ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1244.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1244/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. L., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 3/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2001, č. j. 23 Co 536/2000-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. K.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. ledna 2001, č. j. 23 Co 536/2000-160, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 25. ledna 2000, č. j. 6 C 3/96-120, kterým bylo určeno, že „v den své smrti byla Z. L. vlastnicí domu čp. 28 v P. ulici v B. na st. p. č. 8/1 a stavební parcely č. 8/1, vše v obci a katastrálním území B., zapsaných u Katastrálního úřadu v B. na listu vlastnictví č. 1737\" a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva z 30. 4. 1993 o převodu uvedených nemovitostí uzavřená mezi Z. L. jako prodávající a žalovanou jako kupující je podle §38 odst. 2 ObčZ neplatným právním úkonem. Vyšel ze zjištění že, Z. L., nar. 25. 5. 1920, která zemřela 25. 9. 1995, trpěla v době, kdy uzavírala předmětnou kupní smlouvu, vaskulární demencí typu multiinfarktového, projevující se výrazným úbytkem mozkových buněk. Šlo o duševní poruchou trvalého rázu, která ji činila k takovému právnímu úkonu neschopnou ve smyslu §38 odst. 2 ObčZ. Považoval za neúčelné doplnění řízení revizním znaleckým psychiatrickým posudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"). Namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s §120 OSŘ, když neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru psychiatrie o zdravotním stavu Z. L. ke dni 30. dubna 1993, který navrhovala. Tím porušily její základní právo účastnice řízení a rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda soud má či nemá za povinnost nařídit provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, jestliže správnost znaleckého posudku zpochybní účastník odborným vyjádřením jiného znalce, zejména když soud přibírá znalce k posouzení odborných skutečností. Podle obsahu tedy žalovaná uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), b) a d) OSŘ, neboť vytkla soudům obou stupňů nesprávnost skutkových zjištění, dále že neprovedením důkazu došlo k vadě řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci a v důsledku toho také k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce platnosti předmětné kupní smlouvy. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a že jde tedy o dovolání nepřípustné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 OSŘ) zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) OSŘ anebo v §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví k nemovitostem, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Přípustnost dovolání nelze tedy opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 OSŘ.
Podle §239 odst. 2 OSŘ platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzení věci je omyl při aplikaci práva, tj. že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Jestliže tedy žalovaná správné právní posouzení věci spojuje s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého odvolací soud vycházel, a které nemůže být v dovolacím řízení, jehož přípustnost je uplatňována podle §239 odst. 2 OSŘ, s úspěchem zpochybněno, nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu. K námitce žalované, týkající se neúplně zjištěného skutkového stavu, je třeba uvést, že neprovedení účastníkem navrženého důkazu, tedy revizního znaleckého posudku, by mohlo být za určitých předpokladů vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ). Přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ se však dovolací soud může ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné. Dovolací soud proto, aniž se mohl zabývat přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle uplatněných dovolacích důvodů dovolání odmítl [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Náklady žalobce sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.\"). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V mezích §82 odst. 1 a §243c OSŘ je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem kdy soudu dojde dovolání. Jelikož dovolání v této věci došlo soudu 23. dubna 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. 1. 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška\").
Podle §2 odst. 1 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 OSŘ (§2 odst. 2 vyhlášky).
Podle ustanovení §15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Vzhledem k tomu, že podle §5 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč, náleží advokátu žalobkyně jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (50 % sazby ve výše vysvětleném smyslu).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje - jak je zřejmé z jejího §1 odst. 1 - pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalobce proto patří také paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a úhrn nákladů dovolacího řízení, jež tomuto účastníkovi vznikly, a k jejichž náhradě je dovolatelka povinna, tak činí 5.075,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 2. října 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu