nebyly doloženy lékařským potvrzením. Vzhledem k tomu, že tyto údaje nebyly odvolacímu soudu při jeho rozhodování o žádosti o odročení jednání známy (žalobce ani v dovolání nevysvětlil, proč je jeho zástupkyně neuvedla do žádosti o odročení jednání), nemohlo k nim být - jak vyplývá z výše uvedeného - přihlédnuto ani v dovolacím řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal bez nařízení jednání ( srov. §243a odst. 1 větu první o.s.ř.) napadený rozsudek z pohledu dalších uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 26.5.1998 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, a musí jej ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (§64 zák. práce), soud z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod okamžitého zrušení zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru; zaměstnavatel totiž nemůže důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dodatečně měnit (srov. §55 zák. práce), a proto ani soud nemůže přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel okamžité zrušení pracovního poměru neodůvodnil. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu okamžitého zrušení spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru.
V posuzovaném případě žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem žalobcem - jak vyplývá z obsahu dopisu ze dne 26.5.1998 - v tom, že řediteli obchodní divize 31 (svému přímému nadřízenému) \"nepravdivě\" uvedl, že žádá o dovolenou na zotavenou na dobu od 20.4. do 24.4.1998 z vážných rodinných důvodů, v tom, že řediteli obchodní divize 35 \"nepravdivě\" uvedl, že jeho přímý nadřízený - ředitel obchodní divize 31 souhlasí s tím, aby odjel na \"pracovní cestu reprezentativního charakteru\" do Velké Británie, a v tom, že se této pracovní cesty zúčastnil, aniž by na ni byl \"vyslán oprávněnou osobou v souladu s vnitřními předpisy\".
Za této situace se odvolací soud správně zabýval rovněž otázkou, zda žalobce porušil pracovní kázeň tím, že se zúčastnil \"pracovní cesty reprezentativního charakteru\" do Velké Británie, aniž by na ni byl \"vyslán oprávněnou osobou v souladu s vnitřními předpisy\", neboť i tímto jednáním žalobce porušil podle obsahu dopisu ze dne 26.5.1998 pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Námitka žalobce, že v tomto jeho jednání žalovaný nespatřoval důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, nemůže tedy obstát.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce pro účely rozvázání pracovního poměru rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - dovodil, že z jednání, která žalovaný vytýkal žalobci v dopise ze dne 26.5.1998, žalobce porušil pracovní kázeň jen tím, že se zúčastnil \"pracovní cesty reprezentativního charakteru\" do Velké Británie, aniž by na ni byl \"vyslán oprávněnou osobou v souladu s vnitřními předpisy\", neboť bylo na žalobci, aby si prověřil, že postup vyžadovaný jeho zaměstnavatelem při vyslání na pracovní cestu byl \"dodržen\".
S názorem žalobce, že jeho cesta do Velké Británie v době od 18.4. do 24.4.1998 nebyla pracovní cestou, nelze souhlasit. Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že na cestu do Velké Británie ho vyslal žalovaný (vyslání žalobce na pracovní cestu schválil dne 15.4.1998 ředitel obchodní divize 35) a že žalobce vykonal cestu v souladu se svým vysláním. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že na dobu od 20.4. do 24.4.1998 mu žalovaný určil čerpání dovolené na zotavenou. Jestliže mu žalovaný dne 26.3.1998 určil čerpání dovolené na zotavenou a poté ho dne 15.4.1998 vyslal (s jeho souhlasem) ve stejné době na pracovní cestu, je třeba dovodit, že žalovaný své rozhodnutí o určení čerpání řádné dovolené žalobcem změnil a že po žalobci požadoval v době od 18.4. do 24.4.1998 nikoliv čerpání dovolené na zotavenou, ale výkon práce na pracovní cestě (požaduje-li zaměstnavatel po zaměstnanci výkon práce, je nepochybné, že mu nemůže na stejnou dobu určit čerpání dovolené na zotavenou).
Dokazováním před soudy bylo dále zjištěno, že žalobce vyslal na pracovní cestu do Velké Británie vedoucí zaměstnanec žalovaného, který k tomu nebyl podle vnitřních předpisů zaměstnavatele oprávněn (ředitel obchodní divize 35). Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda žalobce vykonal pracovní cestu jako vedoucí zaměstnanec (finanční ředitel obchodní divize 31) nebo \"řadový zaměstnanec\". I kdyby žalobce věděl, že ho na pracovní cestu vysílá vedoucí zaměstnanec žalovaného, který k tomu není podle vnitřních předpisů zaměstnavatele oprávněn, bylo jeho pracovní povinností vykonat pracovní cestu podle jeho pokynů. Pracovněprávní odpovědnost za neoprávněné vyslání zaměstnance na pracovní cestu (za vyslání zaměstnance na pracovní cestu učiněné v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele) nese vedoucí zaměstnanec, který zaměstnance na pracovní cestu vyslal, a nikoliv zaměstnanec, který pracovní cestu podle pokynu vedoucího zaměstnance vykonal. Jinak by tomu mohlo být například tehdy, kdyby zaměstnanec svými údaji uvedl vedoucího zaměstnance úmyslně v omyl a kdyby tímto způsobem dosáhl, že byl na pracovní cestu vyslán, ačkoliv - nebýt tohoto omylu - by jej vedoucí zaměstnanec na pracovní cestu nevyslal; takovéto jednání žalobce - jak soudy dovodily z provedených důkazů - však nebylo prokázáno.
Za tohoto stavu věci by bylo možné žalobci důvodně vytýkat, že pracovní cestu do Velké Británie podnikl, aniž by si prověřil, že postup vyžadovaný jeho zaměstnavatelem při vyslání na pracovní cestu byl \"dodržen\", jen tehdy, kdyby mu povinnost v tomto směru byla výslovně uložena pracovní smlouvou, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele anebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. V tomto směru nebylo v dosavadním řízení žádné porušení pracovní povinnosti ze strany žalobce prokázáno a ani žalovaným tvrzeno. Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že si neprověřil, že postup vyžadovaný jeho zaměstnavatelem při vyslání na pracovní cestu byl \"dodržen\".
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnancem ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - nezabýval. Jeho závěr, že žalovaný platně se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, nelze i z tohoto důvodu považovat za správný.
Žalobce v dovolání dovozuje, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 o.s.ř. Uvedené tvrzení žalobce dosud v řízení před soudy neuplatnil. K tomuto novému tvrzení žalobce dovolací soud nepřihlédl; dovolací řízení má totiž přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé (srov. §243a odst.2 o.s.ř.) a je proto vyloučeno, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly tvrzeny či nevyšly najevo před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2001
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu