ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1233.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1233/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDR. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované obci D., zastoupené advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 588/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 1999, čj. 5 Co 3221/98-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. září 1998, čj. 2 C 588/98-17, ve znění, že "návrh, aby žalovaná obec nenechávala drůbež vnikat na pozemek žalobkyně, zahradu parcelní č. 13/3, zapsané (správně "zapsaný") na LV č. 270 pro k. ú. D. u Katastrálního úřadu ve S. ze svého pozemku, ostatní plocha - komunikace parcelní č. 441/1, zapsané (správně "zapsaného") na LV č. l pro k. ú. D. u Katastrálního úřadu ve S. se zamítá" a že "žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává". Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Současně zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání týkajícího se výkladu ustanovení §127 odst. l občanského zákoníku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. 13/3 v k. ú. D., což je neoplocená zahrada o rozměrech l80 cm krát 4 metry. Žalovaná přes výzvy žalobkyně nečiní žádná opatření, která by zabránila pobíhání cizí drůbeže po veřejném prostranství, z něhož pak má volný přístup i na její pozemek. Ten žalobkyně hodlá zkultivovat, což je při volném pobíhání slepic po něm nemožné. Odvolací soud se shodl s právním názorem soudu prvního stupně, že v daném případě nutno vycházet z ustanovení §127 občanského zákoníku, z něhož plyne, že je to vlastník věci (drůbeže), a nikoliv žalovaná, který se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného. Žalovaná je v daném případě vlastníkem obecního pozemku, přes který slepice, které vlastní jiné osoby, na pozemek žalobkyně přebíhají. Žalovaná proto ničím žalobkyni neobtěžuje, ani neohrožuje výkon jejích práv. Z toho důvodu soudy shodně uzavřely, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Za této situace nebylo třeba, aby se zabývaly otázkou míry obtěžování žalobkyně z hlediska její přiměřenosti poměrům v dané obci. Proto také odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání, dožadující se výkladu §127 občanského zákoníku v souvislosti s termínem "míra přiměřená poměrům". Návrh na připuštění dovolání zamítl i pokud jde o výklad otázky pasivní legitimace žalované, když jeho rozhodnutí odpovídá ustálené judikatuře a jím provedený výklad ustanovení §127 občanského zákoníku plyne jednoznačně z jeho textu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za zásadní právní otázku, která by měla být v dovolacím řízení řešena, pokládá "pasivní legitimaci vlastníka sousedního pozemku". Srovnává imise např. pachem, plynem, hlukem se situací s pohybem drůbeže, vnikající na pozemek žalobkyně bezprostředně z pozemku žalované, na který vnikla z pozemku vlastníka drůbeže, který by se mohl podle logiky rozhodnutí soudů hájit tím, že jeho slepice nevstupují přímo na pozemek žalobkyně, ale na pozemek žalované, jíž takové rušení nevadí, což ovšem ve svém důsledku znamená odmítnutí práva žalobkyni ze strany soudů. Za další, po právní stránce rozhodující, pokládá otázku "vztahu vlastnictví chovných zvířat". V této souvislosti pokládá za chybné závěry obou soudů, pokud tvrdí, že možnost ochrany podle §127 odst. l občanského zákoníku je podmíněna tím, aby vlastník sousedního pozemku vnikající zvířata choval buď jako vlastní nebo pro jiného, že obtěžovat jiného lze tedy jen výkonem svého vlastnictví a že povinnost zdržet se rušení může být uloženo jen vlastníku zvířete, nikoliv vlastníku pozemku. Takový závěr je podle dovolatelky chybný a z uvedeného zákonného ustanovení nevyplývá. "Z rušení imisemi by pak totiž vyplývalo, že by mohl obtěžovat jen vlastník hluku, kouře, pachu apod." Porovnává ustanovení §130a dříve platného občanského zákoníku se zněním §127 občanského zákoníku ve vztahu k dané věci a uzavírá, že pro daný případ "lze převyprávět zákonný text následovně: vlastník pozemku nesmí nechat vnikat drůbež na sousední pozemek". Za třetí otázku zásadního právního významu pokládá "míru přiměřenou poměrům při vnikání chovných zvířat". Uvádí, že generální klauzule věty první §127 odst. l občanského zákoníku je textem normy obecné, který je omezen textem normy zvláštní a dovozuje, že "není třeba v daném případě zkoumat míru přiměřenou poměrům nebo vážné ohrožení práva, ale stačí samo vnikání drůbeže". Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. l a §241 odst. l o. s . ř.), se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti. Zjistil, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. l o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatelka ani netvrdila, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. a v §239 odst. l a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po první stránce zásadní význam. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze rozsudek odvolacího soudu napadnout, je důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., ale toliko při splnění předpokladů shora uvedených. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam. Za zásadní nelze považovat otázky, které odvolací soud řešil v souladu s publikovanou judikaturou, případně jejichž řešení zcela jasně vyplývá ze zákona.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkretní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právního předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
K takovému závěru ale v daném případě dospět nelze. Vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolací soud na daný případ správně aplikoval §127 odst. l občanského zákoníku a na jeho závěry lze odkázat. Podle §127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Výkladem obsahově shodného §130a obč. zák. ve znění, platném do 31. 12. 1991, se zabývá Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. června 1987, sp. zn. 203/86, "K některým dalším otázkám výkladu ustanovení §130a u o. z." publikovaná pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z této zprávy, jakož i z textu zákona nepochybně vyplývá, že vlastníkovi věci se ukládá povinnost zdržet se zdržet se jednání příkladmo uvedených v tomto ustanoveni. O aplikaci uvedeného ustanovení lze uvažovat tam, kde jednání vlastníka věci je příčinou rušení, i když nemusí jít o jednání, které by bylo přímo rušením jiného (například samotný chov včel není obtěžováním, ale nadměrný výskyt včel na sousedním pozemku jako důsledek tohoto chovu rušením být může). Skutečnost, že příčinou rušení musí být jednání vlastníka věci vyplývá i z toho, že podle uvedené zprávy při vyhovění žalobě domáhající se zákazu toho, aby vlastník nechal vnikat chovaná zvířata na sousední pozemek, je třeba výrok rozsudku formulovat jako povinnost "zdržet se rušení vnikáním chovných zvířat." Nesprávný byl výrok rozsudku okresního soudu v Semilech ve věci sp. zn. 5 C 584/85 ve znění, že "žalovaný je povinen zabránit vnikání chovaného psa na pozemky žalobkyně...".
Rozsudek odvolacího soudu tedy neřeší otázku zásadního právního významu, neboť vychází z uvedené zprávy, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a má oporu v zákoně.
Lze podotknout, že přijetí právního názoru žalobkyně by vedlo k absurdním důsledkům, neboť např. při rušení hmyzem anebo chovným ptactvem, příp. jinými zvířaty by byl pasivně legitimován nikoliv ten, z jehož pozemku nebo z jehož činnosti rušení vzchází, ale soused rušeného, přes jehož pozemek hmyz nebo ptáci apod. pronikají. Rozsudek vydaný v takovém řízení by byl prakticky nevykonatelný; ve skutečnosti je i v těchto případech pasivně legitimován ten, kdo rušení způsobil a kdo mu také může zamezit.
Z uvedených důvodů bylo proto dovolání za použití §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalované, která byla v tomto řízení úspěšná, žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová