ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.685.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 685/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám Svobody č. 471, proti žalovanému J. V., o 2.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 180/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1999 č.j. 9 Co 571/99-24, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 2.120,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 7.6.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný jako voják základní služby nevrátil žalobkyni "soupravu výstrojních součástek a výstrojní materiál vydávaný u jednotky", které od žalobkyně v souvislosti s potřebami plnění služebních povinností převzal proti písemnému potvrzení. Přestože žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 6.6.1994 dohodu o náhradě škody, v níž uznal svůj dluh co do důvodu a výše 2.120,- Kč, splnění dluhu následně písemně odmítl.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13.4.1999 č.j. 13 C 180/97-13 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok není opodstatněný, neboť se žalobkyni "nepodařilo prokázat skutečnost, že věci uvedené v dohodě o uznání dluhu skutečně chyběly, tj. skutečnost, že žalobkyni vznikla škoda", neboť "sama dohoda má význam pouze pro běh promlčecí doby".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.11.1999 č.j. 9 Co 571/99-24 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že dohoda o náhradě škody uzavřená mezi účastníky dne 6.6.1994 je svým obsahem uznáním závazku podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, který "není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání". Podle názoru odvolacího soudu však nelze odpovědnost žalovaného posuzovat podle ustanovení §178 odst. 1 zák. práce, neboť v daném případě "chybí ke splnění této odpovědnosti existence písemného potvrzení o převzetí výstrojních součástek", ale je ji třeba hodnotit podle obecných ustanovení o náhradě škody §172 a násl. zák. práce. Žalobkyně však porušení povinnosti v přímé souvislosti se vzniklou škodou a "že by žalovaný škodu svým jednáním zavinil" neprokázala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně "s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř." dovolání a dovozovala, že "řešení a zabezpečení řádného postupu státu při zajišťování náhrad škod na majetku A. Č. r. způsobených vojáky a žáky škol při plnění služebních nebo studijních povinností nebo v přímé souvislosti s nimi" je v posuzované věci otázkou zásadního právního významu. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil obsah "Dohody o náhradě škody ze dne 6.6.1994" a rovněž vyjádřila pochybnost, zda rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.1968, pod č. 97, "by mělo být nadále v soudní praxi uplatňováno", vzhledem k "zejména v současné době nepřiměřeně silné ochraně dlužníka před věřitelem". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, leda že jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 2.120,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, a protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §238 odst.2 a §239 odst. 3 o.s.ř.), může být za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné pouze v případě, že rozhodnutí trpí některou z vad, které zákon taxativně vypočítává v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není však založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř., nýbrž přípustnost je založena jen tehdy, jestliže rozhodnutí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě dovolatelka ani netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v její nepřítomnosti, že by nemohla ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy, že by neměla možnost se k věci vyjádřit nebo že by jí byla znemožněna realizace jiných procesních práv. Žalobkyně v dovolání vyslovuje nesouhlas s právním posouzením obsahu dohody o náhradě škody uzavřené mezi účastníky dne 6.6.1994 a namítá, že je svým obsahem nejen uznáním závazku podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, ale i dohodou "ve smyslu ust. §244 a 259 ZP". Kritikou vlastního rozhodnutí odvolacího soudu však nezpochybňuje postup odvolacího soudu v průběhu řízení, tedy činnost, která předchází konečnému soudnímu rozhodnutí, ale vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit a zjištěný skutkový stav subsumovat pod konkrétní právní normu. Dovolacím důvodem, jenž spočívá v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) se však dovolací soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). V případných vadách postupu soudu při samotném rozhodování nelze - jak je uvedeno výše - spatřovat dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. ledna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová