ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.706.2000.1
21 Cdo 706, 708/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. D., proti žalované T. O., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 113/97, o dovolání žalobce proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, a ze dne 5. ledna 2000, č. j. 16 Co 463/99-87 takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2000, č. j. 16 Co 463/99-87, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody za pracovní úraz 68.468,- Kč s 21% úrokem od 1. 6. 1997 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od roku 1972 jako řidič nákladního automobilu, a že dne 20. 5. 1974 utrpěl při dopravní nehodě těžký pracovní úraz. Žalovaná uznala odpovědnost za pracovní úraz a hradila mu náhradu škody až do 30. 11. 1996. Dnem 1. 12. 1996 přestala náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti hradit s odůvodněním, že není prokázána příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku a pracovním úrazem. Žalobce je přesvědčen, že trvalé následky a jeho plná invalidita jsou důsledkem pracovního úrazu, který utrpěl dne 20. 5. 1974.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 1998, č. j. 19 C 113/97-34, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení žalované 10.200,- Kč "na účet" advokáta, a České republice 2.200,- Kč "na účet" Okresního soudu v Ostravě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce dne 20. 5. 1974 a vzniklou škodou, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Vycházel přitom z toho, že problémy s páteří se u žalobce objevily až 3 měsíce po úraze a že z dokumentace není zřejmé, že by úraz postihl určité místo páteře. Žalobce v současné době trpí poškozením celé páteře a nebylo prokázáno, že by při úraze dne 20. 5. 1974 byl konkrétní úsek páteře nějakým způsobem poškozen. Podle soudu prvního stupně žalobce trpí obecným onemocněním páteře už nejméně od roku 1971 a toto obecné onemocnění bylo také příčinou jeho částečné ztráty pracovní způsobilosti od roku 1979 i ztráty plné pracovní způsobilosti v březnu 1995.
Návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání a žádost o odkladný účinek tohoto návrhu okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 9. 1998, č. j. 19 C 113/97-52, zamítl. Za nesprávné považoval tvrzení žalobce, že soud žádal o ustanovení zástupce, neboť taková žádost se v obsahu protokolu o jednání dne 29. 4. 1998 nenachází a tomuto závěru nasvědčuje i tvrzení samotného žalobce při jeho výslechu dne 2. 9. 1998, kdy uvedl, že poté, co mu JUDr. P. vypověděla plnou moc, si obratem jiného advokáta nezvolil z důvodu nedostatku finančních prostředků, protože předpokládal, že ve sporu bude mít úspěch. To učinil až poté, co byl návrh ve věci samé zamítnut a co mu možnost požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru byla doporučena Ústavním soudem. Soud prvního stupně vycházel rovněž z toho, že přípisem doručeným soudu dne 5. 5. 1998 napadl žalobce soudní rozhodnutí ohledně přiznání znalečného a o nákladech řízení, podáním ze dne 1. 6. 1998 napadl rovněž rozhodnutí soudu o nákladech řízení a podal žádost o osvobození od soudních poplatků, z čehož se jeví pravděpodobným, že "schopnosti žalobce jistě stačily na to", aby napadl rozhodnutí soudu i co do věci samé. Návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proto neshledal důvodným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 8. 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Závěry, pro něž soud prvního stupně návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, považoval za správné a přihlédl též k tomu, že i poté, co žalobci jeho zástupkyně vypověděla plnou moc, v řízení vystupoval samostatně a činil procesní úkony (žádost o výslech soudního znalce při jednání soudu, dotazy na znalce, další důkazní návrhy, žádost o osvobození od soudních poplatků), z čehož "naprosto není možno usuzovat", že žalobce byl v řízení zcela dezorientován a neschopen hájit své zájmy. Žalobce byl rovněž zákonným způsobem, jednak ústně při vyhlášení rozsudku, ale i písemně v písemném vyhotovení rozsudku, poučen o opravném prostředku.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že mu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem tím, že dne 29. 4. 1998 při jednání před soudem prvního stupně požádal o ustanovení zástupce pro nedostatek schopností hájit své zájmy v soudním řízení a nedostatek finančních prostředků, tím, že nevěděl o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce Českou advokátní komoru, tím, že soud nebral na zřetel důvody, které mu bránily včas podat odvolání, tím, že jeho výpověď při výslechu dne 29. 4. 1998 byla nesprávně pochopena, takže ve svých důsledcích byla interpretována v jeho neprospěch, tím, že není schopen sám před soudem jednat, a pokud tak činil, jednal "zcela bez rozmyslu, ze zoufalství", tím, že se nemůže domoci svých práv, a tím, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání, ačkoli mu v tom nic nebránilo, a kdyby jednání bylo nařízeno, měl by žalobce možnost soudu osobně přednést a osvětlit důvody uváděné v odvolání a přednést návrh na připuštění dovolání proti usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 1. 2000, č. j. 16 Co 463/99-87, odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1998, č. j. 19 C 113/97-34, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel přitom z toho, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci doručen dne 18. 5. 1998, přičemž žalobce své odvolání podal dne 30. 7. 1998. Protože nebylo vyhověno žalobcově návrhu na prominutí zmeškání odvolací lhůty, posoudil odvolání žalobce jako opožděné.
V dovolání proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť v době, kdy běžela lhůta pro podání řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, neměl dostatek finančních prostředků na placení advokáta a sám nebyl schopen účinně hájit své zájmy. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud nesprávně hodnotil jeho důvody vedoucí ke zmeškání lhůty a jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty byl zamítnut. Dále "vyslovuje otázku", zda odvolací soud, který rozhodoval o odmítnutí odvolání, neměl vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu ve věci dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání s odkladným účinkem, a až poté rozhodnout. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání jednak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a jednak je nedůvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle §238a odst. 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 1 a 2). Dovolání však není podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§239 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce v první řadě napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
V posuzovaném případě - protože se nejedná o usnesení ve věci samé - dovolání podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. přípustné být nemůže. Vzhledem k tomu, že se nejedná ani o případ uvedený v §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., mohlo by být dovolání přípustné, jen bylo-li řízení postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
S námitkou dovolatele, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v "průběhu řízení"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu "průběh řízení" pro řízení v prvním stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v hlavě čtvrté, části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (hlava první části čtvrté o.s.ř.) člení na "řízení u odvolacího soudu" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na "rozhodnutí o odvolání" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o.s.ř.).
V návaznosti na změnu v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (nyní ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.), rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání (srov. §238a odst. 1 písm. c) až f) o.s.ř.).
Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, proto nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.(. Proto námitky směřující proti obsahové správnosti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 19 C 113/97-5 ("soud nebral na zřetel důvody, které žalobci bránily včas podat odvolání", "jeho výpověď při výslechu dne 29. 4. 1998 byla nesprávně pochopena"), nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyvolat.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nejsou způsobilé vyvolat ani ostatní námitky žalobce. Žalobce v dovolání tvrdí, že dne 29. 4. 1998 při jednání před Okresním soudem v Ostravě požádal o ustanovení zástupce pro nedostatek schopnosti hájit své zájmy v soudním řízení a nedostatek finančních prostředků. Z obsahu protokolu o jednání před Okresním soudem v Ostravě dne 29. 4. 1998 ve věci 19 C 113/97 však nevyplývá, že by žalobce takovou žádost v průběhu tohoto jednání přednesl. Tomu, že takovou žádost nepřednesl, odpovídá i obsah protokolu sepsaného s žalobcem dne 2. 9. 1998 před Okresním soudem v Ostravě, neboť v něm žalobce výslovně uvádí, že "předpokládal, že ve sporu bude mít úspěch, tak také nežádal o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru. To učinil až poté, co mu návrh byl zamítnut a co mu tato možnost byla doporučena Ústavním soudem". Proto dovolací soud, stejně jako soud prvního stupně i soud odvolací, uzavírá, že nebylo prokázáno, že by žalobce návrh na ustanovení zástupce soudem při jednání před Okresním soudem v Ostravě dne 29. 4. 1998 přednesl. Jestliže taková žádost nebyla přednesena, nelze spatřovat ve skutečnosti, že soud žalobci zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. neustanovil, postup soudu, jímž by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Rozhodnutí soudu o ustanovení zástupce podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. totiž výslovně předpokládá podání žádosti takovým účastníkem.
Důvodná není ani žalobcova námitka, že mu možnost jednat před soudem byla odňata tím, "že nevěděl o možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komorou". Skutečnost, že žalobce případně neměl vědomost o možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru nevypovídá nic o tom, že by se jednalo o nesprávný postup soudu. Postupem soudu ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. se rozumí procesní postup soudu (provádění procesních úkonů a jejich následnost) při projednávání konkrétní věci. Naproti tomu vědomost účastníka o existenci možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru vypovídá nikoli o "postupu soudu", ale jen o rozsahu účastníkových vědomostí a zkušeností.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že mu možnost jednat před soudem byla odňata tím, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání. Jak sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, z ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že v této věci nebylo povinností odvolacího soudu jednání nařizovat. Není-li zde takovéto povinnosti, nelze ve skutečnosti, že odvolací soud jednání nenařídil, spatřovat postup, kterým by byl účastník na svých procesních právech zkrácen. Vůbec pak už nelze souhlasit s úvahou dovolatele o tom, že neměl možnost soudu přednést a osvětlit důvody uváděné v odvolání, případně přednést návrh na připuštění dovolání proti usnesení. Žalobce podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podáním ze dne 22. 10. 1998. Odvolací soud o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 1999. Žalobce tedy měl více jak 9 měsíců na to, aby své odvolání libovolným způsobem doplňoval. Případný návrh, aby bylo proti usnesení odvolacího soudu připuštěno dovolání nemohl mít žádný význam, neboť napadené usnesení nebylo usnesením ve věci samé (srov. ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř.). Proto ani ve skutečnosti, že k projednání odvolání, proti usnesení soudu prvního stupně odvolací soud nenařídil jednání, nelze spatřovat postup soudu, jímž by účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem.
Protože potvrzující usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a protože dovolání není z důvodů výše uvedených přípustné z hlediska ustanovení §238a a §239 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti usnesení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud se dále, po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odmítnuto, je přípustné (§238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.(, zabýval tím, zda toto dovolání je důvodné.
Námitka dovolatele, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, tedy, že je zde dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jenž spatřuje v tom, že "v době, kdy běžela lhůta pro podání řádného opravného prostředku, neměl dostatek finančních prostředků na placení advokáta a sám nebyl schopen účinně hájit své zájmy, tedy že nebyl schopen sám podat řádný opravný prostředek", není důvodná.
Z důvodů již vyložených může být dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. naplněn jen tehdy, jestliže se jedná o takový postup soudu, kterým byla účastníku znemožněna realizace procesních práv, jež mu občanský soudní řád dává. Samotná skutečnost, že účastník nemá dostatek finančních prostředků na placení advokáta, případně, že není schopen účinně hájit své zájmy, není důvodem ke vzniku jakýchkoliv konkrétních procesních práv. Případná možnost stanovená v ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. (aby účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, byl na jeho žádost ustanoven zástupce) je totiž podmíněna návrhem, který účastník v tomto směru soudu adresuje. Soud totiž (a tak tomu bylo i v tomto případě) nemůže bez konkrétní aktivity účastníka vědět, že účastník nemá dostatek finančních prostředků, ani to, že není sám schopen podat řádný opravný prostředek, a tedy účinně hájit své zájmy. Teprve v případě, že by tyto skutečnosti byly soudu známy, bylo by možno uvažovat o tom, že by soud o existenci možnosti uvedené v ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníka poučil. Bez toho, že by ale soudu tyto skutečnosti byly známy, nelze o takové poučovací povinnosti soudu uvažovat. Nelze proto ani dovozovat, že by postupem soudu byla odňata účastníku možnost jednat před soudem jen proto, že účastník (možná) neměl dostatek finančních prostředků, a že (možná) nebyl schopen účinně hájit své zájmy.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že o odmítnutí odvolání rozhodl dříve, než dovolací soud rozhodl o dovolání, jež směřovalo proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Odvolací soud při rozhodování o včasnosti podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně správně vycházel z toho, že odvolání bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty k odvolání uvedené v ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř. (tuto skutečnost dovolatel ani nezpochybňuje), a z toho, že odvolateli nebylo prominuto zmeškání lhůty k odvolání. Protože z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být logicky podáno jen tehdy, jestliže usnesení odvolacího soudu bylo pravomocné, tedy za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se zamítá návrh odvolatele na prominutí zmeškání lhůty k odvolání; výrok pravomocného usnesení je závazný pro účastníky a pro všechny orgány (srov. ustanovení §159 odst. 2 a §167 odst. 2 o. s. ř..). Odvolací soud tedy rozhodl správně, jestliže při posuzování včasnosti odvolání podaného odvolatelem vycházel z toho, že odvolateli nebylo prominuto zmeškání lhůty a nepřihlížel ke skutečnosti, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, bylo podáno dovolání.
Protože usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání je správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková
21 Cdo 706, 708/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. D., proti žalované T. O., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 113/97, o dovolání žalobce proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, a ze dne 5. ledna 2000, č. j. 16 Co 463/99-87 takto: I. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2000, č. j. 16 Co 463/99-87, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody za pracovní úraz 68.468,- Kč s 21% úrokem od 1. 6. 1997 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od roku 1972 jako řidič nákladního automobilu, a že dne 20. 5. 1974 utrpěl při dopravní nehodě těžký pracovní úraz. Žalovaná uznala odpovědnost za pracovní úraz a hradila mu náhradu škody až do 30. 11. 1996. Dnem 1. 12. 1996 přestala náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti hradit s odůvodněním, že není prokázána příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku a pracovním úrazem. Žalobce je přesvědčen, že trvalé následky a jeho plná invalidita jsou důsledkem pracovního úrazu, který utrpěl dne 20. 5. 1974.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 1998, č. j. 19 C 113/97-34, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení žalované 10.200,- Kč "na účet" advokáta, a České republice 2.200,- Kč "na účet" Okresního soudu v Ostravě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce dne 20. 5. 1974 a vzniklou škodou, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Vycházel přitom z toho, že problémy s páteří se u žalobce objevily až 3 měsíce po úraze a že z dokumentace není zřejmé, že by úraz postihl určité místo páteře. Žalobce v současné době trpí poškozením celé páteře a nebylo prokázáno, že by při úraze dne 20. 5. 1974 byl konkrétní úsek páteře nějakým způsobem poškozen. Podle soudu prvního stupně žalobce trpí obecným onemocněním páteře už nejméně od roku 1971 a toto obecné onemocnění bylo také příčinou jeho částečné ztráty pracovní způsobilosti od roku 1979 i ztráty plné pracovní způsobilosti v březnu 1995.
Návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání a žádost o odkladný účinek tohoto návrhu okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 9. 1998, č. j. 19 C 113/97-52, zamítl. Za nesprávné považoval tvrzení žalobce, že soud žádal o ustanovení zástupce, neboť taková žádost se v obsahu protokolu o jednání dne 29. 4. 1998 nenachází a tomuto závěru nasvědčuje i tvrzení samotného žalobce při jeho výslechu dne 2. 9. 1998, kdy uvedl, že poté, co mu JUDr. P. vypověděla plnou moc, si obratem jiného advokáta nezvolil z důvodu nedostatku finančních prostředků, protože předpokládal, že ve sporu bude mít úspěch. To učinil až poté, co byl návrh ve věci samé zamítnut a co mu možnost požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru byla doporučena Ústavním soudem. Soud prvního stupně vycházel rovněž z toho, že přípisem doručeným soudu dne 5. 5. 1998 napadl žalobce soudní rozhodnutí ohledně přiznání znalečného a o nákladech řízení, podáním ze dne 1. 6. 1998 napadl rovněž rozhodnutí soudu o nákladech řízení a podal žádost o osvobození od soudních poplatků, z čehož se jeví pravděpodobným, že "schopnosti žalobce jistě stačily na to", aby napadl rozhodnutí soudu i co do věci samé. Návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proto neshledal důvodným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 8. 1999, č. j. 16 Co 96/99-66, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Závěry, pro něž soud prvního stupně návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, považoval za správné a přihlédl též k tomu, že i poté, co žalobci jeho zástupkyně vypověděla plnou moc, v řízení vystupoval samostatně a činil procesní úkony (žádost o výslech soudního znalce při jednání soudu, dotazy na znalce, další důkazní návrhy, žádost o osvobození od soudních poplatků), z čehož "naprosto není možno usuzovat", že žalobce byl v řízení zcela dezorientován a neschopen hájit své zájmy. Žalobce byl rovněž zákonným způsobem, jednak ústně při vyhlášení rozsudku, ale i písemně v písemném vyhotovení rozsudku, poučen o opravném prostředku.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že mu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem tím, že dne 29. 4. 1998 při jednání před soudem prvního stupně požádal o ustanovení zástupce pro nedostatek schopností hájit své zájmy v soudním řízení a nedostatek finančních prostředků, tím, že nevěděl o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce Českou advokátní komoru, tím, že soud nebral na zřetel důvody, které mu bránily včas podat odvolání, tím, že jeho výpověď při výslechu dne 29. 4. 1998 byla nesprávně pochopena, takže ve svých důsledcích byla interpretována v jeho neprospěch, tím, že není schopen sám před soudem jednat, a pokud tak činil, jednal "zcela bez rozmyslu, ze zoufalství", tím, že se nemůže domoci svých práv, a tím, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání, ačkoli mu v tom nic nebránilo, a kdyby jednání bylo nařízeno, měl by žalobce možnost soudu osobně přednést a osvětlit důvody uváděné v odvolání a přednést návrh na připuštění dovolání proti usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 1. 2000, č. j. 16 Co 463/99-87, odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1998, č. j. 19 C 113/97-34, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel přitom z toho, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci doručen dne 18. 5. 1998, přičemž žalobce své odvolání podal dne 30. 7. 1998. Protože nebylo vyhověno žalobcově návrhu na prominutí zmeškání odvolací lhůty, posoudil odvolání žalobce jako opožděné.
V dovolání proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť v době, kdy běžela lhůta pro podání řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, neměl dostatek finančních prostředků na placení advokáta a sám nebyl schopen účinně hájit své zájmy. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud nesprávně hodnotil jeho důvody vedoucí ke zmeškání lhůty a jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty byl zamítnut. Dále "vyslovuje otázku", zda odvolací soud, který rozhodoval o odmítnutí odvolání, neměl vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu ve věci dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání s odkladným účinkem, a až poté rozhodnout. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání jednak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a jednak je nedůvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle §238a odst. 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 1 a 2). Dovolání však není podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§239 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce v první řadě napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
V posuzovaném případě - protože se nejedná o usnesení ve věci samé - dovolání podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. přípustné být nemůže. Vzhledem k tomu, že se nejedná ani o případ uvedený v §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., mohlo by být dovolání přípustné, jen bylo-li řízení postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
S námitkou dovolatele, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v "průběhu řízení"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu "průběh řízení" pro řízení v prvním stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v hlavě čtvrté, části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (hlava první části čtvrté o.s.ř.) člení na "řízení u odvolacího soudu" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na "rozhodnutí o odvolání" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o.s.ř.).
V návaznosti na změnu v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (nyní ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.), rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání (srov. §238a odst. 1 písm. c) až f) o.s.ř.).
Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, proto nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.(. Proto námitky směřující proti obsahové správnosti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 19 C 113/97-5 ("soud nebral na zřetel důvody, které žalobci bránily včas podat odvolání", "jeho výpověď při výslechu dne 29. 4. 1998 byla nesprávně pochopena"), nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyvolat.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nejsou způsobilé vyvolat ani ostatní námitky žalobce. Žalobce v dovolání tvrdí, že dne 29. 4. 1998 při jednání před Okresním soudem v Ostravě požádal o ustanovení zástupce pro nedostatek schopnosti hájit své zájmy v soudním řízení a nedostatek finančních prostředků. Z obsahu protokolu o jednání před Okresním soudem v Ostravě dne 29. 4. 1998 ve věci 19 C 113/97 však nevyplývá, že by žalobce takovou žádost v průběhu tohoto jednání přednesl. Tomu, že takovou žádost nepřednesl, odpovídá i obsah protokolu sepsaného s žalobcem dne 2. 9. 1998 před Okresním soudem v Ostravě, neboť v něm žalobce výslovně uvádí, že "předpokládal, že ve sporu bude mít úspěch, tak také nežádal o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru. To učinil až poté, co mu návrh byl zamítnut a co mu tato možnost byla doporučena Ústavním soudem". Proto dovolací soud, stejně jako soud prvního stupně i soud odvolací, uzavírá, že nebylo prokázáno, že by žalobce návrh na ustanovení zástupce soudem při jednání před Okresním soudem v Ostravě dne 29. 4. 1998 přednesl. Jestliže taková žádost nebyla přednesena, nelze spatřovat ve skutečnosti, že soud žalobci zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. neustanovil, postup soudu, jímž by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Rozhodnutí soudu o ustanovení zástupce podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. totiž výslovně předpokládá podání žádosti takovým účastníkem.
Důvodná není ani žalobcova námitka, že mu možnost jednat před soudem byla odňata tím, "že nevěděl o možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komorou". Skutečnost, že žalobce případně neměl vědomost o možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru nevypovídá nic o tom, že by se jednalo o nesprávný postup soudu. Postupem soudu ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. se rozumí procesní postup soudu (provádění procesních úkonů a jejich následnost) při projednávání konkrétní věci. Naproti tomu vědomost účastníka o existenci možnosti požádat o ustanovení zástupce Českou advokátní komoru vypovídá nikoli o "postupu soudu", ale jen o rozsahu účastníkových vědomostí a zkušeností.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že mu možnost jednat před soudem byla odňata tím, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání. Jak sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, z ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že v této věci nebylo povinností odvolacího soudu jednání nařizovat. Není-li zde takovéto povinnosti, nelze ve skutečnosti, že odvolací soud jednání nenařídil, spatřovat postup, kterým by byl účastník na svých procesních právech zkrácen. Vůbec pak už nelze souhlasit s úvahou dovolatele o tom, že neměl možnost soudu přednést a osvětlit důvody uváděné v odvolání, případně přednést návrh na připuštění dovolání proti usnesení. Žalobce podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podáním ze dne 22. 10. 1998. Odvolací soud o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 1999. Žalobce tedy měl více jak 9 měsíců na to, aby své odvolání libovolným způsobem doplňoval. Případný návrh, aby bylo proti usnesení odvolacího soudu připuštěno dovolání nemohl mít žádný význam, neboť napadené usnesení nebylo usnesením ve věci samé (srov. ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř.). Proto ani ve skutečnosti, že k projednání odvolání, proti usnesení soudu prvního stupně odvolací soud nenařídil jednání, nelze spatřovat postup soudu, jímž by účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem.
Protože potvrzující usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a protože dovolání není z důvodů výše uvedených přípustné z hlediska ustanovení §238a a §239 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti usnesení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud se dále, po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odmítnuto, je přípustné (§238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.(, zabýval tím, zda toto dovolání je důvodné.
Námitka dovolatele, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, tedy, že je zde dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jenž spatřuje v tom, že "v době, kdy běžela lhůta pro podání řádného opravného prostředku, neměl dostatek finančních prostředků na placení advokáta a sám nebyl schopen účinně hájit své zájmy, tedy že nebyl schopen sám podat řádný opravný prostředek", není důvodná.
Z důvodů již vyložených může být dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. naplněn jen tehdy, jestliže se jedná o takový postup soudu, kterým byla účastníku znemožněna realizace procesních práv, jež mu občanský soudní řád dává. Samotná skutečnost, že účastník nemá dostatek finančních prostředků na placení advokáta, případně, že není schopen účinně hájit své zájmy, není důvodem ke vzniku jakýchkoliv konkrétních procesních práv. Případná možnost stanovená v ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. (aby účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, byl na jeho žádost ustanoven zástupce) je totiž podmíněna návrhem, který účastník v tomto směru soudu adresuje. Soud totiž (a tak tomu bylo i v tomto případě) nemůže bez konkrétní aktivity účastníka vědět, že účastník nemá dostatek finančních prostředků, ani to, že není sám schopen podat řádný opravný prostředek, a tedy účinně hájit své zájmy. Teprve v případě, že by tyto skutečnosti byly soudu známy, bylo by možno uvažovat o tom, že by soud o existenci možnosti uvedené v ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníka poučil. Bez toho, že by ale soudu tyto skutečnosti byly známy, nelze o takové poučovací povinnosti soudu uvažovat. Nelze proto ani dovozovat, že by postupem soudu byla odňata účastníku možnost jednat před soudem jen proto, že účastník (možná) neměl dostatek finančních prostředků, a že (možná) nebyl schopen účinně hájit své zájmy.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že o odmítnutí odvolání rozhodl dříve, než dovolací soud rozhodl o dovolání, jež směřovalo proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Odvolací soud při rozhodování o včasnosti podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně správně vycházel z toho, že odvolání bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty k odvolání uvedené v ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř. (tuto skutečnost dovolatel ani nezpochybňuje), a z toho, že odvolateli nebylo prominuto zmeškání lhůty k odvolání. Protože z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být logicky podáno jen tehdy, jestliže usnesení odvolacího soudu bylo pravomocné, tedy za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se zamítá návrh odvolatele na prominutí zmeškání lhůty k odvolání; výrok pravomocného usnesení je závazný pro účastníky a pro všechny orgány (srov. ustanovení §159 odst. 2 a §167 odst. 2 o. s. ř..). Odvolací soud tedy rozhodl správně, jestliže při posuzování včasnosti odvolání podaného odvolatelem vycházel z toho, že odvolateli nebylo prominuto zmeškání lhůty a nepřihlížel ke skutečnosti, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, bylo podáno dovolání.
Protože usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání je správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková